ECLI:CZ:US:2003:4.US.632.02
sp. zn. IV. ÚS 632/02
Usnesení
IV. ÚS 632/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2002, čj. 9 Co 291/2001-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 10. 2000, čj. 13 C 130/97-162, zamítající návrh stěžovatele, aby žalovaný, ČR - Ministerstvo financí, byl povinen zaplatit mu na náhradě škody částku 77 786 438,67 Kč se 17 % úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy a s návrhem na jeho zrušení. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud s ohledem na jeho majetkové poměry (je zcela bez prostředků), jakož i s ohledem na skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti, rozhodl, že náklady řízení před Ústavním soudem uhradí stěžovateli společně a nerozdílně Krajský soud v Ostravě a Finanční ředitelství v Ostravě.
K věci samé v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy vycházely z toho, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně byly platební výměry Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997, čj. 27459/97/363920/6123 (týkající se důchodové daně a daně z objemu mezd za r. 1992), a ze dne 26. 7. 2000, čj. 22796/00/363920/6123, č. 1000000223 (předpis daňového penále na důchodové dani a dani z objemu mezd za r. 1992), pravomocné a že proto není dán důvod pro úspěšné podání žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státu, neboť předpokladem aktivní legitimace k podání takové žaloby je předchozí zrušení rozhodnutí, které je označeno jako nezákonné. Stěžovatel však argumentuje tím, že rozhodnutí finančního úřadu ze dne 13. 11. 1997 mu nebylo řádně doručeno, neboť je-li doručována nějaká písemnost pracovníky finančního úřadu, který není správcem daně konkrétního subjektu, pak se nemůže jednat o platné doručení a nemohou být splněny ani podmínky náhradního doručení. Bez spolehlivého zjištění, zda v inkriminovanou dobu (dne 17. 11. 1997) došlo či nedošlo k platnému doručení i s ohledem na to, že on sám nebyl ve stavu, kdy mohl rozpoznat, že mu je vůbec něco, a co, doručováno, nebylo možno ve věci rozhodnout. Obecné soudy však jeho návrhy na doplnění dokazování neakceptovaly a jejich právní posouzení tak vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesprávný postup a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě tak stěžovatel vnímá jako porušení práva na soudní ochranu, práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a práva na rovnost účastníků řízení, a proto navrhuje, jak shora uvedeno.
Sdělením ze dne 4. 3. 2003 stěžovatel upozornil, že první senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. 1. 2003, čj. I.ÚS 433/01-32, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Ca 618/2000-35, o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věci předpisu daňového penále na důchodové dani a dani z objemu mezd za r. 1992.
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 14 C 130/97, Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně po provedeném dokazování zamítl návrh stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem finančních orgánů s odůvodněním, že podmínky pro odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb. nebyly naplněny. Okresní soud se podrobně zabýval následky zrušení a opětovného vydání řady správních rozhodnutí, vč. exekučních příkazů a jejich titulů, jakož i postupu Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí při odčerpání finančních prostředků z účtu stěžovatele a při převádění přeplatku daně z přidané hodnoty na nedoplatky jiných daní. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě potvrdil správnost skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování dospěl ke shodnému závěru, a to, že existence nezrušených rozhodnutí správce daně vylučuje naplnění předpokladů pro odpovědnost státu za škodu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
Ke konkrétním rozhodnutím Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 a ze dne 26. 7. 2000 Krajský soud v Ostravě uvedl, že nepovažuje argumentaci stěžovatele o neplatnosti rozhodnutí ze dne 13. 11. 1997 z důvodu jeho vydání místně nepříslušným správcem daně za správnou. Podle Krajského soudu v Ostravě by případná nesprávnost vycházející z odlišné interpretace ustanovení §101 zákona ČNR č. 337/1992 Sb. než jak učinil Finanční úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí mohla být přezkoumávána pouze podle zákona o správě daní a poplatků, případně v rámci soudního přezkumu podle hlavy páté o.s.ř., což se nestalo; přezkum věcné správnosti těchto rozhodnutí v probíhajícím řízení podle zákona č. 58/1969 Sb. možný není. Co se týče postupu při doručování rozhodnutí finančního úřadu ze dne 13. 11. 1997, krajský soud poukázal na úřední záznam ze dne 17. 11. 1997 pořízený pracovníky Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí (č.l. 28 soudního spisu) a po posouzení stěžovatelových námitek rozhodl, že nejsou způsobilé vyvrátit závěr o fikci doručení odepřením zásilky. Vzhledem k těmto závěrům krajský soud považoval za nadbytečné jakékoliv další doplnění dokazování jak k otázce doručení písemnosti, tak i výši škody.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 433/01, čtvrtý senát Ústavní soud zjistil, že z důvodu porušení čl. 36 odst. 2 Listiny bylo nálezem ze dne 30. 1. 2003, čj. I.ÚS 433/01-32, zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Ca 618/2000-35, o
zastavení řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, čj. 6123/120/2000/FŘ, zamítající odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. 7. 2000, čj. 22790/00/363920/6123, ve věci předpisu daňového penále na důchodové dani a dani z objemu mezd za období roku 1992.
Rozhodnutí obecných soudů se opírá o zjištění, že podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody nebyly naplněny, neboť podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Protože stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů o existenci pravomocného rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997, kterým mu byla doměřena důchodová daň a daň z objemu mezd v celkové výši 827 535,- Kč, Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v těchto souvislostech, neboť rozsah ústavního přezkumu stanovil stěžovatel právě svojí ústavně právní argumentací.
Stěžovatel má za to, že předmětné rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí je neplatné, neboť bylo vydáno poté, co Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 9. 9. 1997, čj. FŘ/4426/150/97, delegovalo místní příslušnost stěžovatele jako daňového subjektu ke všem daním na Finanční úřad v Ostravě II. Obecný soud v řízení o náhradě škody vyšel z ustanovení §101 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého zůstává zachována místní příslušnost správce daně, která byla u zrušených daní při jejich posledním vyměření, s výhradou, že i kdyby výklad citovaného ustanovení nebyl správný, předmětné rozhodnutí existuje a jeho správnost lze přezkoumat, nikoliv však v řízení o náhradě škody. Ústavní soud tento názor obecného soudu sdílí a odkazuje v tomto směru na svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které konstatoval, že z důvodu účelnosti a ekvity bylo třeba rušit i nulitní rozhodnutí, přestože z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný. K tomuto závěru vedla Ústavní soud skutečnost, že tehdejší platná právní úprava neumožňovala v takových případech soudům vydat deklaratorní rozhodnutí a takové akty se nadále představovaly jako správní rozhodnutí a jako exekuční titul byly zpravidla schopny citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby (srov. ÚS, sv. 18 č. 58, sp. zn. IV.ÚS 547/99). Tato situace byla napravena až účinností soudního řádu správního, zákon č. 150/2002 Sb., podle kterého se lze domáhat vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, případně tuto nicotnost vysloví soud i bez návrhu (§65, §76 soudního řádu správního). Jestliže se tedy platební výměr Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 jevil v souladu s principem presumpce správnosti správních aktů jako akt platný, pak ho stěžovatel mohl a měl napadnout odvoláním a poté i správní žalobou, což však neučinil. Co se týče právní moci platebního výměru, stěžovatel ji zpochybňuje nesprávným doručením, neboť podle něho bylo doručováno někým, kým doručováno být nemělo. Za situace, kdy se platební výměr z důvodů shora uvedených jevil jako akt platný, pak Ústavní soud neshledal žádný rozpor mezi skutkovým zjištěním Krajského soudu v Ostravě, že doručení prováděli pracovníci Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí a že stěžovatel odmítl písemnost přijmout a právní závěrem o fikci doručení. Argument, že stěžovatel se oprávněně domníval, že Finanční úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí již není jeho místně příslušným správcem daně, že doručovatelé písemnosti nejsou pracovníky jeho nového správce daně a konečně, že byl ve stavu, ve kterém nemohl rozpoznat, že mu je doručováno, nemůže z důvodů shora uvedených, na které Ústavní soud opakovně odkazuje, posunout věc do ústavní roviny. Za daného stavu věci tak nebylo nutno doplnit dokazování dle návrhů stěžovatele a Ústavní soud uzavírá, že právní závěr Krajského soudu v Ostravě o existenci nezrušeného pravomocného rozhodnutí a tedy nemožnosti uplatnit nárok na náhradu škody byl učiněn ústavně souladným způsobem.
Stěžovatelovo tvrzení o odepření přístupu k soudu se jeví zjevně neopodstatněným, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl od počátku jedním z účastníků řízení a evidentně využil všech svých procesních práv. Co se týče jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu připomíná, že obsah tohoto pojmu není možné vykládat tak, jako by se účastníku garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li v projednávaném případě obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnily, jak se v projednávaném případě stalo, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ke kasaci takovýchto rozhodnutí by Ústavní soudu mohl přistoupit jedině, pokud by vyšel najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž jak shora vyloženo v projednávaném případě nedošlo.
Ústavní soud bere na vědomí upozornění stěžovatele na kasační nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, čj. I.ÚS 433/01-32, zrušující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Ca 618/2000-35, o zastavení řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 9. 2000, zamítajícího odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. 7. 2000 ve věci předpisu daňového penále na důchodové dani a dani z objemu mezd za období roku 1992, avšak má za to, že pokračující soudní přezkum správního rozhodnutí finančního ředitelství nic nemění na tom, že tato rozhodnutí jsou pravomocná a dokud nebudou pro nezákonnost zrušena, nelze nárok na náhradu škody uplatnit. Jinými slovy, kasační nález prvého senátu Ústavního soudu nevyvolává kasační důsledky v projednávané věci.
Stěžovateli tak nebylo upřeno právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem chráněné v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť obecný soud, jak vyloženo shora, postupoval v intencích předpisů upravujících podmínky a podrobnosti ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na to, aby náklady řízení před Ústavním soudem, které mu vznikly, uhradily Krajský soud v Ostravě a Finanční ředitelství v Ostravě. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 citovaného ustanovení Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V projednávané věci Ústavní soud takový důvod s ohledem na výsledek řízení neshledal, když navíc stěžovatel sám svoje osobní a majetkové poměry nikterak nedoložil.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu