ECLI:CZ:US:2003:4.US.262.03
sp. zn. IV. ÚS 262/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. P. V., v době podání ústavní stížnosti zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, ČTS:OKH-301/11-2002, ze dne 19. 2. 2003, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, čj. 2 KZv 32/2003-8, ze dne 7. 3. 2003, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, ČTS:OKH-301/11-2002, ze dne 19. 2. 2003, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr.z. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.z., oba spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr.z. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, čj. 2 KZv 32/2003-8, ze dne 7. 3. 2003, zamítnuta. Stěžovatel uvádí, že již v této stížnosti namítal, že je napadené usnesení vydáno v rozporu s ustanoveními §160 a §2 odst. 1 tr.ř., v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a v rozporu s §128 a §256 tr.z. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, kterým byla podaná stížnost zamítnuta, však podle stěžovatelova názoru nereagovalo na obsah jeho stížnosti, pouze obecně konstatovalo, že usnesení o zahájení trestního stíhání není rozhodnutím o vině, nýbrž jen podmínkou pro provádění procesních úkonů v trestním řízení. V usnesení o zahájení trestního stíhání, a rovněž tak v usnesení krajského státního zastupitelství, které mělo na tuto námitku reagovat, chybí jakákoliv zmínka o subjektivní stránce trestného činu, tj. o úmyslné formě zavinění u trestných činů, pro které je stíhán. Krajské státní zastupitelství se nezabývalo ani dalšími námitkami, vztahujícími se zejména k naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů, kdy popis skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá dikci příslušných ustanovení §128 a §256 tr.z. Usnesení o zahájení trestního stíhání pak také nerespektuje požadavky stanovené v §160 odst. 1 tr.ř., podle něhož je třeba v odůvodnění tohoto usnesení přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Místo toho usnesení, kterým byla podaná stížnost zamítnuta, obecně argumentuje, že stěžovatelovy námitky budou právě teprve prověřovány v rámci úkonů po zahájení trestního stíhání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovuje stěžovatel v závěru ústavní stížnosti své přesvědčení, že oběma napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Současně souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, jako účastníků řízení.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvádí, že postupem podle §158 odst. 3 tr.ř. bylo Policií ČR, Útvarem pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem je prováděno obsáhlé prověřování okolností prodeje nemovitostí L. stavební společností, s.r.o., se sídlem ve Šluknově, Stavebnímu podniku R., a.s., kdy bylo dokumentováno, že S. L., ing. P. V. a ing. J. N., při současném vedoucím postavení v obou společnostech, uzavřeli mezi těmito společnostmi kupní smlouvu o převodu souboru nemovitostí v obci Š., kdy uzavřením této smlouvy měla být L. stavební společnost poškozena nejméně o 60 milionů korun. Část převáděného majetku byla zatížena zástavním právem ve prospěch Českomoravské hypoteční banky, a.s., která, v rozporu s údaji obsaženými ve smlouvě, nebyla o prodeji zpravena, a L. stavební společnost nebyla schopna z důvodu uvedeného prodeje dostát následně svým závazkům k uvedenému bankovnímu ústavu. K vydání usnesení o zahájení trestního stíhání vedlo policejního radu důvodné podezření, že se shora vyjmenované osoby dopustily předmětných trestných činů. Pokud se jedná o vyjádření subjektivní stránky, pak z celého kontextu obvinění, popisu skutku, včetně uvedených okolností (příkladně ve vztahu k uzavřené smlouvě, do které byl zahrnut nepravdivý údaj o souhlasu banky k převzetí dluhů, následnému převodu obchodních podílů na další fyzické osoby apod.) však subjektivní stránka trestného činu vyplývá a forma zavinění je zcela zřejmá. K námitkám vzneseným stěžovatelem k jeho usnesení krajské státní zastupitelství uvádí, že usnesení policejního rady bylo vydáno zákonným způsobem a obsahuje veškeré povinné náležitosti. Usnesení o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti bylo pak vydáno v souladu se zjištěným skutkovým stavem a při splnění všech náležitostí i po stránce procesní. V dalším pak krajské státní zastupitelství odkazuje na jím vydané usnesení.
Ve svém vyjádření Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem, rekapituluje jí prováděné úkony ve smyslu §158 odst. 3 tr.ř. ve věci prodeje větší části majetku L. stavební společnosti, s.r.o., Stavebnímu podniku R., a.s. Obvinění S. L., ing. P V. a ing. J N. byli v době podepsání smlouvy jednateli a členy představenstva v obou společnostech, důsledkem prodeje majetkové podstaty L. stavební společnosti pak měla být ta skutečnost, že L. stavební společnost nebyla po tomto prodeji schopna dostát svým závazkům vůči jejím věřitelům a došlo k prohlášení konkursu na tuto společnost. V průběhu šetření byly shromážděny rozsáhlé materiály, z nichž vyplynulo podezření, že jednáním uvedených osob došlo k naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů. Stížnost podaná proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem zamítnuta.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený v ústavní stížnosti, že usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení o zamítnutí stížnosti podané proti tomuto usnesení, jsou způsobilá k přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor bezvýhradně nesdílí. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí Ústavní soud připomíná, že pouze za situace, kdy by bylo zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr.ř. apod.), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Tak tomu bylo právě v případech, na které stěžovatel sám odkazuje ve své ústavní stížnosti (nálezy, sp. zn. I.ÚS 46/96 a IV.ÚS 582/99), kdy došlo ke vzetí stěžovatelů do vazby. K zasahování do trestního stíhání v jeho samotném počátku se Ústavní soud necítil být oprávněn ani v době, kdy se trestní stíhání zahajovalo před novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., opatřením nazvaným sdělení obvinění, proti němuž nebylo možno podat opravný prostředek (usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, sv. 16), a od tohoto názoru se Ústavní soud neodchyluje ani nyní (usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02). Na podporu těchto úvah pak je třeba odkázat na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu, sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 78, sv. 4). Ústavní soud zde jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci samé. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a vlastní rozhodnutí o meritu věci pak i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou (srov. usnesení, sp. zn. I. ÚS 486/01).
Usnesení o zahájení trestního stíhání svojí podstatou představuje toliko primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno, přičemž jde o proces, v němž lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ústavní soud je zde veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a proto, jak již výše uvedeno, spatřuje prostor pro svůj zásah v této fázi trestního řízení pouze výjimečně. O takový výjimečný případ v daném případě, podle jeho názoru, nejde, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu