ECLI:CZ:US:2003:4.US.185.02
sp. zn. IV. ÚS 185/02
Usnesení
IV. ÚS 185/02
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S. V., zastoupené JUDr. L. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, čj. 11 T 3/99 - 898, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, čj. 3 To 68/2001 - 1070, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byla uznána vinnou ze spáchání trestných činů podvodu dle ustanovení §250 odst. 1,4 trestního zákona, poškozování cizích práv dle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého vrchní soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání trestných činů podvodu dle ustanovení §250 odst. 1,4 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona. Výrok o trestu zůstal shodný.
Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 82 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně měla být porušena ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu.
Stěžovatelka má za to, že byl v jejím případě porušen princip rovnosti zbraní, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a že byl porušen princip volného hodnocení důkazů.
Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy postavily své rozhodování na rekognicích, které nebyly provedeny v souladu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu ve znění před 1. 1. 2002. V případě rekognic provedených svědky N., M. a B. bylo použito fotoalbum, na němž ze sedmi poznávaných fotografií byly čtyři ženy, jejichž věk se od věku stěžovatelky lišil o více, než pět let. Navíc nebylo možno z fotografií identifikovat výšku poznávaných, což stěžovatelka považuje za důležité, neboť ona sama má poměrně vysokou tělesnou výšku. U všech rekognicí svědkové neuvedli, že stěžovatelku poznávají, ale pouze to, že se domnívají, případně, že se nejvíce podobá ženě, kterou popisovali. Dále se stěžovatelka domnívá, že při rekognicích mělo být použito vlasů, které uváděli svědci, tedy vlasů melírovaných, spadajících na ramena a nikoliv, aby byly vybrány blondýny. Tento základní rys odlišuje stěžovatelku od osoby popisované svědky. Tato pochybení stěžovatelka spatřuje i v rekognicích provedených in natura dne 22. 10. 1998, které navíc trpěly tou vadou, že stěžovatelka byla v poutech vedena přes dvůr na Obvodním ředitelství PČR Praze 5, přičemž všichni svědci, kteří ten den měli provádět rekognici její osoby se v té době nacházeli v čekárně, která má okna přímo do prostor, kde byla stěžovatelka v poutech vyváděna a měli možnost si stěžovatelku dobře prohlédnout.
V případě rekognic in natura není ve spise založena fotodokumentace, ze které by byla patrná podobnost stěžovatelky s ostatními osobami postavenými vedle ní, přičemž má stěžovatelka za to, že se jednalo o naprosto jiné typy žen, než je ona sama, což vedlo k tomu, že byla svědky označena za osoby, která se vydávala za M. P. a D.N.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že při opakovaném šetření v ÚVN S. Praha 6 bylo vyšetřovatelkou do záznamu zapsáno, že požadované dokumenty se v nemocnici nenacházely, což je nepravda s ohledem na následné sdělení MUDr. N. z uvedené nemocnice, který uvádí, že tyto dokumenty požadovány nebyly a v příloze jejich kopie zasílá. Z toho stěžovatelka vyvozuje podjatost vyšetřovatelky. Přesto, že šetření bylo v ÚVN prováděno čtyřikrát, ani při jednom se orgány činné v trestní řízení nezabývaly zjištěním a vyslechnutím spolupacientek, které se stěžovatelkou ve dnech 4. 6. - 8. 6. 1998 ležely na jednom pokoji, jakož i zdravotních sester, které tam tehdy vykonávaly službu. Tímto způsobem mohlo být potvrzeno či vyvráceno stěžovatelčino alibi na den 6. 6. 1998, kdy se měla nepozorovaně seznámit se svědkem R. u motorestu U devíti křížů na dálnici D1. V tomto ohledu byla vyslýchána pouze vrchní sestra S., v jejíž náplni práce nebyl přímý výkon služby u lůžek pacientů a která pouze hypoteticky dovodila, že se stěžovatelka mohla v době hospitalizace z nemocnice nepozorovaně vzdálit. Navíc cesta z Prahy S. do místa vzdáleného cca 200 km a zpět by trvala nejméně 4 hodiny a stěžovatelčino vzdálení by personál nemocnice a spolupacientky rozhodně zaznamenaly.
V případě svědka R. zcela chybí doklady, jakým způsobem byl zjištěn a kontaktován policií. Rovněž neexistuje žádný důkaz o tom, že dne 19. 6. 1998 měl u sebe částku 60.000,- Kč , které měl předat ženě, se kterou se dne 6. 6. 1998 seznámil u motorestu U devíti křížů. Těžko lze uvěřit tomu, že by takovou částku svěřil bez jakéhokoli písemného potvrzení osobě, kterou viděl podruhé v životě. Jiný důkaz o jeho tvrzení proti tvrzení stěžovatelky neexistuje a proto by mělo být postupováno dle zásady "in dubio pro reo".
Je rovněž s podivem, že v souvislosti se zřízením telefonní stanice na jméno M. P. neustanovenou L. K. ze dne 18. 6. 1998 zaslal Eurotel fotokopii pravého OP M.P., která si asi po 10 dnech zažádala o vydání nového OP. Těžko lze uvěřit tomu, že by se společnost Eurotel spokojila k ověření totožnosti s fotokopií OP a nepořídila si vlastní fotokopii dle průkazu pravého, předloženého jeho majitelem. I tento důkaz svědčící ve prospěch stěžovatelky soud pominul jako nepodstatný.
Proces proti stěžovatelce byl ovlivňován i dalšími vlivy, o čemž svědčí dopis J.Č. ze dne 4. 1. 2002 adresovaný Vrchnímu soudu v Olomouci, kde uvádí, že si od něj stěžovatelka půjčila vysokou částku, kterou neustále dluží a jejíž zaplacení oddaluje. Toto své tvrzení pak J. Č. odvolal prohlášením, které je přiloženo k ústavní stížnosti. Je zřejmé, že celý proces byl ovlivněn výpovědí bývalého manžela stěžovatelky J. V., který ji uvedl jako spolupachatelku. Tomuto tvrzení obecné soudy podřídily hodnocení důkazů, čímž se odklonily od základních zásad trestního řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy akcentovaly ty části výpovědí svědků, které svědčily v její neprospěch, aniž vzaly v potaz výpovědi a další skutková zjištění svědčící v její prospěch.
Z výše uvedených, jakož i dalších, důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí a tato rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp.zn. 11 T 3/99, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. 8. 2000, čj. 11 T 3/99 - 898, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestných činů podvodu dle ustanovení §250 odst. 1,4 trestního zákona, poškozování cizích práv dle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, čj. 3 To 68/2001 - 1070, bylo citované rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu zrušeno a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání trestných činů podvodu dle ustanovení §250 odst. 1,4 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona. Výrok o trestu zůstal shodný. Dne 7. 8. 2002 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu, čj. 6 Tdo 445/2002 - 1237.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že ústavní stížností může být dle ustanovení §72 odst 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu napadeno pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000 byl však již v celém rozsahu zrušen a nahrazen ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002. Z tohoto důvodu nemohlo citované rozhodnutí krajského soudu nikdy nabýt právní moci a Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než v této části ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh nepřípustný.
Jak vyplývá z jeho dlouhodobé a ustálené judikatury, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jeho úkolem nahrazovat další instanční stupeň v hierarchii této soustavy. Proto také není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly těmito soudy již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a ani z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. O takový případ zde však evidentně nejde, neboť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí věrohodně vylíčily sled skutkových událostí a označily důkazy, které jejich tvrzení prokazují.
Stěžovatelka má pravdu v tom, že roli nejdůležitějšího důkazu svědčící pro její vinu byly rekognice. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s jejím tvrzením, že tyto rekognice nebyly provedeny v souladu se zákonem. Při fotorekognicích provedených se svědky N. M. a B. (č.l. 197 - 214) se sice ženy na čtyřech fotografiích z celkových sedmi liší o více, než pět let od stěžovatelky, Ústavní soud se však nedomnívá, že se od ní svým vzhledem nápadně odlišují a proto v tomto směru považuje předmětné fotorekognice za zcela vyhovující požadavkům zákona i dosavadní judikatury. Také rekognice provedené "in natura" jsou v tomto směru zcela v pořádku, přičemž fotodokumentaci z nich lze nalézt na č.l. 216. Ani zde nenastala situace, kdy by se ostatní ženy zúčastněné na rekognici svým vzhledem nápadně od stěžovatelky odlišovaly. Stěžovatelčino tvrzení o možnosti, že si ji svědci před rekognicí měli možnost prohlédnout na dvoře OŘ PČR v Praze 5, když byla v poutech převáděna přes dvůr, je zcela neprůkazné a Ústavní soud ho nemůže jakkoli posuzovat.
Skutečnost, že nebyly vyslechnuty pacientky, které se stěžovatelkou ležely ve dnech 4. 6. - 8. 6. 1998 na jednom pokoji, ani zdravotní sestry vykonávající v těchto dnech na příslušném oddělení službu, lze sice považovat za procesní nedostatek, avšak nikoli tak závažného charakteru, aby mohl založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Vyslechnuta byla ovšem vrchní sestra S., jejíž výpověď o tom, že stěžovatelka chtěla bezprostředně po přijetí opustit nemocnici a že se dokonce zmínila, že potřebuje zajet do Brna naopak podpírá výpověď svědka R. o setkání se stěžovatelkou u motorestu U devíti křížů počátkem června 1998. R. také nikdy přesně neoznačil datum setkání se stěžovatelkou a s datem 6. 6. 1998 operuje pouze stěžovatelka a není vyloučeno, že setkání proběhlo právě dne 4. 6. 1998, tedy v den nástupu stěžovatelky do nemocnice.
Zjištění svědka R. orgány činnými v trestním řízení je nasnadě, neboť právě R. požádal svého známého, svědka B., aby pomohl zprostředkovat stěžovatelce, vydávající se za M. P. ml., úvěr. Je sice pravda, že, vyjma rekognice a kontaktování svědka B., neexistuje mnoho důkazů na podporu R. tvrzení ohledně dvou setkání se stěžovatelkou u motorestu U devíti křížů a předání částky 60.000,- Kč bez jakéhokoli potvrzení, avšak uvěřily-li obecné soudy výpovědi svědka R. a naopak neuvěřily-li obhajobě stěžovatelky, pak jde o hodnocení vzájemně protichůdných důkazů, do kterého nemůže, jak již ostatně bylo výše uvedeno, Ústavní soud jakkoli zasahovat. Ostatně i v případě, že by byla stěžovatelka v této části obžaloby zproštěna viny, dosahovala by i tak výše hrozící škody částky škody velkého rozsahu 5.000.000,- Kč dle ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona ve znění po 1. 1. 2002, a tato skutečnost by tedy neměla vliv na odlišné použití trestní sazby jak v případě užití ustanovení §250 odst. 1, 4, tak v případě ustanovení §250b odst. 1, 4 trestního zákona, které mělo být správně na čin stěžovatelky aplikováno, což již ostatně dovodil v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR.
Jak správně uvedl vrchní soud, nelze jako důkaz použít výpisy volaných čísel z mobilních telefonů, neboť tyto nebyly získány orgány činnými v trestním řízení v souladu s ustanovením §88 trestního řádu, které pro tuto situaci vyžaduje součinnost soudu. Z tohoto důvodu se Ústavní soud námitkami stěžovatelky proti těmto důkazům dále nezabýval.
Ústavní soud se rovněž nezabýval prohlášením J. Č. ze dne 27. 2. 2002, přiloženým k ústavní stížnosti, neboť dle jeho názoru toto prohlášení nijak s projednávanou věcí nesouvisí. Skutečnost, že obecné soudy uvěřily tvrzení spoluodsouzeného V. ohledně podílu stěžovatelky na trestné činnosti má svoji oporu v provedeném dokazování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování neporušily zásadu volného hodnocení důkazů ani žádné jiné stěžovatelkou tvrzené zásady a zákonná ustanovení a že tedy ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanoveními §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu