ECLI:CZ:US:2003:4.US.297.03
sp. zn. IV. ÚS 297/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené Mgr. T. P., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2002, sp. zn. 12 Co 567/2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mostě ze dne 25. června 2001, sp. zn. 19 Nc 265/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. května 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, která směřovala do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo částečně potvrzeno předběžného opatření soudu prvého stupně, kterým byla nezletilá dcera stěžovatelky svěřena do péče otce. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla zrušena pouze ta část rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o styku stěžovatelky s dcerou. Stěžovatelka rovněž uvedla, že samo řízení o úpravě poměrů nezletilé trvá již od 19. února 2001, a to i přes stížnosti na průtahy v řízení. V postupu soudů proto stěžovatelka shledala porušení práv dítěte, zejména čl. 1 odst. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dítěte (dále jen "Úmluva"), zveřejněná pod č. 54/2001 Sb.m.s.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvedla, že již delší dobu žije s nezletilou v Praze, zatímco otec v Litvínově a napadené rozhodnutí by mělo za následek vytržení nezletilé z jejího prostředí. Odkázala rovněž na zdravotní potíže, které se u dcery projevily po jejím pobytu u otce. Podle psychologického vyjádření je tedy bezpodmínečně nutné zachovat stávající výchovné prostředí.
V postupu obecných soudů stěžovatelka shledala i zásah do práv zakotvených v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se obrátil na účastníka řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, za který se vyjádřil předseda senátu 12 Co. Ten uvedl, že z podané ústavní stížnosti není zjevné, čím měla být porušena citovaná ustanovení Úmluvy. Tato ustanovení jsou procesního charakteru, výhrady stěžovatelky jsou však hmotněprávní. U namítaného porušení čl. 32 a 36 Listiny pak není odůvodněno vůbec, čím měla být tato ustanovení porušena. S ohledem na uvedené okolnosti dospěl účastník k závěru, že nedošlo k porušení ústavním zákonem zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že napadená rozhodnutí se týkala podmínek výchovy nezletilé na dobu do konečného rozhodnutí soudu o výchově, výživě a o úpravě poměrů nezletilé. Jednalo se tedy o předběžné opatření, jehož platnost a účinnost je limitována rozhodnutím soudu ve věci samé. Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost (nikoli tedy nevhodnost či problematičnost) nelze napravit jinak (viz např. nález č. 78, svazek 4, resp. usnesení č. 61, svazek 12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Představa stěžovatelky, že také pravomocná procesní rozhodnutí obecných soudů jsou takové povahy, že se jimi musí Ústavní soud zabývat, Ústavní soud nesdílí. Musel by totiž v takovém případě přezkoumávat ustanovení znalce, ustanovení tlumočníka atd., tedy být de facto odvolací instancí dokonce i tam, kde procesní předpisy (především v zájmu rozhodnutí věci v přiměřené době - čl. 38 odst. 2 Listiny) opravný prostředek nepřipouštějí.
Kromě toho stěžovatelka brojila proti postupu, jímž mělo být porušeno procesní právo její nezletilé dcery, být přímo či prostřednictvím jiných osob či orgánů informována o soudním řízení, které se jí týká (čl. 1 odst. 2 Úmluvy), resp. dostávat příslušné informace, moci vyjádřit svůj názor a dostávat informace o možném důsledku vyhovění jejímu názoru (čl. 3 Úmluvy). Podle čl. 6 Úmluvy měl soud před rozhodnutím posoudit nejlepší zájem dítěte, zabezpečit, aby dítě obdrželo všechny příslušné informace, případně aby bylo vyslechnuto či vyjádřilo svůj názor, má-li se za to, že dítě tyto okolnosti dostatečně chápe. Soud by měl postupovat rychle, aby nedošlo ke zbytečným průtahům (čl. 7 Úmluvy).
Z předložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že nezletilá dcera stěžovatelky, V. S., byla po dobu řízení zastupována kolizním opatrovníkem - orgánem péče o dítě Okresního úřadu v Mostě. Pokud tedy existuje subjekt, jemuž přísluší brojit proti napadeným rozhodnutím, s odvoláním na uvedená ustanovení Úmluvy, je to právě kolizní opatrovník, a nikoliv stěžovatelka. Institut kolizního opatrovníka je v českém procesním právu zakotven s ohledem na možné situace, jako je tato, tedy pro případy, kdy zájem zúčastněných stran bude rozporný se zájmem dítěte rozvádějících se rodičů. Tato forma přichází v úvahu právě v případě, kdy jedna strana (jeden rodič) bude směšovat zájmy dítěte se zájmy svými. K tomu je ostatně kolizní opatrovník zmocněn v čl. 9 odst. 1 Úmluvy, resp. v čl. 10 Úmluvy, kde je nadán povinností poskytovat informace nezletilému dítěti, má-li za to, že dítě dostatečně chápe situaci.
Z tohoto pohledu by tedy navíc ústavní stížnost mohla být odmítnuta jako podání učiněné neoprávněnou osobou.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako nepřípustnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj