ECLI:CZ:US:2003:4.US.573.01
sp. zn. IV. ÚS 573/01
Usnesení
IV. ÚS 573/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) Z.R., 2) MUDr. A.K., 3) Ing. M.K., 4) I.A., 5) V.K., všech zastoupených JUDr. J.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1058/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, co do formálním podmínek a předpokladů ve shodě se zákonem, napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1058/2001, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 1. 2001, č.j. 27 Co 578/2000-115, jímž označený soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 7. 2000, č.j. 6 C 138-141/98-91, kterým soud I. stupně zamítl jejich žalobu proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR o uložení povinnosti uzavřít smlouvy v příslušných podáních (posléze spojených ke společnému řízení) blíže specifikované, a tvrdili, že postupem Nejvyššího soudu ČR a jeho vpředu uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jejich výhrady potom směřují - stručně shrnuto - proti absenci "řádného odůvodnění" postupu a následného rozhodnutí dovolacího soudu, s jehož závěry se stěžovatelé nemohou ztotožnit, a kterým vytýkají zjevnou nesprávnost.
Napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelů, které opírali o dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. a), písm. c) a písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a to s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 této novely, přičemž jeho přípustnost výslovně dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jakož i §239 odst. 2 o.s.ř., což je patrno z vlastního obsahu dovolání, jakož i poukazu na dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Pro přehlednost se jeví vhodným uvést, že v řešené právní věci nejprve rozhodl Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 15. 7. 1999, č.j. 6 C 138-141/98-52, tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2000, č.j. 27 Co 60/2000-80, přisvědčil námitkám stěžovatelů, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v podstatě pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, když uvedl, že se (nalézací soud) v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval skutkovými tvrzeními, na jejichž základě stěžovatelé svůj nárok uplatnili. Posléze vydaným rozsudkem ze dne 20. 7. 2000, č.j. 6 C 138-141/98-91, Okresní soud Praha - východ, návrh stěžovatelů opět zamítl. Stěžovatelé podali i do tohoto rozhodnutí odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, č.j. 27 Co 578/2001-115, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále zamítl návrh stěžovatelů na připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.
Za tohoto procesního stavu věci podali stěžovatelé již zmíněné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, ve kterém poukazovali na to, že teprve z odůvodnění (naposled konstatovaného) rozsudku odvolacího soudu zjistili, že potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu z jiných důvodů, než které v něm uváděl jednak soud I. stupně a na kterých stavěl svoji procesní obranu žalovaný. Uvedeným postupem tak došlo k vydání "překvapivého" rozhodnutí, proti jehož argumentům bylo stěžovatelům znemožněno se bránit. S odkazem na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu naopak předpokládali posouzení a rozhodnutí předmětné věci v intencích tohoto usnesení (č.j. 27 Co 60/2000-80 ze dne 6. 4. 2000), pročež také formulovali odpovídajícím způsobem návrh na připuštění dovolání. Pokud tedy zakládali přípustnost dovolání na dikci §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jsou přesvědčení, že jim byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat řádně před soudem, když se nemohli vyjádřit k důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby, neboť zajisté nelze po stranách sporu požadovat, aby sami hledaly a přednášely všechny v úvahu přicházející argumenty proti svým tvrzením a jimi uplatňovaným nárokům. Konečně v souladu se svým právním názorem předestřeným v řízení před obecnými soudy též formulovali otázku, jíž považovali po právní stránce za zásadního významu.
Dovolací soud dovolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1058/2001, s odkazem na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR odmítl (rozhodnutí publikovaná pod č. 25/1993 a č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozdíl od stěžovatelů vyjádřil s odkazem na uvedená rozhodnutí názor, v němž zdůraznil, že odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která dává občanský soudní řád, přičemž tento postup, který musí být současně nesprávný, se musí projevit v průběhu řízení, nikoliv při samotném rozhodování. V této souvislosti též poukázal na rozhodovací důvody uvedené na předposlední straně ve třetím odstavci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, tedy ratio decidendi poukazující na obsahovou neurčitost návrhu na uzavření smlouvy, od něhož stěžovatelé odvozovali svůj uplatněný nárok, a k níž jakožto absolutní neplatnosti (§37 odst. 1 občanského zákoníku) přihlíží soud i bez návrhu. Na základě takto posouzeného právního stavu neshledal Nejvyšší soud ČR důvody zakládající přípustnost dovolání jednak ve smyslu citovaného ustanovení, jakož ani dle §239 odst. 2 o.s.ř., když nedospěl k závěru, že by se rozsudek odvolacího soudu v rovině právního posouzení daného případu odchyloval od ustálené judikatury nebo přinášel judikaturu novou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti s těmito závěry polemizují a jsou přesvědčeni, že jimi předestřená právní otázka měla být povýšena na otázku po právní stránce zásadního významu, neboť "způsob určení nemovitosti jako předmětu převodu v návrhu smlouvy, jeho akceptaci a ve smlouvě o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, zejména z toho hlediska, zda lze určitě a tedy platně učinit tyto právní úkony ohledně části pozemku, která je zatím vymezena jinak než samostatným parcelním číslem či geometrickým plánem", zatím stávající judikaturou dle jejich názoru řešený není. Co se potom možnosti jednat před soudem týče, mají za to, že tuto není možno redukovat na zajištění pouhé fyzické přítomnosti při jednání a na respektování procesních práv účastníka. Z těchto, jakož i dalších důvodů požadují, aby Ústavní soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu 28 Cdo ve svém vyjádření zdůraznil, že k založení přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. nedostačuje subjektivní přesvědčení dovolatelů, že jde o rozhodnutí zásadního významu a v souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu samo nový výsledný právní závěr nepřineslo, když vycházelo z obvyklého a ustáleného významu označení dosud neoddělené nemovitosti alespoň geometrickým plánem. Výklad ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. prováděný stěžovateli též nepovažuje za správný, a proto nepokládá ústavní stížnost za důvodnou.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s vlastním obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a připojeným spisem obecného soudu, sp. zn. 6 C 138/98, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům tudíž není ani nadřízen (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V těchto intencích se tedy zabýval i předmětným návrhem stěžovatele.
V prvé řadě je třeba předeslat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, které již nabylo právní moci. Právě z tohoto důvodu je přípustnost dovolání vázána výlučně na zákonem (o.s.ř.) stanovené předpoklady, neboť představuje možný průlom do právní moci, tedy jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo. Vzhledem k těmto závažným důsledkům je připuštěno toliko v těch závažných případech a na základě takových zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů, kdy převažuje zájem na přezkoumání rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů nastolenou pravomocným rozhodnutím, a to vzhledem k závažným pochybnostem o jeho správnosti. Pokud Nejvyšší soud ČR postupoval v intencích jemu takto zákonem dané přezkumné pravomoci, nelze jeho závěrům z uvedeného hlediska nic podstatného vytknout a současně ani přisvědčit stěžovatelům ohledně tvrzení, že jeho rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
Napadené usnesení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, neboť dovolací soud v něm posuzoval přípustnost podaného dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. V případě prvního dotčeného ustanovení se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu, přičemž dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, kterýžto závěr řádně odůvodnil. Ústavní soud v souladu se svou již i ohledně této problematiky ustálenou judikaturou respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a neshledal v posuzovaném případě náležitý důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, jakkoliv zpochybňovat; nezabýval se tedy ani v tomto konkrétním případě věcnými aspekty právního názoru napadeného rozsudku dovolacího soudu, neboť není sporu o tom, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva (§28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 §14 a násl. zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů), úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR). Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným již opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae a ne samotné hmotné subjektivní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, str. 47 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1994; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 116/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 7, str. 333 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1995).
Řečeno jinými slovy, Ústavní soud je v relaci k uvedenému oprávněn zkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy řádného soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatelů, aby byl jejich návrh stanoveným způsobem projednán a posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345 a násl., vydání 1., Praha, C.H.B. 1996).
Obdobné vývody a závěry potom lze učinit i ve vztahu k posuzování přípustnosti dovolání s poukazem na dikci §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., když ani v případě výhrad stěžovatelů v tomto směru, s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci a pod aspektem úvah o hlediscích dosahujících ústavněprávní roviny, neshledal Ústavní soud náležitý důvod, pro který by bylo možno zpochybnit shora prezentovaný závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení o.s.ř.
Rozhodnutí soudu I. a II. stupně stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, a proto se jimi Ústavní soud věcně zabývat nemohl.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 10. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu