ECLI:CZ:US:2003:3.US.81.03
sp. zn. III. ÚS 81/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. T., zastoupeného Mgr. J. H., advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 54 Co 485/2002-216 ze dne 30. 11. 2002 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jihlavě č.j. Nc 559/2002-86 ze dne 6. 5. 2002 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 54 Co 486/2002, 54 Co 487/2002 ze dne 30. 11. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 12. 2. 2003 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2003. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 54 Co 485/2002-216 ze dne 30. 11. 2002, jímž bylo ve výroku I., II. a IV. potvrzeno a ve výroku III. změněno usnesení Okresního soudu v Jihlavě č.j. Nc 559/2002-86 ze dne 6. 5. 2002. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě č.j. Nc 559/2002-86 ze dne 6. 5. 2002 bylo rozhodováno o předběžném opatření o svěření dětí do výchovy a určení výživného na nezletilé děti. Současně ještě stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 54 Co 486/2002, 54 Co 487/2002 ze dne 30. 11. 2002, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o předběžném opatření o úpravě styku s dětmi. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Jihlava sp. zn. Nc 559/2002-86 ze dne 6. 5. 2002. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Jihlavě je vedeno řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem za dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu. Dále zjistil, že vzhledem ke vztahům mezi rodiči nezletilých dětí soud I. stupně na návrh matky vydal předběžné opatření č.j. Nc 559/2002-86 ze dne 6. 5. 2002 o svěření dětí do výchovy matce, určil otci povinnost přispívat na výživu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením č.j. 54 Co 485/2002-216 ze dne 30. 11. 2002, přičemž obě tato usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti. Současně, jak zjistil Ústavní soud ze spisového materiálu, vzhledem ke vztahům mezi rodiči bylo rovněž rozhodováno o úpravě styku s nezletilými dětmi. V odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu konstatoval tento soud, že v předmětné věci byly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť je dána potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Dále konstatoval, že mezi rodiči nezletilých dětí jsou vážné neshody ohledně samotné péče o děti, které by bez této předběžné úpravy mohly mít nepříznivé důsledky pro výchovu dětí a jejich další nerušený vývoj. Je zřejmé v předmětné věci podle názoru odvolacího soudu, že v případě, kdy vztahy mezi rodiči jsou vážně narušeny, nejsou rodiče schopni spolu komunikovat a vzájemně se dohodnout, projevuje se tato situace negativně na výchově nezletilých. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně o vydání předběžného opatření jako věcně správně potvrdil. Dílčím způsobem upravil pouze povinnost otce přispívat na výživu nezletilých dětí.
Uvedená usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností. Podle jeho názoru bylo těmito rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutím obecných soudů mu byla odňata možnost své právo na péči o děti a jejich výchovu realizovat ve stejné míře jako matka dětí, aniž by pro vydání předběžného opatření byly splněny podmínky. Rozhodnutími obecných soudů byl jako otec znevýhodněn a právo matky bylo nedůvodně upřednostněno. Dále namítal, že nelze přehlédnout ani procesní stránku věci, kdy předběžné opatření je prostředkem mimořádným a mělo by být vydáváno pouze v případě, že je třeba poměry účastníků zatímně upravit, což v tomto případě prokázáno rozhodně nebylo. Navíc, uvedl stěžovatel, by soud při rozhodnutí o předběžném opaření neměl prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, je tedy evidentní, že soudy obou stupňů pochybily, pokud děti svěřily do výchovy matky a jemu vyměřily výživné. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená usnesení obecných soudů a dále žádal, aby Ústavní soud zrušil i usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 54 Co 486/2002, 54 Co 487/2002 ze dne 30. 11. 2002, jímž bylo rozhodováno o odvoláních otce i matky ve věci předběžného opatření o úpravě styků s nezletilými dětmi.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu a o které opřely odůvodnění pro vydání předběžného opatření o svěření nezletilých dětí do výchovy, stanovení výživného a o úpravě styku s nimi. Ústavní soud především namítá, že samotným předběžným opatřením nemůže dojít k porušení práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny, z pojmu samotného vyplývá "dočasnost" předběžného opatření, protože poměry mezi účastníky jsou upraveny jen do rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dále posoudil postup soudu I. stupně i odvolacího soudu z toho hlediska, zda byly ve věci dány podmínky pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud konstatoval, že nelze obecným soudům vytýkat porušení příslušných ustanovení zákona při posuzování nutnosti předběžně upravit výchovu nezletilých dětí v předmětné věci. K argumentu, že by obecný soud při rozhodnutí o předběžném opatření neměl prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, lze uvést, že z pohledu dnešní praxe je tato argumentace nepřípadná, protože judikatura prolomila zásadu, že obsah předběžného opatření nemá koincidovat s petitem žaloby ve věci samé, a to v zájmu neodkladného řešení vztahů mezi účastníky (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 1592/94, uveřejněné pod č. 46/1996 Sb. rozh. a stan.). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení práva stěžovatele podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu