ECLI:CZ:US:2003:4.US.696.01
sp. zn. IV. ÚS 696/01
Usnesení
IV. ÚS 696/01
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PhDr. A.H., zastoupené JUDr. Z.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, čj. 22 Co 290/2001-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2000, čj. 23 C 63/99-44, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Současně byl zamítnut návrh na připuštění dovolání.
Přípisem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2002 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že ve věci bylo podáno dovolání, a z uvedeného důvodu bude požadovaný spis tohoto soudu, sp. zn. 23 C 63/99, předložen Nejvyššímu soudu ČR. K dotazu Ústavního soudu bylo dalším přípisem ze dne 5. 11. 2002 sděleno, že dovolací řízení dosud nebylo skončeno, spis byl vrácen soudu I. stupně k opravě a že spis bude po právní moci opět postoupen Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud přípisem ze dne 26. 11. 2002 Obvodnímu soudu pro Prahu 2 sdělil, že žádá o předložení požadovaného spisu po ukončení dovolacího řízení. V mezidobí si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení.
Plénum Ústavního soudu se na svých neveřejných zasedáních konaných ve dnech 14. a 21.1.2003 dohodlo, že změní dosavadní většinovou praxi Ústavního soudu, připouštějící souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů, a to s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99. Plénum Ústavního soudu přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust.§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla podána před přijetím citovaného závěru Ústavního soudu, Ústavní soud musel v daném případě posoudit použitelnost svého sdělení s ohledem na princip předvídatelnosti, neboť stěžovatelka, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podala v dobré víře současně s ústavní stížností i dovolání, a nemohla následný vývoj názorů tohoto soudu, vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb., předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování, obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb., použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelky nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejím dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který nezbylo než dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj