ECLI:CZ:US:2003:4.US.132.03
sp. zn. IV. ÚS 132/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. T. N., proti rozsudku Okresního soudu Příbram ze dne 14. 8. 1997, čj. 16 C 108/96-41, za účasti Okresního soudu Příbram, jako účastníka řízení a společnosti S. CZ, a.s. zastoupené JUDr. J. P., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu Příbram ze dne 14. 8. 1997, čj. 16 C 108/96-41, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku I. a p. stavby, a.s. částku 316.431,20 s příslušenstvím.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem, který mu byl doručen náhradním způsobem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Toto své tvrzení nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací, ale pouze uvedl, že se v této souvislosti, tj. pokud jde o podmínky náhradního doručování, dovolává ustáleného výkladu Ústavního soudu, jak je obsažen v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 559/2000 a v něm zmíněných dalších obdobných rozhodnutích Ústavního soudu.
Uvedl, že dne 16. 1. 2003 mu byl doručen exekuční příkaz soudního exekutora a usnesení Okresního soudu Příbram ze dne 19. 12. 2002, čj. 21 Nc 5463/2002-14. Až z těchto rozhodnutí se dověděl, že napadeným rozsudkem mu byla uložena povinnost k plnění. Kopii rozsudku získal po nahlédnutí do spisu prostřednictvím svého právního zástupce dne 21. 1. 2003. Již před podáním žaloby se přestěhoval do Prahy a z toho důvodu mu nebyla žaloba doručena. Doručena nebyla ani poté, co soud zjistil jeho novou adresu trvalého pobytu v Praze 5, R. 593. Neúspěšné byly i pokusy o doručení prostřednictvím Policie ČR a Městské policie hl. m. Prahy, neboť v obou případech byla zásilka vrácena s tím, že adresát nebyl v místě svého bydliště zastižen. Soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel je neznámého pobytu a usnesením ze dne 4. 7. 1997 mu ustanovil opatrovníkem Mgr. M., justičního čekatele Krajského soudu v Praze. Opatrovník se ústního jednání u Okresního soudu Příbram neúčastnil, nenahlédl do spisu, nenavrhl provedení žádného důkazu, ani neučinil jakýkoliv jiný úkon za účelem zastupování zájmů stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v rozhodnou dobu nebyl neznámého pobytu, čímž nebyl splněn předpoklad pro ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 2 o.s.ř., a dále že mu neměl být ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, ale osoba skutečně způsobilá a ochotná hájit jeho zájmy, např. z řad příbuzných, či alespoň orgán místní samosprávy v místě jeho trvalého bydliště. Pokud takto okresní soud nepostupoval, zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2003 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Dále uvedl, že oprávněnému zaplatil neprodleně všechny částky podle napadeného rozsudku, a to v obavě z nařízené exekuce. Přes tuto skutečnost byl vydán další exekuční příkaz, který však dosud není pravomocný, neboť proti němu podal včas odvolání.
Okresní soud v Příbrami, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli byl ustanoven usnesením ze dne 4. 7. 1997 opatrovník, když na základě zjištění Policie ČR Praha a Příbram nebyl jeho pobyt znám a pošta rovněž sdělila, že se na adrese v Praze 5, R. 593/13 delší dobu nezdržuje. Na adrese Příbram VII/361 se rovněž nezdržoval a zásilky byly vraceny.
Společnost S. CZ, a.s., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost považuje za opožděnou a nedůvodnou. Navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh nepřípustný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel svojí ústavní stížností brojí proti titulu nařízené exekuce, tj. napadenému rozsudku Okresního soudu Příbram, to ovšem za situace, kdy soudem přiznanou pohledávku sám dobrovolně uhradil. V ústavní stížnosti pak argumentuje, že titul vydaný v občanském soudním řízení nebyl vykonatelný, neboť mu nebyl řádně doručen. Takovou argumentaci Ústavní soud nemůže akceptovat. Stěžovatel především měl navrhnout zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a své námitky řádně uplatnit v tomto návrhu, nikoliv teprve až v ústavní stížnosti. Pokud takto nepostupovat, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj