ECLI:CZ:US:2003:4.US.72.01
sp. zn. IV. ÚS 72/01
Usnesení
IV. ÚS 72/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) Z.J., 2) JUDr. E.J. a 3) Ing. K.W., všech zastoupených JUDr. M.S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č. j. 11 Co 488/2000-228, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Pozemkového fondu ČR, právně zastoupeného JUDr. M.S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě (výrokem I.) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 3. 1997, č. j. 12 C 87/93-145, v odstavci IV. výroku v (jeho) části, kterou byl zamítnut návrh žalobců [stěžovatele 1) a Ing. M.J.], aby byla druhému žalovanému - Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"), takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, uložena povinnost zaplatit žalobcům i 16% úrok z (již pravomocně přiznané) částky 878.089,- Kč za dobu od 8. 7. 1996 do zaplacení; (výrokem II.) změnil uvedený rozsudek okresního soudu v odstavci VII. výroku o nákladech řízení a konečně (výrokem III.) rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Toto rozhodnutí vydal krajský soud jako soud odvolací poté, co k podanému dovolání žalobců, jakož i vedlejšího účastníka, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 4. 2000, č. j. 24 Cdo 1266/99-219, 24 Cdo 715/99-219, výrokem pod bodem I. dovolání žalobců zamítl; dovolání vedlejšího účastníka shledal důvodným a výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek Krajského soudu ze dne 12. 8. 1998, č. j. 11 Co 741/97-181, ve výroku označeném III., pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit každému z žalobců 16% úrok z částky 878.089,- Kč za dobu od 8. 7. 1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, jakož uvedený rozsudek zrušil i ve výrocích o nákladech řízení, když v tomto rozsahu věc vrátil označenému soudu k dalšímu řízení.
V řízení před obecnými soudy se žalobci domáhali po vedlejším účastníkovi přiznání náhrady za zaniklé stavby a za trvalé porosty ve smyslu ustanovení §14 odst. 1, §15 odst. 2 a 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Toto řízení bylo završeno již zmíněným rozsudkem Krajského soudu ze dne 12. 8. 1998, č. j. 11 Co 741/97-181, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 3. 1997, č. j. 12 C 87/93-145,kdy byl žalobcům přiznán vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na příslušnou náhradu. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že Město F., jako osoba povinná, uzavřelo dne 13. 6. 1996 s žalobci, jako osobami oprávněnými, blíže specifikovanou dohodu, v níž uznalo důvodnost jejich nároku na náhradu za zaniklé stavby a za trvalé porosty ve výši 1,756.178,15 Kč, s 3% úrokem od 1. 1. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1944 do zaplacení a zavázalo se tuto náhradu žalobcům, a to každému z nich z jedné poloviny, poskytnout tak, že náhradu podle §18a odst. 1, odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. poskytne Pozemkový fond v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. V řízení před obecnými soudy následně Pozemkový fond svou povinnost k zaplacení úroků z prodlení odmítl, nicméně dle názoru krajského soudu na základě citované dohody žalobcům nárok na zaplacení těchto úroků vznikl, a to počínaje okamžikem, kdy vedlejší účastník odmítl 8. 7. 1996 plnit, čímž se ocitl v prodlení a zmíněný úrok je proto právě od tohoto okamžiku povinen plnit.
K dovolání stěžovatele, připuštěného v souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. odvolacím soudem k posouzení otázky zásadního právního významu (kdy proti rozhodnutí krajského soudu brojili stran naznačené právní otázky co do úhrady úroků z prodlení a závěrů od ní se odvíjejících jak žalobci, tak i vedlejší účastník), Nejvyšší soud ČR rozhodl, jak shora již bylo uvedeno, a to poté, co dovodil, že řízení podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. V tomto řízení musí dle jeho názoru soud rozhodovat nejen o právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada poskytnuta. Shledal, že v daném případě nebylo rozhodující, zda Město F. se jako povinná osoba zavázalo plnit úroky z prodlení, protože tato obec není účastníkem řízení a nestíhá ji tedy povinnost plnit. Proto také nemůže za toho, kdo plní namístě ní, přijímat závazky, které neplynou z příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ale z občanského zákoníku. V případě, na který dopadá ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., má odpovědnost za plnění Pozemkový fond a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Může jít buď o závazek, který vedlejší účastník sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami) nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit. Protože však v daném případě vedlejší účastník závazek sám nepřevzal, povinnost poskytnout žalobcům plnění způsobem určeným soudem mu vznikla uplynutím lhůty k plnění dle pravomocného soudního rozhodnutí. Tímto způsobem odůvodnil své úvahy vedoucí jej k vyslovení výroků pod bodem I. a bodem II. citovaného rozhodnutí, jak byly shora konstatovány a věc vrátil odvolacímu soudu, který jsa vázán právním názorem soudu dovolacího (§243d o.s.ř.), rozhodl v jeho intencích ústavní stížností napadeným usnesením.
Z pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 99 D 3615/2000, vyplývá, že dědičkami Ing. M.J., tedy jednoho z žalobců v původním řízení před obecnými soudy, zemřelého dne 30. 11. 2000, které dědictví neodmítly, se staly JUDr. E.J. [stěžovatelka 2)] a Ing. K.W. [stěžovatelka 3)], z čehož je zřejmá jejich aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.
Ve svém návrhu stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvádějí, že byli napadeným rozhodnutím dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Ve shodě se svou argumentací uplatněnou již v řízení před obecnými soudy opětovně zdůrazňují, že právní názor, z něhož napadené rozhodnutí vychází, je dle jejich přesvědčení v rozporu se zněním i smyslem ust. §18a zákona č. 229/1991 Sb. Mají za to, že povinnost Pozemkového fondu plnit je v těchto případech stanovena přímo zákonem a nevzniká teprve na základě rozhodnutí soudu, z čehož současně dovozují, že se tak nejedná o rozhodnutí mající konstitutivní charakter. Je-li citovaným ustanovením založena povinnost Pozemkového fondu poskytovat náhrady oprávněným osobám za obec nebo okresní úřad, nemůže být rozsah tohoto plnění užší, než v případě, kdyby předmětné plnění poskytovaly samy uvedené povinné osoby, a proto je dle jejich názoru Pozemkový fond též povinen poskytnout náhradu včetně příslušenství, kterým jsou v případě prodlení s jejím poskytnutím zákonné úroky z prodlení. Poukazují v této souvislosti na ust. §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož se náhrada poskytne oprávněné osobě do šesti měsíců ode dne doručení výzvy. Mají za to, že prodlení samotné se odvíjí od marného uplynutí této lhůty, kterým vzniká povinnost dlužníka plnit zákonné úroky z prodlení (§517 odst. 2 občanského zákoníku). Dospěl-li tedy obecný soud k závěru, že zmíněný právní následek se v daném případě aktivizuje až na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jímž bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo v určené lhůtě plnit, nelze než takový závěr považovat za učiněný v rozporu s právem na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nálezem zrušil.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svou vázanost právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, č. j. 24 Cdo 1266/99-219, 24 Cdo 715/99-219.
Vedlejší účastník, Pozemkový fond ČR, k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření sdělil, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, napadené rozhodnutí za věcně správné a plně se ztotožňuje s jeho výroky, pročež Ústavnímu soudu navrhl, aby nálezem ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, již mnohokrát konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího.
Coby soudní orgán ochrany ústavnosti v celé řadě svých rozhodnutí vyslovil, že jím případně i nesdílená interpretace hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90, jakož i čl. 95 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 31/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 8 - nález č. 66). Tento závěr vychází z předpokladu, že jedním z nepominutelných atributů nezávislého soudního rozhodování je i v rámci jurisdikční činnosti prováděný výklad zákonných norem obecnými soudy. V obecné rovině přísluší interpretace jednoduchého práva výhradně jim, v konečné fázi Nejvyššímu soudu ČR povolanému ze zákona sjednocovat jejich judikaturu (§28 a násl. zákona č. 335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 §14 a násl. zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů), který rovněž v souzené věci na základě podaného dovolání výklad dotčených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. též provedl, a to svým rozsudkem ze dne 12. 4. 2000, čj. 24 Cdo 1266/99-219, 24 Cdo 715/99-219, jímž se námitkami stěžovatelů zabýval věcně.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zmíněné rozhodnutí napadli stěžovatelé samostatnou ústavní stížností.
IV. senát, posuzující tuto ústavní stížnost, tak musel vyčkat rozhodnutí II. senátu, příslušného rozhodovat o ústavní stížnosti, směřující do meritorního rozhodnutí dovolacího soudu. S ohledem na to, že uvedená ústavní stížnost byla Ústavním soudem shledána zjevně neopodstatněnou (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 392/2000), nezbylo než i nyní posuzovanou ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím předcházejícím odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu