Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 15.10.2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 118/31 SbNU 73 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:4.US.408.01
K uložení věci důležité pro trestní řízení do úschovy
Právní větaSmyslem a účelem §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (sp. zn. IV. ÚS 325/98, sp. zn. IV. ÚS 66/99, sp. zn. I. ÚS 178/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 130; svazek 14, nález č. 54; svazek 28, nález č. 147).
ECLI:CZ:US:2003:4.US.408.01
sp. zn. IV. ÚS 408/01NálezNález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 408/01 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 z 26. 6. 2001 sp. zn. 1 Zt 1997/2000 ve spojení s usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, z 12. 6. 2001 ČVS: OV3-951/2000, kterým bylo rozhodnuto o vydání osobního automobilu pojišťovně W.Usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 sp. zn. 1 Zt 1997/2000 ze dne 26. 6. 2001 a usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, ze dne 12. 6. 2001 ČVS: OV3-951/2000 se zrušují.Odůvodnění:Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 sp. zn. 1 Zt 1997/2000 ze dne 26. 6. 2001 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, ze dne 12. 6. 2001 ČVS: OV3-951/2000, kterým bylo podle §80 odst. 1trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o vydání osobního automobilu VW Passat 1.9 Tdi pojišťovně W. Stěžovatel tento osobní automobil dne 22. 3. 2001 dobrovolně vydal podle §78tr. ř. Policii České republiky pro potřeby trestního stíhání. Po provedeném odborném zkoumání bylo zjištěno, že jde o automobil odcizený na území České republiky rakouské státní příslušnici Ing. G., které již pojišťovna W. hodnotu odcizeného vozidla uhradila.Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že závěr uvedený v jejich odůvodnění, že není pochyb o vlastnickém právu k věci svědčícímu pojišťovně W., v nich není blíže odůvodněn. Tento fakt činí podle jeho názoru tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými, kdy ze žádného stěžovateli známého českého právního předpisu nevyplývá, že by uhrazením pojistného plnění přecházelo vlastnické právo k věci na pojišťovnu, nanejvýš mohlo pojišťovně vzniknout právo na náhradu škody vůči pachateli krádeže. Navíc není z napadených rozhodnutí patrné, zda vůbec pojišťovna uplatnila na věc své právo, což je nezbytnou podmínkou pro dané vydání věci. Napadenými rozhodnutími je přitom zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, neboť ten je podle svého přesvědčení nepochybným vlastníkem věci. Podle jím předložené kupní smlouvy byla v této smlouvě podle §262 odst. 1obchodního zákoníku dohodnuta aplikace obchodního práva na daný právní vztah a díky tomu pak podle §446obchodního zákoníku přešlo vlastnické právo na stěžovatele i přesto, že nabyl předmětný automobil od osoby, která nebyla jeho vlastníkem, což stěžovatel v době nabytí vlastnického práva nevěděl a ani vědět neměl a nemohl. Tento fakt lze dovodit, jak uvádí stěžovatel, z obsahu kupní smlouvy, a to z čl. VI. Argumentace státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství, že kupní smlouva na kradené vozidlo nemůže zakládat stěžovatelovo právo na tuto věc, pak je v příkrém rozporu s výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/95. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatelova názoru k nepřípustnému omezení jeho vlastnického práva (čl. 11 odst. 1Listiny), navíc státní moc nebyla v jeho věci uplatňována v mezích zákona, jak to ukládá čl. 2 odst. 2Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3Ústavy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, ČVS: OV3-951/2000 a vyžádal si vyjádření Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3.Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvádí, že ani právní zástupce stěžovatele nepopírá vlastnické právo k předmětnému automobilu ze strany pojišťovny W. Zmíněná pojišťovna dodala potvrzení o odškodnění poškozené a zároveň prohlášení o vlastnictví s tím, že je jediným oprávněným, který s automobilem může disponovat. Navíc zplnomocnila Ing. P. k převzetí vozidla a k jednání s příslušnými orgány trestního řízení. Usnesení státního zastupitelství uvádí důvod vrácení, resp. vydání auta pojišťovně, i když nerozvádí dopodrobna důvody, tj. že pojišťovna o vydání požádala, a že na ni přešlo vlastnické právo k autu, konstatuje pouze to, co vyplývá z vyšetřovacího spisu. Pokud stěžovatel poukazuje na §262 odst. 1 a §446obchodního zákoníku, pak se státní zastupitelství domnívá, že daná kupní smlouva je obcházením zákona, neboť nešlo v žádném případě o vztahy mezi podnikateli a podnikání. Po vyvolání původní ražby metalografickým zkoumáním je bezpečně prokázáno, že předmětné vozidlo je vozidlem odcizeným Ing. G., které právo na vozidlo, jež převedla na pojišťovnu, nelze upřít. Vlastnické právo k vozidlu přešlo po zaplacení pojistné události na předmětnou pojišťovnu, o čemž ta předložila prohlášení o vlastnictví, které je ve spise. Zároveň zplnomocnila firmu R. a dále Ing. P. k převzetí vozidla a k jednání za tím účelem s příslušnými úřady.Obvodní úřad vyšetřování pro Prahu 3 Policie České republiky ve svém vyjádření uvádí, že jeho usnesením ze dne 12. 6. 2001 o vrácení vozidla nedošlo k nepřípustnému omezení vlastnického práva stěžovatele nad rámec či mimo meze stanovené zákonem. Není možné vracet odcizené vozidlo tomu, kdo je po krádeži užíval, i když, jak tvrdí, činil tak v dobré víře. Spekulativně lze říci, že pak by každý, kdo motorové vozidlo odcizí nebo odcizené koupí a vybaví se kupní smlouvou, mohl tvrdit, že vozidlo nabyl v dobré víře, a ten, komu bylo vozidlo skutečně odcizeno, si může jen zoufat. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že vyšetřovatel postupoval ve shodě se zákonem.Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z §80 odst. 1tr. ř., podle něhož není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo jiná osoba, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Takové pochybnosti o právu na věc existují i v projednávaném případě, neboť za situace, kdy právo na automobil uplatnilo více osob, bylo nutno, aby se orgány činné v trestním řízení při zvažování, komu svědčí právo na věc, zabývaly i vlastní kupní smlouvou za účelem zjištění, zda se v době uzavírání smlouvy jednalo skutečně o smlouvu uzavřenou v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku, a zda tedy uzavřený právní vztah podléhá režimu obchodního zákoníku. Jak plyne ze stěžovatelem předložené kopie kupní smlouvy ze dne 19. 10. 2000, založené ve spise, smluvní strany se v této kupní smlouvě dohodly, že ji uzavírají podle §262 odst. 1obchodního zákoníku. Zmíněné ustanovení dává stranám závazkových vztahů v rámci zásady smluvní volnosti možnost podřídit vztahy, které nespadají pod vztahy uvedené v §261obchodního zákoníku, úpravě obchodního zákoníku. V posuzovaném případě tak přicházela v úvahu otázka aplikace §446obchodního zákoníku, podle něhož nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Právě tato argumentace představuje pro aplikaci §80tr. ř. podstatnou okolnost, kterou neměly orgány činné v trestním řízení ponechat bez povšimnutí. Pokud na vydání věci uplatňovalo právo více subjektů, nebylo možno bez odstranění rozporů, právě vzhledem k uzavřené kupní smlouvě tak, jak byla předložena, a bez dalších dokladů případně k tomu účelu opatřených rozhodnout o vrácení věci, a orgány činné v trestním řízení měly v případě existence těchto pochybností o právu k věci postupovat podle §80 odst. 1 věty třetí tr. ř., týkající se úschovy věci. Smyslem a účelem zmíněného ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. ř. týkajícího se úschovy je zabránit tomu, aby bylo až do objasnění práva na věc s věcí disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Stanovisko obvodního státního zastupitelství, které vyslovilo v odůvodnění svého rozhodnutí o stěžovatelem podané stížnosti, že není pochyb o právu na věc, aniž by se přitom zabývalo stěžovatelovou argumentací týkající se uzavřené kupní smlouvy, nelze akceptovat. Napadená usnesení obvodního státního zastupitelství a jemu předcházející usnesení vyšetřovatele obvodního úřadu vyšetřování jsou tak v rozporu s čl. 2 odst. 2Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, jakož i čl. 2 odst. 3Ústavy, který sleduje obdobnou garanci. Tyto meze byly napadenými rozhodnutími překročeny právě tím, že by bylo možno dojít k uvedenému stavu "neodčinitelnosti", jak již v souvislosti s aplikací předmětného §80 odst. 1tr. ř. Ústavní soud vyslovil ve svých dřívějších rozhodnutích (nálezy vedené pod sp. zn. IV. ÚS 325/98 a sp. zn. IV. ÚS 66/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 130; svazek 14, nález č. 54). Za situace, kdy o právu na věc existují pochybnosti, neobstojí však důvody ústavní stížnosti dovolávající se porušení čl. 11 odst. 1Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadených usnesení s odůvodněním, že by jejich výkon pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti vznikla jiným osobám. Ústavní soud tomuto stěžovatelovu návrhu vyhověl usnesením ze dne 2. 8. 2001, jímž vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil. Ze shora uvedených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou pro porušení čl. 2 odst. 2Listiny a čl. 2 odst. 3Ústavy a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Odlišné stanovisko JUDr. Pavla Varvařovského Podle mého přesvědčení měla být podaná stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy dotčený subjekt skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci v tomto případě rozhodně nešlo.Rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 trestního řádu, nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Subjektu, který tvrdí, že věc vydaná někomu jinému mu patří, nic nebrání domáhat se svých práv klasickou vlastnickou žalobou. Pokud za této situace Ústavní soud rozhoduje o zrušení usnesení orgánů činných v trestním řízení, musí si být vědom toho, že jeho rozhodnutí případ s konečnou platností neřeší a rozhodně nezakládá žádnou povinnost toho, kdo věc drží v přesvědčení, že je jejím vlastníkem, aby ji vydal. Stěžovatel tedy tak jako tak bude nucen uplatnit svá práva v civilním soudním řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy postrádá jakoukoliv funkci (byť by i mělo pravdu, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při vydání věci chybně).