ECLI:CZ:US:2003:3.US.9.03
sp. zn. III. ÚS 9/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele A. J. zastoupeného Mgr. J. Ř., advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 601/2002-295 ze dne 31. 10. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal osobně dne 9. 1. 2003 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 601/2002-295 ze dne 31. 10. 2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 17 Co 394/2000-269 ze dne 25. 3. 2002. Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 153/97 vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako jeden ze žalobců domáhal určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem a jejich vyklizení. Ve věci rozhodl Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č.j. 6 C 153/97-158 ze dne 10. 4. 2000 tak, že určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí v uvedeném poměru, uložil žalované nemovitosti vyklidit a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 17 Co 394/2000-269 ze dne 25. 3. 2002 nepřipustil změnu žaloby, dále změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K dovolání stěžovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud v Brně, který usnesením č.j. 33 Odo 601/2002-295 ze dne 31. 10. 2002 dovolání odmítl pro jeho opožděné podání.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel ústavní stížností, protože jím bylo podle jeho názoru porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně došlo k porušení čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel uvedl, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal opožděně proto, že Krajský soud v Brně porušil své procesní povinnosti a po vynesení rozsudku v odvolacím řízení ho nijak nepoučil o možnosti podat dovolání v zákonné jednoměsíční lhůtě. Krajský soud tak porušil ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), z něhož vyplývá, že v rozsudku musí být uvedeno poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost. Poučovací část u rozsudku odvolacího soudu pak musí obsahovat konkrétní poučení, zda je či není dovolání přípustné a v případě přípustnosti dovolání též poučení o dovolací lhůtě. Nejvyšší soud pak s poukazem na to, že rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 10. 4. 2000, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. a odvolání bylo projednáno a rozhodnuto podle ustanovení o.s.ř. ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., posoudil dovolání podle původních předpisů jako opožděné a odmítl je. Stěžovatel uvedl, že poučovací povinnost jako jedna ze stěžejních náležitostí rozhodnutí soudu představuje jeden ze základních předpokladů pro spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v případě, že soudem nižšího stupně nebyla splněna poučovací povinnost, je porušením práva na soudní ochranu. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále uvedl, že v daném případě bylo podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednáno a bylo o něm rozhodnuto podle o.s.ř. ve znění účinném před 1.lednem 2001. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu skutečnost, že se dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. K námitce, že odvolací soud nepoučil stěžovatele o možnosti podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v zákonné jednoměsíční lhůtě, je třeba konstatovat, že podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 nebyl odvolací soud povinen poučovat účastníky o mimořádném opravném prostředku - dovolání. Protože napadené rozhodnutí odpovídá konstantní judikatuře, neporušil Nejvyšší soud ústavní práva stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh odmítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV ÚS 560/01 ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 616/01 ze dne 15. 11. 2001 a další), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákon byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" podle čl. 36 Listiny, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. K poučovací povinnosti odvolacího soudu Ústavní soud ještě doplňuje, že i zde je nutno postupovat podle znění občanského soudního řádu platného před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kde nebyla stanovena povinnost odvolacího soudu poučovat účastníky o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že odmítnutím dovolání jako opožděného nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a nedošlo ani k porušení čl. 4 Ústavy ČR.
Vzhledem k uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu