ECLI:CZ:US:2003:4.US.685.02
sp. zn. IV. ÚS 685/02
Usnesení
IV. ÚS 685/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. D. B., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 85/2002, ze dne 21. 8. 2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 85/2002, ze dne 21. 8. 2002, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z. a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. z. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že dne 13. 7. 1999 kolem 14.20 hod. řídil v podnapilém stavu, kdy u něj bylo zjištěno 1,58 promile alkoholu v krvi, osobní automobil a nepřiměřenou rychlostí kolem 75 km/hod. při zapnutém autorádiu na hlasitosti, která mu znemožňovala registrovat zvukové signály, plynule vjel do křižovatky na zelené světlo, kdy z levé strany na červené světlo přijíždělo sanitní vozidlo se zapnutým výstražným zvukovým a světelným zařízením, kterému znemožnil bezpečný průjezd křižovatkou, v důsledku čehož došlo k následnému převrácení sanitního vozu, z něhož vypadl bezpečnostním pásem nepřipoutaný řidič sanitního vozu J. M., přičemž tento řidič utrpěl přimáčknutím sanitárního vozu k vozovce zranění, kterému na místě podlehl. Zraněni byli i další účastníci této dopravní nehody. Stěžovatel proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením, sp. zn. 3 Tdo 1108/2002, ze dne 19. 2. 2003, odmítl
Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces tím, že oba obecné soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s trestním řádem, a tak vybočily z rámce ústavnosti. Takovým důkazem byl především vyšetřovací pokus, který se konal za podmínek, které byly v rozporu s podmínkami v době dopravní nehody, a tedy nelze přihlížet k jeho závěrům. V rozporu s trestním řádem pak je i znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který z vyšetřovacího pokusu vycházel. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkou, že nelze zjišťovat tak subjektivní otázku, jako je hlasitost puštěného autorádia, z tvrzení účastníků vyšetřovacího pokusu, ale že tuto otázku musí vnímat soud vlastními smysly, pokud nedošlo k objektivaci hluku jeho měřením, jak navrhovala obhajoba. Soudy dále odmítly provést důkazy navržené obhajobou, zejména vypracovat revizní znalecký posudek ústavem za situace, kdy znalec přiznal, že mu nejsou známy závěry vědy, které by objasňovaly formy reakce řidiče na zvukový podnět, přičemž se nelze spokojit s tvrzením, že znalci nejsou známy instituce, které by měly o takových otázkách více informací. Z prakticky stejných důvodů byl odmítnut i požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, ač znalci konstatovali v rozporu s dlouholetou praxí, že se nemohou vyjádřit k tomu, jaká zranění, a zda by vůbec vznikla, kdyby osoby ve vozidle byly v souladu s právními předpisy připoutány. Soud může provedení takových důkazů, které by mohly přispět k řádnému objasnění věci, odmítnout, jen jsou-li zjevně nadbytečné. Námitka stěžovatele k samotnému hodnocení důkazů, které soud aproboval, se týká zejména toho, že přestože znalec z odvětví soudního lékařství připustil, že jeho obhajoba, že požil alkoholické nápoje těsně před jízdou, a v době nehody jimi tedy nebyl ovlivněn, může odpovídat objektivnímu zjištění, soud dovodil, že tato obhajoba je účelová, a to na základě skutečnosti, že svědek nepotvrdil stěžovatelovo vyjádření, že se stěžovatelem pil v době stěžovatelem tvrzené. Soudy, aniž byla obhajoba stěžovatele vyvrácena, došly k závěru, že stěžovatel musel pít v jiné době, než tvrdí. Zvolily tak variantu pro stěžovatele nejméně příznivou a přechýlily důkazní břemeno v této okolnosti ze státního zástupce na stěžovatele a porušily tak zásadu in dubio pro reo. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 8 T 28/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě k námitce stěžovatele, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že bez opory v trestním řádu odmítly provést důkazy na jeho obhajobu, odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s tím, že krajský soud, stejně tak i okresní soud, při svém rozhodování vycházel ze zjištěného skutkového stavu věci, o němž nebyly pochybnosti, a právní závěry byly rovněž učiněny na základě náležitého provedení a hodnocení všech důkazů. Námitky, které jsou obsahem ústavní stížnosti, jsou v podstatě totožné s námitkami, které byly vysloveny v odvolání, z jehož podnětu rozhodoval krajský soud proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, čj. 8 T 28/2000-520, ze dne 17.10. 2001, a krajský soud se jimi zaobíral na straně 15 odůvodnění, přičemž v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyl odmítnut požadavek na doplnění znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, který se zaobíral stavem zjištěným technickým znaleckým posudkem, že poškozený J. M. nebyl připoután bezpečnostním pásem, a v tomto směru také byl vyžádán doplněk znaleckého posudku z příslušného oboru a odvětví a těmito znalci bylo reagováno na stav, který byl technicky připuštěn, přičemž těmito znalci také bylo náležitě objasněno, proč nebylo možno zcela objektivně a na základě dosavadních poznatků učinit spolehlivé závěry ke zraněním, která utrpěli ostatní spolujezdci tohoto poškozeného v sanitním voze, a k prohlášení znalců k nemožnosti toto zjistit. Za stavu, že tento problém byl šířeji odborně konzultován, odvolací soud dospěl k závěru, že by tento problém nebylo možno objektivněji prokázat ani znaleckým posudkem Ústavu ve smyslu §110 tr. ř., a proto tento důkaz nepřipustil. Odvolací soud také dospěl k přesvědčení, pokud se nadále trvá na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie dopravy, že všechny rozhodné skutečnosti a příčiny, jež měly vliv na průběh posuzované dopravní nehody, byly náležitě objasněny jednak svědecky, jednak listinnými důkazy, ale také znaleckými posudky, a proto také blíže neodůvodňoval, proč nebylo přistoupeno k doplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví dopravní psychologie. Z obsahu ústavní stížnosti nelze zjistit jiné skutečnosti, než které by byly oběma soudům známy, a především pak odvolacímu soudu vzhledem k zaměřenému odvolání proti rozsudku okresního soudu a k návrhům, které stěžovatel činil v průběhu trestního řízení, a proto krajský soud odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní stížnost krajský soud neshledává důvodnou a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a zároveň vyslovuje souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatuje, že námitky k hodnocení dokazování obecnými soudy, uvedené v ústavní stížnosti, jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to v jeho vyjádření k obžalobě (č.l. 341-346), u šesti hlavních líčení (č.l. 361-375, 398-405, 437-440, 451-453, 476-479, 499-517), v návrzích na doplnění dokazování a vyjádřeních k dosavadnímu průběhu řízení (č.l. 381-384, 441-442) a zejména v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 540-543). Dále pak u obou veřejných zasedání Krajského soudu v Ostravě (č.l. 551-553, 571-576) a ve dvou návazně podaných návrzích na doplnění dokazování (č.l. 558, 569). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami v průběhu řízení a ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, jak o tom svědčí i skutečnost, že Krajský soud v Ostravě k podanému odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, čj. 8 T 28/2000-519, ze dne 17.10. 2001, tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a věcí se sám podrobně zabýval na dvou veřejných zasedáních, přičemž si vyžádal i doplnění znaleckých posudků (čl. 559-560, 562-563), a posléze ve věci rozhodl rozsudkem, sp. zn. 6 To 85/2002, ze dne 21. 8. 2002, uznal však rovněž stěžovatele vinným ze spáchání uvedených trestných činů. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Obecné soudy postavily, podle stěžovatelova názoru, rozhodnutí o jeho vině na hodnocení důkazů v rozporu s trestním řádem a tak vybočily z rámce ústavnosti. Takovým důkazem byl především vyšetřovací pokus, který se konal za podmínek, které byly v rozporu s podmínkami v době dopravní nehody, a z něhož vycházel i znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Soudy nepřipustily variantu, že požil alkoholické nápoje až těsně před jízdou a nebyl jimi tedy ovlivněn, a dále odmítly provést jím navrhované důkazy revizními znaleckými posudky. V předmětném trestním řízení bylo tak podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho základní právo na spravedlivý proces a porušena zásada in dubio pro reo.
Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování, které bylo dále doplněno v souvislosti se zrušujícím rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 85/2002, ze dne 21. 8. 2002. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a to jak soud nalézací (č.l. 528-532), tak i soud odvolací (č.l. 593-600). To se vztahuje i k hodnocení vyšetřovacího pokusu, jehož důkazní hodnotou se oba obecné soudy podrobně zabývaly, včetně námitek vznesených k jeho hodnotě stěžovatelem a otázky potřebnosti provést nový vyšetřovací pokus (č.l. 529-531 a 599). Obsažně se oba soudy zabývaly i návrhy stěžovatele na doplnění dokazování o dodatky znaleckých posudků a jeho návrhy na vyžádání revizních znaleckých posudků, o čemž svědčí skutečnost, že oba soudy opakovaně žádaly o doplnění znaleckých posudků, k nimž stěžovatel sám dával opětovně podněty (např. č.l. 344, 382-384, 441-442, 541-543, 558, 569), jakož i zaujímaná stanoviska k těmto návrhům v rozhodnutích obou soudů. To se týká i stěžovatelovy námitky týkající se odmítnutí jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychologie dopravy (reakce řidiče na zvukový podnět), kdy odvolací soud považoval doplnění dokazování o tento důkaz za nadbytečné (čl. 599), a to i s ohledem na dovození povinnosti řidiče nebýt ovlivněn zapnutým autorádiem. Obdobně se oba soudy zevrubně zabývaly otázkou zranění osob v sanitním vozidle, pokud by tyto byly připoutány bezpečnostními pásy, a v tomto směru si vyžádaly opakovaně doplnění znaleckých posudků. Se stěžovatelovou námitkou, že vyjádření znalců není dostatečně jednoznačné v tom, jaká zranění, a zda vůbec nějaká, by v tomto případě vznikla, se odvolací soud vypořádal, když zvážil všechny právní důsledky těchto možných zjištění, které však nemají výraz ve změně právní kvalifikace a určení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem, ale toliko v otázce posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (č.l. 599-600). Neshledal proto za potřebné doplnit dokazování o vyžádání revizního posudku z odvětví soudního lékařství, jak navrhoval stěžovatel. K této stěžovatelově námitce se posléze odvolací soud vyslovil i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, jak již výše uvedeno. K tvrzení stěžovatele, že jeho obhajoba o požití alkoholických nápojů těsně před jízdou nebyla vyvrácena žádným důkazem, a že tedy nebyl alkoholickými nápoji v době nehody ovlivněn, se pak podrobně vyslovil prvoinstanční soud a soud odvolací jeho úvaze přisvědčil (č.l. 530, 599).
Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, a proč nedoplnily dokazování o návrhy na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněné námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování o revizní znalecké posudky. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Závěry, ke kterým v posuzovaném případě dospěly obecné soudy nelze v daném směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu