ECLI:CZ:US:2003:3.US.739.02
sp. zn. III. ÚS 739/02
Usnesení
III. ÚS 739/02
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. J. Ch., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. října 2002, sp. zn. 10 C 1377/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 25. října 2002 (10 C 1377/2001-32), jímž byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech, referátu vnitřních věcí, ze dne 1. října 2001 (RVV-KPP-O/4281/2001/30), kterým bylo změněno rozhodnutí Komise k projednání přestupků Města Louny ze dne 14. června 2001
(P 140/2001-ŽP/H) ve výrokové části pojednávající o vině z přestupku; změnou nebyla dotčena ta část výroku, která se týkala uložení pokuty stěžovatelce ve výši 3000,- Kč.
Označeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve znění rozhodnutí správního orgánu II. stupně, byla stěžovatelka uznána vinnou tím, že od počátku roku 2000
do 30. listopadu 2000 neprojednala s Městským úřadem v Lounech, odborem životního prostředí, chov 2 ks domácích prasat na svém pozemku souvisejícím s domem čp. 106 v Ř. ulici v L., čímž se dopustila přestupku ve smyslu §46 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen přestupkový zákon), ve spojení s čl. 2 odst. 1 vyhlášky Městského zastupitelstva v Lounech č. 11/1992, o chovu zvířat na území města Loun (dále jen vyhláška). Za přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 3000,- Kč (§46 odst. 3 přestupkového zákona) a uložena povinnost uhradit na nákladech řízení částku
500,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadený rozsudek Okresního soudu v Lounech ve spojení s jemu předcházejícími správními rozhodnutími je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, dle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatelka tvrdila, že jednání spočívající v samotném neprojednání chovu domácích zvířat jako přestupek označeno není; za ten je považován samotný chov zvířat. Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v Lounech, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadá čl. 2 odst. 1 vyhlášky a §46 přestupkového zákona. Podle čl. 2 odst. 1 vyhlášky lze užitková zvířata (za užitková zvířata vyhláška považuje hovězí dobytek, tažné koně, ovce, kozy a prasata) chovat v městských částech B. a N., částech L. pouze po projednání s odborem životního prostředí městského úřadu. Podle §46 odst. 2 přestupkového zákona je přestupkem proti pořádku ve věcech územní samosprávy i porušení povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí vydaných na úseku jejich samostatné působnosti.
Podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech, jak je vpředu označen, se věc měla skutkově, stručně řečeno, tak, že stěžovatelce bylo za vinu kladeno to, že chovala na svém pozemku 2 ks domácích prasat, o něž se rovněž starala. Chov s odborem životního prostředí však neprojednala. Proti tomuto skutkovému stavu stěžovatelka žádné výhrady nevznesla a rovněž žádné důkazy na jeho doplnění nenavrhla, z čehož lze usuzovat, že proti zjištěnému skutkovému stavu neměla výhrady. Z uvedeného a obsahu jejích tvrzení v ústavní stížnosti plyne, že brojila proti právnímu posouzení věci obecným soudem, jinak řečeno, proti věcné správnosti jeho rozhodnutí.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
S tvrzeními stěžovatelky, která byla v podstatě shodná s tvrzeními, jež uplatnila před obecným soudem (Okresním soudem v Lounech), se tento soud zákonem odpovídajícím způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.) a v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci
(čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) přijal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu věci; proto napadenému rozhodnutí obecného soudu nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) a ústavní stížnost stěžovatelky bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. června 2003