ECLI:CZ:US:2004:1.US.247.02
sp. zn. I. ÚS 247/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. B., a B) V. B., zastoupených JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, čj. 9 Cmo 599/2001 - 232, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2001, čj. 38 Cm 315/99 - 212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 4. 2002 doručena ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
Ve stížnosti stěžovatelé uvedli, že se žalobou u krajského soudu domáhali úhrady pojistného plnění po Pojišťovně České spořitelny, a. s. (dále jen "pojišťovna"). Stěžovatelé uzavřeli s pojišťovnou smlouvu o pojištění, její zaměstnanec měl smlouvu, podle slov stěžovatelů, dodatečně upravit bez jejich vědomí. Orgány činnými v trestním řízení bylo toto jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Oba obecné soudy měly pochybit při volném hodnocení důkazů, když zcela opomenuly fakt, že zaměstnanec pojišťovny byl pravomocně odsouzen. Stěžovatelé připomenuli ustanovení §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), ze kterého vyplývá vázanost civilního soudu rozhodnutím soudu trestního. Stěžovatelé dále uvedli, že účelem smlouvy bylo pojištění přepravovaného zboží, a absurdní jsou dle nich závěry, že se mělo jednat o pojištění zásob či zboží v celním skladu. Stěžovatelé nejsou, podle svého názoru, povinni zkoumat, jací lidé pracují pro pojišťovnu jako zprostředkovatelé. Pojišťovně, jako právnické osobě, vzniká odpovědnost za jednání pracovníka ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ObčZ"), při splnění zákonných předpokladů odpovědnosti.
Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy nesprávně aplikovaly jednoduché právo, což má za následek porušení jejich základních práv a svobod, nerespektovaly ustanovení procesních a hmotněprávních předpisů, zejména §792 odst. 2 ObčZ. Právní závěry soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a tudíž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Skutečný stav, vzniklý zaplacením pojistky, spojily se smlouvou vystavenou o den později, což má být, podle stěžovatelů, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vrchní soud také odkázal na svůj rozsudek a podle jeho mínění nic nesvědčí o porušení ústavních práv stěžovatelů.
Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 38 Cm 315/99, že stěžovatelé podali u tohoto soudu žalobu, kterou se domáhali po pojišťovně zaplacení 28 000 000,-- Kč. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, čj. 38 Cm 315/99 - 212, na základě závěru, podle kterého stěžovatel ad. B) uzavřel s pojišťovnou, podle §788 a násl. ObčZ, pojistnou smlouvu. Předmětem pojištění byl neidentifikovatelný soubor zásob a pojištění bylo sjednáno na 12 dnů. Nebylo prokázáno, že stěžovatel ad. B) věděl, že by zástupce vedlejšího účastníka byl oprávněn uzavírat pojistné smlouvy pouze v určitých limitech. Bylo prokázáno, že stěžovatel ad. B) (pojistník) převzal všeobecné pojistné podmínky a seznámil se s nimi. Podle čl. 2 odst. 1 těchto podmínek lze sjednat pojištění pro případ odcizení pojištěné věci při přepravě, pokud k odcizení pojištěné věci dojde loupeží nebo při nehodě, při níž dojde ke ztrátě možnosti věc opatrovat. Pojištění se nevztahuje na odcizení či ztrátu věci při přepravě na základě přepravních smluv. Pojistnou smlouvu uzavřel stěžovatel ad. B) (nevlastník zboží, přepravce), pojištěn byl soubor zásob, nikoli věci při přepravě. Pokud by snad soubor zásob mělo představovat zboží ve vlastnictví stěžovatele ad. A), pak se, podle krajského soudu, na tyto věci pojištění nevztahovalo, protože oba stěžovatelé shodně vypověděli, že ústní formou uzavřeli, pro potřebu přepravy zboží, smlouvu přepravní.
Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil rozsudkem ze dne 5. 2. 2002, čj. 9 Cmo 599/2001 - 232. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé v odvolání akcentovali tvrzení, že ke vzniku pojistné smlouvy došlo zaplacením pojistného k návrhu, jehož rozsah odpovídal jejich požadavku na pojištění věcí při přepravě. Soud prvního stupně měl, podle stěžovatelů, dospět k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodné tak podle vrchního soudu bylo, zda důkazy navržené stěžovateli svědčí jejich tvrzení. Žalobci ale podle vrchního soudu v tomto směru neunesli důkazní břemeno a soud prvního stupně tedy rozhodl správně.
Dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 1. 2003, čj. 32 Odo 575/2002 - 250.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem [ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], jsou oprávněnými osobami [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nejedná se ani o návrh nepřípustný [ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [ust. §30 odst. 1, §34 a §35 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Stěžovatelé spatřují porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení obecných právních předpisů a jejich právní závěry tedy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelé předkládají rozsáhlou právní argumentaci k podpoře svých tvrzení. Značnou část jejich argumentace lze ale označit za přinejmenším nadbytečnou, zejména pokud se jedná o odpovědnost právnické osoby (vedlejšího účastníka - pojišťovny) za své zaměstnance. Touto skutečností se zabýval již soud prvního stupně, když mj. konstatoval, že nebylo prokázáno, že stěžovatel ad. B) věděl, že by zástupce (zaměstnanec) pojišťovny byl oprávněn uzavírat pojistné smlouvy pouze v určitých limitech. Důvodem pro zamítnutí žaloby nebyla v žádném případě skutečnost, že by jednání zástupce pojišťovny tuto instituci nezavazovalo.
Zejména soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil, proč z uzavřené pojistné smlouvy plněno být nemohlo (okolnosti odcizení zboží, pojištění souboru zásob a skutečnost, že se tento typ pojistné smlouvy nevztahuje na odcizení či ztrátu při přepravě na základě přepravní smlouvy). Odůvodnění obsažená v rozhodnutích obecných soudů lze označit za ústavně konformní.
Ústavní soud také připomíná ustanovení §791 odst. 1 ObčZ, který vyžaduje pro právní úkony týkající se pojištění písemnou formu. Z trestního řízení vedeného proti zástupci pojišťovny, na které stěžovatelé několikrát odkázali, nevyplývá, že by tato osoba falšovala listiny dodatečně v neprospěch stěžovatelů, tedy dodatečně měnila účastníky podepsaná ujednání smlouvy. Navíc v této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na rozsudek vrchního soudu, v němž je uvedeno, že stěžovatelé v otázce uzavření smlouvy o jiném obsahu, než vyplývá ze smlouvy ze dne 3. 4. 1998, neunesli důkazní břemeno. Snaha stěžovatelů aplikovat na projednávaný případ doktrínu Ústavního soudu o extrémním rozporu právních závěrů obecných soudů s vykonanými skutkovými zjištěními je sice pochopitelná, ovšem pro danou věc zcela nepřípadná.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu