ECLI:CZ:US:2003:4.US.610.2000
sp. zn. IV. ÚS 610/2000
Usnesení
IV. ÚS 610/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Z. K., společnosti A., společnost s ručením omezeným, a společnosti G., spol. s r.o., všichni zastoupeni JUDr. I. O., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 16 Co 173, 174, a 175/2000 a rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1999, čj. 13 C 94/97-50 ( ve věci 1. stěžovatele), čj. 13 C 95/97-36 ( ve věci 2. stěžovatele), a čj. 13 C 106/97-43 ( ve věci 3. stěžovatele), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byly ve spojeném řízení zamítnuty žaloby stěžovatelů, jimiž se vůči České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, domáhali postupem dle zák. č. 58/1969 Sb. náhrady škody, způsobené ze strany správce konkurzní podstaty, státních orgánů a konkurzního soudu, nesprávnou aplikací ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a nerespektováním jejich vlastnického práva. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podali v zákonné lhůtě ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. dovolání, za situace, kdy městský soud nevyhověl jejich návrhu na vyslovení jeho přípustnosti. Tato skutečnost byla potvrzena přípisem samosoudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2001, dle kterého byly požadované spisy tohoto soudu, sp. zn. 13 C 94/97, 13 C 95/97, 13 C 106/97, postoupeny Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání. (Jak Ústavní soud ověřil, o dovolání dosud nebylo rozhodnuto).
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla podána před přijetím citovaného závěru Ústavního soudu, Ústavní soud musel v daném případě posoudit použitelnost svého sdělení s ohledem na princip předvídatelnosti, neboť stěžovatelé, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podali v dobré víře současně s ústavní stížností i dovolání, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu, vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb., předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování, obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb., použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelé proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který nezbylo než dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj