ECLI:CZ:US:2004:1.US.218.04
sp. zn. I. ÚS 218/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného advokátem JUDr. V. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, č. j. 28 Cdo 124/2004 - 403, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2003, č. j. 9 Co 234/2003 - 386, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR v alternativě se zrušením výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť se domnívá, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 11. 2002, č. j. 7 C 438/92 - 362, tak, že na stěžovatele přechází dnem právní moci tohoto rozhodnutí ze žalovaného (vedlejší účastník P. B.) další spoluvlastnický podíl o velikosti dvou šestin nemovitosti blíže popsané v žalobě se všemi součástmi a příslušenstvím této stavby a další spoluvlastnický podíl o velikosti dvou šestin ke stavební parcele blíže popsané v žalobě a dále spoluvlastnický podíl k jedné polovině zahrady a k jedné polovině pozemku také blíže popsaných v žalobě. Ve zbytku byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu si stěžovatel dne 1. 12. 2003 podal dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., popřípadě z ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na fakt, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno po řízení provedeném dle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., byla včasnost dovolání posuzována dle dosavadní právní úpravy. Vzhledem k tomu bylo dovolání odmítnuto jako opožděně podané.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že sice žaloba byla podána již v roce 1992 a podstatná část řízení proběhla za účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 1. 1. 2001, nicméně závěrečné fáze řízení proběhly již za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Dále poukazuje na to, že soud I. stupně postupoval poté, co mu soud odvolací věc vrátil k dalšímu řízení, dle novelizovaného znění o. s. ř., což je dle stěžovatele patrné z protokolu jednání ze dne 11. 4. 2001 a 20. 11. 2002, kdy měli být účastníci řízení poučováni dle novelizovaných ustanovení o. s. ř. Dále uvádí, že odvolací soud sice zvolil nesprávný procesní postup, když o odvolání jednal a rozhodl dle o. s. ř. ve znění do 1. 1. 2001, nicméně tento postup neměl žádný podstatný dopad na věcnou stránku rozhodnutí. Odvolací soud dle stěžovatele pochybil v jiném směru, což bylo důvodem pro podání dovolání. Tím, že Nejvyšší soud ČR odmítl toto dovolání jako opožděně podané, porušil tím dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, případně zrušil i v záhlaví citovaný rozsudek soudu odvolacího.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti nemůže přezkoumávat správnost aplikace "jednoduchého" práva, neshledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).
S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení Nejvyšším soudem ČR nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu.
Z odůvodnění výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že se Nejvyšší soud ČR řídil ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., v němž se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Z tohoto ustanovení tedy rovněž vyplývá, že dovolaní proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci takového rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud ČR usnesením dovolaní stěžovatele pro opožděnost odmítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dovolací soud postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. V této části je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
K alternativnímu návrhu stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem uvádí Ústavní soud následující.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen za situace, shledá-li v jejich rozhodovaní protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele bylo dovolání, jehož přípustnost v daném případě vycházela z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, tedy že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud stěžovatel v dané věci zmeškal zákonnou lhůtu k podání dovolání, které bylo přípustné ze zákona, svým vlastním procesním postupem přivodil stav, kdy dovolací soud nemohl z důvodu opožděného podání rozhodovat meritorně. K tomu Ústavní soud dodává, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných stádiích řízení přivodit. Proto také část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, shledal Ústavní soud nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu