ECLI:CZ:US:2003:3.US.734.02
sp. zn. III. ÚS 734/02
Usnesení
III. ÚS 734/02
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatele V. V., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2002 sp. zn. 11 Tdo 133/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a současně také rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002 a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. prosince 2001, učiněná ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 92/2001. Uvedl, že byl dne 17. října 2001 uznán vinným trestným činem loupeže a odsouzen k trestu odnětí svobody. Proti rozsudku se odvolal a dne 3. prosince 2001 vznesl také námitku podjatosti soudce a předsedy senátu JUDr. V.T., který ve věci 1 T 92/2001 rozhodoval. K vyloučení soudce nedošlo, a to ani rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002. Z tohoto důvodu pak podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, když tvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že také rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním či jiném hmotněprávním posouzení skutku. Poukázal mj. na to, jaký byl jeho vztah k synovi soudce, kterému muselo být známo, že tento vztah vyplýval z drogové závislosti, přičemž jmenovaný soudce za původce závislosti považoval stěžovatele. K těmto skutečnostem nepřihlédl ani Nejvyšší soud ČR, který podané dovolání dne 19. září 2002 zamítl. Z uvedených důvodů považuje citovaná usnesení za rozhodnutí vydaná v rozporu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a s právy, zakotvenými v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal důvody uplatněné v dovolání a pokud jde o důvod opírající se o §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, v usnesení vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů v rozhodování o námitce podjatosti, jsou správná a proč tedy neshledal, že by v trestním řízení vedeném proti stěžovateli rozhodoval podjatý soudce. Na odůvodnění usnesení lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2992 odmítnut jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o návrh napadající rozhodnutí soudu I. a II. stupně, je odmítnutí odůvodněno ustanovením §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003