ECLI:CZ:US:2003:4.US.79.03
sp. zn. IV. ÚS 79/03
Usnesení
IV. ÚS 79/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. O. M., zastoupeného Mgr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, čj. 25 Co 296/2002-87, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl ve výrocích I. a III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2001, čj. 5 C 142/99-63a, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 3. 2002, čj. 5 C 142/99-78, s tím, že nedoplatek na výživném činí 98.000,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud odvozuje neschopnost stěžovatelova syna sám se živit pouze z docházky syna na různé typy škol, ačkoliv syn disponuje značným majetkem, jak ve formě věcí, tak finančních prostředků. Dle jeho názoru nelze schopnost dítěte sám se živit hodnotit pouze podle toho, zda ukončilo školní docházku, neboť ustálená právní teorie i praxe odvozují schopnost sám se živit, lhostejno zda s ukončeným či neukončeným vzděláním, od toho zda má příjmy, s jejichž pomocí může zajišťovat obživu. Faktické i možné příjmy syna však soud bral v úvahu nikoli z hlediska jeho možnosti dosahovat příjmů, nýbrž pouze z hlediska stanovení výše vyživovací povinnosti, kterou apriorně považuje za danou věc.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zejména zdůraznil, že další studium stěžovatele bylo považováno za nepřetržitou přípravu na budoucí povolání, stěžovatel osvědčil, že znalosti zde získané skutečně v praxi využívá. Výdělkové poměry žalovaného pak byly lepší než jak vyplývaly z předložených daňových přiznání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 142/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na základě kterého byly prokazatelně zjištěny příjmy žalobce, spočívající v dávkách sirotčího důchodu, příspěvku na dítě, úroků z vkladu na knížce a event. dobrovolných příspěvků ze strany dědečka na ošacení a mimořádné výdaje. Bylo ověřeno, že žalobce se po dovršení 18 let z důvodů neuspokojivých poměrů v nové rodině svého otce odstěhoval do družstevního bytu po své zemřelé matce. Na dědictví po matce váznou dluhy převyšující jeho aktiva (zajištěné zástavním právem) a žalobce s ním nedisponuje, neboť se svými prarodiči uzavřel dohodu o správě svého majetku. Soud ověřil, že žalobce žije sám a konstatoval výši jeho nákladů na bydlení, výživu a studium. Rovněž byly zjištěny výdělkové schopnosti a možnosti žalovaného otce a jeho majetkové poměry a bylo konstatováno, že životní úroveň stěžovatele, tak jak ji sám popsal ve své výpovědi, svědčí zcela nepochybně o tom, že jeho výdělkové schopnosti a možnosti a jeho majetkové poměry jsou lepší než jak vyplývají z předložených daňových přiznání. Na základě zjištěného skutkového stavu soudy dovodily, že stěžovateli trvala vůči synovi vyživovací povinnost ve smyslu ust. §85 odst. 1 zákona o rodině, a to po dobu studia střední školy (zakončeného maturitou) a dále po dobu pomaturitního studia na jazykové škole, zařazené do soustavy státních škol dle zák. č. 183/1998 Sb., ukončeného vydáním příslušného certifikátu. Stěžovatele proto zavázaly k úhradě částky 3.500,- Kč měsíčně, kterou shledaly za odpovídající potřebám žalobce a možnostem stěžovatele. Ve zbytku požadované měsíční částky, tj. 1 500,- Kč měsíčně, žalobu zamítly. Odvolací soud pak konstatoval, že skutečnost, že žalobce je vlastníkem majetku vyšší hodnoty sama o sobě není důvodem zániku vyživovací povinnosti, ale může k ní být přihlédnuto při stanovení výše vyživovací povinnosti tak, jak také bylo učiněno.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel opakuje argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo zmíněno, nepřísluší.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává, nebylo upřeno, neboť toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušného soudu všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž přihlédly k příjmům, výdělkovým možnostem, majetkovým poměrům a nezbytným nákladům jak stěžovatele tak žalobce. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Vlastní otázka posouzení návrhu na určení výživného je vždy věcí volné úvahy soudu, odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k tomu oprávněné. Jedná se přitom o pravomoc výlučně svěřenou do kompetence obecného soudu, do které, jak bylo výše vyloženo, není Ústavní soud zpravidla oprávněn zasahovat. Uvedené obdobně platí i pro učinění závěru, zda se v tom konkrétním případě jedná o osobu, která je oprávněna vůbec, s ohledem na své příjmy, výživné požadovat. I v tomto smyslu se obecné soudy námitkami stěžovatele zabývaly a jejich závěru, že v dané věci přes zjištěné majetkové poměry na straně syna, trvala ze strany jeho otce po dobu synova studia vyživovací povinnost, přičemž k majetkovým poměrům žalobce v průběhu jeho přípravy na povolání přihlédly při stanovení výše výživného, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jaká ustanovení právních předpisů na případ na aplikovaly, a dodržely tak požadavky na řádně vedené procesní řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu