ECLI:CZ:US:2004:1.US.246.03
sp. zn. I. ÚS 246/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. M. A. a I. A., zastoupených JUDr. J. B., advokátem se sídlem v Ostravě, tř. 28. října 150, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2003, čj. 57 Co 702/2002 - 103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, podanou na poště dne 30. dubna 2003, stěžovatelé napadli výše označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2002, čj. 20 C 563/99 - 81. Tímto rozsudkem okresní soud určil, že závěť, sepsaná dne 17. 5. 1999 vlastní rukou zůstavitele Mgr. P. A., zemřelého dne 22. 6. 1999, je neplatná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že žalobkyně Mgr. K. A. se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že závěť, psaná vlastní rukou syna stěžovatelů, zůstavitele Mgr. P. A., je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že zůstavitel trpěl několik let duševní poruchou a zájmem na ochraně majetku nezl. R. A., syna žalobkyně a zůstavitele. Okresní soud rozhodl, že závěť zůstavitele Mgr. P. A. je neplatná, protože ten trpěl duševní poruchou, která jej činila k sepisu závěti neschopným, neboť nedokázal posoudit následky svých právních úkonů. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání v přesvědčení, že při sepsání závěti dne 17. 5. 1999 Mgr. P. A. nejednal v duševní poruše. Okresní soud v tomto směru, podle stěžovatelů, řádně nezjistil skutkový stav věci. Odvolací soud ohledně námitek stěžovatelů, týkajících se neprovedení důkazů, které navrhli, zaujal stanovisko, že navržené důkazy by k prokázání rozhodných skutečností přispět nemohly. S jeho rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasí, proto podali ústavní stížnost.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů, zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 20 C 563/99, Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2002 určil, že závěť, napsaná dne 17. 5. 1999 vlastní rukou zůstavitele Mgr. P. A., zemřelého dne 22. 6. 1999, je neplatná. Vyšel ze skutkového zjištění, podle kterého zůstavitel Mgr. P. A., který dne 22. 6. 1999 spáchal sebevraždu, sepsal vlastnoručně závěť dne 17. 5. 1999. Svými dědici ustanovil stěžovatele (tj. své rodiče). Žalobkyně Mgr. K. A. (manželka zůstavitele) platnost této závěti neuznala. Proto jí bylo usnesením okresního soudu uloženo podat, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci rozsudku, žalobu na určení platnosti závěti. V průběhu řízení bylo mimo jiné znaleckým posudkem prokázáno, že zůstavitel nejméně jeden týden před 18. květnem 1999, kdy byl hospitalizován, trpěl duševní poruchou, která jej činila k sepisu závěti neschopným, jelikož nedokázal posoudit následky svých právních úkonů. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by zůstavitel Mgr. P. A. byl soudem zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo že by jeho způsobilost byla omezena, zaměřil okresní soud své dokazování k bezpečnému zjištění, zda zůstavitel v den sepsání závěti jednal či nejednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel trpěl dlouhodobou duševní chorobou (bipolární afektivní poruchou). Bylo bezpečně zjištěno, že v období nejméně jednoho týdne před 18. květnem 1999, kdy byl hospitalizován, včetně dne 17. 5. 1999 tj. dne, kdy byla závěť sepsána, byl jeho zdravotní stav natolik zhoršen, že nedokázal posoudit následky jím sepsané holografní závěti. S ohledem na toto zjištění rozhodl okresní soud, podle §38 odst. 2 ObčZ, že závěť je neplatná. Uvedl, že duševní poruchou, ve smyslu §38 odst. 2 ObčZ, je nutno rozumět i přechodnou duševní poruchu vylučující u jednající osoby možnost posoudit následky svého jednání či své jednání ovládnout. V takovém případě se jedná o absolutní neplatnost právního úkonu, která je stanovena přímo zákonem a působí od počátku, takže práva a povinnosti z takového úkonu nemohou vůbec vzniknout.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. 57 Co 702/2002 - 103, potvrdil rozsudek okresního soudu. Podle odůvodnění jeho rozsudku závěr o skutkovém stavu, přijatý okresním soudem na základě provedených důkazů, odpovídá zjištěním z těchto důkazů učiněným. K důkazům, jejichž provedení stěžovatelé navrhovali u okresního soudu (žádost o zproštění mlčenlivosti ošetřujících lékařů zůstavitele, dotaz na jeho zaměstnavatele, výslech znalců, kteří vypracovali znalecký posudek pro účely trestního řízení, i důkaz výslechem posudkových lékařů, kteří bylo v kontaktu se zůstavitelem) odvolací soud uvedl, že okresní soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč toto další dokazování považoval za nadbytečné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, podle kterého by tyto důkazy nemohly pro posouzení duševního stavu zůstavitele v den sepsání závěti přinést nic podstatného, zejména by nemohly zvrátit závěry znaleckého posudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci ze strany okresního soudu je zcela správné a lze na něj v podrobnostech odkázat.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že soudy obou stupňů nevycházely ze skutečného stavu věci, neboť neprovedly jimi navrhované důkazy. Tím měly porušit právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Rozhodnutími obecných soudů měla být rovněž porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, neuvedli však blíže, jakým konkrétním postupem obecných soudů k takovému porušení došlo.
K těmto námitkám stěžovatelů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného (podústavního) práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.
Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o tom, které důkazy mají být provedeny ani "hodnotit" hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Zasahovat do dokazování prováděného obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu pouze za situace, kdy by byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu dochází zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů, uvedená v čl. 36 Listiny. Vytýkaným porušením čl. 90 Ústavy ČR se Ústavní soud ani nezabýval, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě, a nejedná se o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody. Stěžovatelé se v podstatě domáhali doplnění dalších důkazů a na jejich základě přehodnocení rozhodnutí obecných soudů. Podle závěru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly vyčerpávající řadu pro danou věc relevantních důkazů a na základě jejich volného hodnocení dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Své závěry opřely především o znalecký posudek znalkyně MUDr. J. M., který nebyl v průběhu řízení zpochybněn. Skutečnost, že soudy vyslovily právní závěr, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že vlastnictví, o které je veden pouze spor, ústavně chráněno není a ani být nemůže. Rovněž nebylo shledáno porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, které stěžovatelé pouze konstatovali, avšak nijak v ústavní stížnosti neodůvodnili. Z obsahu spisu není patrno, že by se ve sporu před obecnými soudy, byť i vzdáleně, jednalo o právu dotčeném ve zmíněném článku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu