ECLI:CZ:US:2003:Pl.US.6.03
sp. zn. Pl. ÚS 6/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 6/03 ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení §37a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a §11 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu České republiky doručen dne 3. 3. 2003, se Vrchní soud v Praze domáhal zrušení ustanovení §37a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), a zrušení §11 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Tento návrh byl podán na základě ustanovení §224 odst. 5 trestního řádu v souladu s ustanovením §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), a to na základě pravomoci dané ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 109/98. Při rozhodování o stížnosti proti usnesení vydanému v tomto řízení dospěl navrhovatel k názoru, že napadená ustanovení, jichž má být použito, jsou v rozporu s ústavním zákonem.
Konkrétně se navrhovatel domnívá, že ustanovení §11 odst. 2, trestního řádu a ustanovení §37a trestního zákona, která sistují překážku věci rozhodnuté v případě dílčího útoku pokračujícího trestného činu, který nebyl předmětem předchozího pravomocného odsouzení, a umožňují následné uložení společného trestu za všechny dílčí úroky, mají být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zakazuje stíhání pro tentýž čin.
Podle navrhovatele se pokračující trestný čin vyznačuje více útoky, naplňováním téže skutkové podstaty, těsnou časovou návazností jednotlivých útoků a především jednotícím záměrem. Pokračující delikt je trestněprávně jediným trestným činem, neboť pokračování u majetkové trestné činnosti ovlivňuje samu právní kvalifikaci, když ovlivňuje výši způsobené škody jakožto základního kvalifikačního znaku majetkového trestného činu, a jinak je pokračování toliko obecnou přitěžující okolností podle §34 písm. ch) trestního zákona. K tomu navrhovatel dodal, že výše vymezené pokračování je nutno odlišovat od souběhu vícečinného stejnorodého, kde pachatel opakovaně postupnými samostatnými skutky de iure naplňuje znaky stále téže skutkové podstaty, a z hlediska trestního práva tedy jde o několik samostatných skutků.
Protože soudce zpravodaj shledal, že návrh splňuje všechny formální náležitosti (§30 odst. 4, §34, §35, §64 odst. 3 a §66 zákona), mohl senát Ústavního soudu přikročit k posouzení opodstatněnosti návrhu [§42 odst. 2 písm. b) zákona]. Ústavní soud se dále nezabýval problematikou ústavnosti ustanovení upravujících časovou působnost zákona č. 265/2001 Sb. novelizujícího trestní zákon a trestní řád (dále jen "novela"), protože návrh tato ustanovení nenapadá.
Na žádost Ústavního soudu se k věci vyjádřili předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky (§69 odst. 1 zákona). Předseda Poslanecké sněmovny ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2003 v podstatě uvedl, že pojem "čin", jak jej chápe Listina, nelze ztotožňovat s pojmem "dílčí útok", který používají napadená ustanovení. Pokud pojem "čin" použitý v čl. 40 odst. 5 Listiny interpretujeme v kontextu celé hlavy páté Listiny, pak dospějeme k závěru, že má blíže k pojmu "trestný čin", než je obecný význam slova "čin", z něhož vychází navrhovatel. Předseda Poslanecké sněmovny v této souvislosti připomněl, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod vyjadřuje zásadu ne bis in idem ve spojení s výstižnějším pojmem trestný čin, a poukázal na to, že podle důvodové zprávy měla tato ustanovení umožnit rychlejší ukončování řízení o rozsáhlé trestné činnosti, když umožňují soudu rozhodnout o části trestné činnosti, která je nepochybně dokázána, a zbytek projednat v dalším řízení. Předseda Poslanecké sněmovny dále uvedl, že napadená ustanovení nebyla předmětem diskuse či pozměňovacích návrhů ani v průběhu projednávání v garančních výborech, ani při II. čtení. Předseda Poslanecké sněmovny uzavřel vyjádření s tím, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavním pořádkem.
Předseda Senátu ve svém vyjádření ze dne 30. 4. 2003 upozornil, že vláda novelu trestního zákona a trestního řádu prezentovala jako cestu ke změně příliš složitého a těžkopádného řízení v efektivnější nástroj potlačování kriminality při zachování (posílení) pravidel spravedlivého procesu. Pachatel má být nejenom postižen, ale má být postižen co nejdříve po spáchání trestného činu. S odkazem na výše citované argumenty předseda Senátu připomněl příklad z důvodové zprávy, kdy projednání obžaloby pro stovku podvodů v jednom pokračovaní již nemůže bránit nemožnost provést výslech svědka jednoho z těchto podvodů. Ve vyjádření se dále uvádí, že napadená ustanovení nebyla předmětem rozpravy a že Senát nezpochybnil vládní odůvodnění, když rozhodl ve většinovém přesvědčení o ústavnosti novely. Vyjádření zdůrazňuje, že z obecného hlediska Senát jednoznačně podpořil směřování trestněprávní legislativy k vyšší vynutitelnosti práva. Zkoumaný problém pokračování v trestném činu může spočívat v jisté relativitě toho, zda rozhodnutí o dílčí části [pokračujícího trestně postižitelného jednání] má hodnotu překážky věci rozhodnuté, když další díl celku je rozhodnutím nedotčen, a naopak. Úprava ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a (trestního zákona) se jeví být dostatečným zajištěním spravedlivého procesu tak, aby v materiálním smyslu nebyla narušena ústavní zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen. V trestním stíhání "v rámci jednoho skutku" se pokračuje po zrušení pravomocného rozhodnutí, které překážku rei iudicatae vytvořilo. Stabilita rozhodnutí pak ustupuje v zájmu důležitějším.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda právní předpisy, jejichž součástí jsou napadená ustanovení, byly přijaty postupem předepsaným Ústavou České republiky (§68 odst. 2 zákona). K tomu se konstatuje, že zákon č. 265/2001 Sb., kterým byl změněn trestní zákon a trestní řád a některé další zákony, jímž byla napadená ustanovení vložena do trestního zákona a do trestního řádu, byl přijat Parlamentem České republiky ústavně konformním legislativním postupem, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl též řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů, přičemž účinnosti nabyl dne 1. 1. 2002.
Ústavní soud přezkoumal návrh na zrušení §37a trestního zákona a na zrušení §11 odst. 2 trestního řádu z hlediska tvrzeného rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Obsah relevantních ustanovení je následující. Podle čl. 40 odst. 5 Listiny nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
Trestní řád stanoví, že týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání (§11 odst. 2 trestního řádu). Skutkem podle tohoto zákona (trestní řád) se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak (§12 odst. 12 trestního řádu).
Podle §89 odst. 3 trestního zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle §37a trestního zákona potom platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Zásada "ne bis in idem", vyjadřující zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, je neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně vyjádřena v Listině. Na úrovni běžného zákona je zásada obsažena v §11 odst. 1 trestního řádu a navrhovatel zjevně považuje napadené ustanovení trestního řádu (§11 odst. 2) za nepřípustnou výjimku z této zásady. Lze přisvědčit navrhovatelovu názoru, že zásada ne bis in idem platí bezvýjimečně, avšak zároveň je nutno konstatovat, že napadené ustanovení uvedenou zásadu z hlediska materiální ústavnosti neprolamuje.
Výkladový problém spočívá ve ztotožňování nebo rozlišování pojmu skutek tvořený dílčími útoky pokračujícího trestného činu, jak jej používá trestní řád, s pojmem čin, který užívá Listina. Výklad předestřený navrhovatelem oba pojmy ztotožňuje a vychází tak z fikce, že rozhodnutí, byť jen o jediném dílčím útoku téhož pokračujícího trestného činu, je rozhodnutím o celém pokračujícím trestném činu. Vyjde-li se z předpokladu, že smyslem a účelem ústavní zásady ne bis in idem je zabránit opakovanému stíhání trestně odpovědné osoby za stejné faktické jednání, pak lze ve specifickém případě pokračujícího trestného činu ztotožnit Listinou používaný pojem "čin" s pojmem "dílčí útok" a výkladové potíže mizí. Nutno poznamenat, že také ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech vyjadřující tutéž zásadu [čl. 14 bod 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") nebo čl. 4 bod 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol")] pracují s pojmem "offence", který označuje jednání postižitelné normami trestního práva, což je nepochybně širší vymezení, než vymezení spojené s pojmem trestný čin ("crime"), který však použit nebyl. Napadená ustanovení tedy sama o sobě nejsou v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny.
Zbývá posoudit, zda je výklad ztotožňující oba pojmy výkladem ústavně konformním, tedy zda neobchází smysl a účel ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny, a není tak výkladem nepřípustným (in fraudem constitutionis). Teorie trestního práva hmotného chápe pokračující trestný čin jako trestný čin jediný, byť složený z dílčích útoků, z čehož podle §89 odst. 3 trestního zákona vyvozuje, že materiální stránka trestného činu, tedy jeho konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti, nemusí být naplněn u každého z dílčích útoků, ale postačí, je-li dán v souhrnu daném "součtem" materiálních stránek všech dílčích útoků [k tomu viz i 22/1991 SbRt]. Nastolený dualismus mezi procesní a hmotněprávní úpravou umožňuje provádět z důvodu procesní ekonomie výše zmíněné stíhání "na pokračování" [k tomu srovnej i Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, komentář, C. H. Beck, 4. vydání, Praha, 2002, s. 94, 115 a 1414, nebo Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C. H. Beck, 5. vydání, Praha, 2003, s. 299 a 606]. Zde je nutno připomenout, že opuštění jednoty chápání skutku ve smyslu hmotněprávním a procesněprávním, vyplývající z výše citovaného ustanovení trestního řádu (§12 odst. 12) v zájmu posílení vynutitelnosti práva a zvýraznění zásady rychlého trestního řízení, nemůže být na újmu ústavně garantovaných práv a svobod. Zásah do ústavně garantovaných práv a svobod by mohl vzniknout tam, kde by měl zmíněný dualismus vést k postupu, v rámci něhož by materiální stránka zbylé části pokračování byla naplněna jen v souhrnu s předchozími dílčími útoky, které již byly podkladem pro pravomocné odsouzení, tedy pokud by u zbylé části nebyla samostatně naplněna konkrétní společenská nebezpečnost skutku. Takové "vypůjčení" materiální stránky, s cílem dosáhnout jejího naplnění tak, jako by o části dílčích útoků již nebylo pravomocně rozhodnuto, by znamenalo rozpor s citovaným ustanovením Listiny. Na okraj se rovněž dodává, že dosah ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu je širší, než jak jej prezentují výše citované výňatky z důvodové zprávy, protože překážka věci rozhodnuté je sistována i v případech, kdy nedošlo k pravomocnému odsouzení, např. z důvodu promlčení [srov. §11 odst. 1 písm. a) až, d) a g) až j) trestního řádu].
Garance zásady ne bis in idem obsažená v Listině však má výrazně procesní charakter (srov. použití pojmu "stíhán") a nejinak je tomu v případě obdobných ustanovení relevantních mezinárodních smluv. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu (dle autentického znění v angličtině "to be tried or punished"), proti němuž dřívější stíhání pro týž čin (["offence") skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn (čl. 14 bod 7 Paktu). Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán ("tried or punished") v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin ("offence"), za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu (čl. 4 odst. 1 Protokolu). Vykládat ústavní zásadu ne bis in idem restriktivně, tzn. tak, že brání pouze odsouzení, ale nikoli stíhání, není z tohoto hlediska udržitelné. Proto by nebylo ústavně přípustné, kdyby bylo stíhání vedeno pro zbylou část pokračujícího trestného činu, která by však sama o sobě nebyla trestným činem.
Pokud trestní řád umožňuje vést pro zbylé dílčí útoky pokračujícího trestného činu samostatné řízení, v rámci něhož je stíhána osoba, která již byla pro jiné dílčí útoky pokračujícího trestného činu pravomocně odsouzena, nelze v tom spatřovat porušení ústavních zákonů za předpokladu, že i u těchto zbylých útoků bude v jejich souhrnu splněna (alespoň v minimální míře) podmínka konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Konkrétní společenská nebezpečnost musí být dána jak u dílčích útoků, o nichž bylo rozhodnuto, tak u dílčích útoků, u nichž má být dále vedeno trestní řízení. Za splnění tohoto předpokladu je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a trestního zákona (umožněné ustanovením §11 odst. 2 trestního řádu) dostatečným zajištěním spravedlivého procesu tak, aby v materiálním smyslu nebyla narušena ústavní zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen.
Samotné nebezpečí výkladu, který nebude ústavně konformní, nemůže založit rozpor napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Proto byl návrh na zrušení §37a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení §11 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) zákona].