ECLI:CZ:US:2004:1.US.269.02
sp. zn. I. ÚS 269/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele M. Š., právně zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, č.j. 21 Cdo 1019/2001-225, spojené s návrhem na zrušení §61 odst. 2 zákoníku práce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č.j. 20 Co 295/98-184, vydané ve sporu o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy, a tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to odepřením soudní ochrany, rozhodnutím bez zákonného důvodu a zbytečnými průtahy v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na zrušení ust. §61 odst. 2 zákoníku práce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně zaměřené na argumentaci namítající vadnost předchozího řízení před soudem I. a II. stupně uvedl, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, přestože řízení před soudem prvního stupně trpělo vadami dle ust. §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., kdy podstatnou část řízení jednal a rozhodoval vyloučený soudce, jeden výslech byl dokončen při nepřítomnosti jednoho člena senátu, přičemž nešlo o úkon na základě pověření senátu. Uvedl též, že osoba v postavení statutárního orgánu protistrany, byla vyslechnuta jako svědek, ačkoli může být vyslechnuta pouze jako účastník řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že vyloučený soudce konal jen úvodní fázi řízení a souhlas senátu k postupu podle ust. §122 odst. 2 o.s.ř. lze konkludentně dovodit z toho, že při pozdějším jednání senát nerozhodl o zopakování takto provedeného důkazu. Takový postup však občanský soudní řád podle stěžovatele nepřipouští, protože pověření musí být ve spisu zřetelně podchycené.
Předchozí řízení navíc trpělo i vadou spočívající v odnětí možnosti stěžovatele před soudem jednat (§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.), protože odvolací soud doručil stěžovateli vyjádření protistrany až po pravomocném skončení řízení. Navíc předtím předsedkyně senátu soudu prvního stupně vyslechla otce stěžovatele, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ačkoli nebyla pověřena senátem a ačkoli nevyrozuměla účastníky o tomto úkonu, který provedla bez jejich přítomnosti. Nedoručení vyjádření protistrany Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že nebylo povinností soudu vyjádření doručit, což je v hrubém rozporu s právem na soudní ochranu a k tomuto závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku č. 35376/97 ve věci K. a ost. vs. ČR. Druhou z vad vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepodstatnou.
Navíc dokazování před soudem prvního stupně bylo podle stěžovatele neúplné a odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud neprovedl některé stěžovatelem navržené důkazy a k jiným neuvedl, že byly provedeny a co z nich zjistil. Tyto vady neodstranil ani odvolací soud. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/93 a sp. zn. III. ÚS 150/93). Výrok soudu prvního stupně je navíc rozporný, protože byla stanovena předběžná vykonatelnost rozsudku a přitom lhůta k plnění byla současně stanovena v závislosti na právní moc rozhodnutí. Soud se měl držet návrhu stěžovatele a vyslovit lhůtu k plnění v délce tří dnů od doručení rozsudku, neboť jinak výrok o předběžné vykonatelnosti ztratil smysl.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2001, č.j. 21 Cdo 1019/2001-225, jímž odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č.j. 20 Co 295/98-184, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 419/92 především uvedl, že odvolací soud potvrzoval výrok soudu nalézacího, přičemž stěžovatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání nenavrhl. Nejvyšší soud posuzoval věc dle znění občanského řádu účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a proto konstatoval, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda důvody přípustnosti nejsou založeny ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (odnětí možnosti jednat před soudem) a g) o.s.ř. (rozhodoval nesprávně obsazený senát, resp. vyloučený soudce). Dovolací soud uvedl, že vyjádření vedlejšího účastníka bylo založeno ve spise a z občanského soudního řádu nevyplývá povinnost je doručovat. Okolnost, zda mohl dovolatel na obsah vyjádření účinně reagovat, je proto nerozhodná. K úkonu uloženému otci stěžovatele, který spočíval v předložení občanského průkazu, Nejvyšší soud poznamenal, že tento úkon se vztahoval jen k otázce platnosti rozvázání pracovního poměru, která však byla již rozhodnuta částečným rozsudkem nalézacího soudu a nebyla předmětem řízení před městským soudem, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáváno v řízení o dovolání. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení netrpělo zmatečností ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm f) o.s.ř.
K námitce, že jednala a rozhodovala vyloučená soudkyně Nejvyšší soud poznamenal, že tato soudkyně, ihned poté co byla vyloučena, přestala se účastnit projednávané věci a na konečném rozhodnutí se nepodílela. Převzetí důkazů provedených vyloučeným soudcem nemůže bez dalšího naplnit ust. §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. . Mohlo by jít o vadu ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., taková vada však přípustnost dovolání založit nemůže. K úkonům provedeným z pověření senátu Nejvyšší soud poznamenal, že zákon u pověření dle ust. §122 odst. 2 o.s.ř. nepředpokládá písemnou formu pověření, když podle ust. §122 odst. 3 o.s.ř. může senát rozhodnout o doplnění nebo zopakování takto provedeného důkazu. Jestliže tedy senát tohoto oprávnění nevyužil, lze mít za to, že k pověření předsedkyně senátu došlo. Nebyla tedy dána ani zmatečnostní vada ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. K., který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ve vztahu k přezkumu procesního postupu obecných soudů takto vymezený účel řízení o ústavní stížnosti znamená, že případná procesní pochybení nejen že musí být způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelů, ale musí současně skutečně některé základní právo porušit. Jinak by se Ústavní soud stal další přezkumnou soudní instancí, což mu nepřísluší.
Z tohoto hlediska bylo nutno posoudit zejména to, zda vyjádření protistrany, které bylo stěžovateli doručeno až poté, co odvolací soud rozhodl, ovlivnilo rozhodnutí tohoto soudu. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998 (20 Co 295/98-184) vyplývá, že městský soud se neztotožnil s odvolacími námitkami stěžovatele, že předchozí rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, pro vzájemnou rozpornost výroku a pro nepřesnost. Městský soud dospěl k závěru, že skutkový stav je zjištěn dostatečně a neshledal ani nedostatky v hodnocení důkazů a odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Se závěrem obvodního soudu se městský soud ztotožnil jako se závěrem správným, když se naopak neztotožnil s námitkami stěžovatele, které označil za nekonkrétní. Předmětné vyjádření protistrany k odvolání stěžovatele, bylo v odůvodnění pouze konstatováno a městský soud uvedl, že protistrana opakuje důvody zamítavého výroku a navrhuje potvrzení napadeného rozsudku. Z kopie tohoto vyjádření Ústavní soud zjistil, že povaha údajů obsažených v tomto vyjádření byla městským soudem vystižena správně. Toto vyjádření nebylo podle Ústavního soudu způsobilé ovlivnit rozhodnutí městského soudu a městský soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí z tohoto vyjádření zjevně nevycházel, takže nebylo nutné žádat k tvrzením v něm obsaženým stanovisko stěžovatele. Pokud Nejvyšší soud takovou námitku posoudil, jako námitku, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, nelze k tomu mít z hlediska ústavnosti výhrady. Ani v ostatních bodech rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku nebyl shledán postup, který by byl porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, nebo který by dokonce znamenal, že stěžovateli byla Nejvyšším soudem odmítnuta spravedlnost. Proti postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání, tak jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady.
Ústavní soud dále ze své rozhodovací činnosti zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí městského a obvodního soudu, proti nimž brojil dovoláním, ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 165/99, která však byla dne 21. 11. 2001 odmítnuta, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako nepřípustná, protože v ní obsažené námitky byly v řízení o ústavní stížnosti uplatněny až ex post, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném opravném řízení. Takový postup, s ohledem na princip subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech, založil nepřípustnost ústavní stížnosti. Z tohoto rozhodnutí, jehož obsah je stěžovateli objektivně znám, vyplývá, že stěžovatel napadal rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně též pro vadu spočívající v nikoli řádném obsazení soudu, v tom, že jednal a rozhodoval vyloučený soudce, že mu byla odňata možnost jednat před soudem a též pro nedostatky v důkazním řízení. Závěr o faktickém nevyčerpání opravných prostředků odůvodnil Ústavní soud takto:
"Ústavní soud také opakovaně uvádí, že zásada ‚nechť si každý střeží svá práva', ovládající převážnou měrou občanskoprávní řízení, vyžaduje od účastníka soudního řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. V daném případě bylo povinností stěžovatele podle §205 odst. 1 o. s. ř. rovněž uvést, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí. Stěžovatel této své povinnosti nedostál - pouhý poukaz na nepřesnost nebo nepřezkoumatelnost rozsudku bez jakéhokoliv zdůvodnění je v daném ohledu zcela nedostačující. Toho si ostatně byl stěžovatel vědom, když sám uvedl, že odvolání podrobně zdůvodní do 15 dnů, což však v této lhůtě neučinil a neučinil tak ani po jejím uplynutí, přičemž nereagoval ani na výzvu k odstranění vad podání učiněnou ze strany obecného soudu. Stěžovatel si tak svým postupem de facto uzavřel cestu k přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem, neboť ten v souladu s dispoziční zásadou byl vázán mezemi, v nichž se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí (§212 odst. 1 o. s. ř.); v důsledku toho Ústavní soud může odvolacímu soudu, jakožto orgánu státní moci, který vydal ve věci konečné (a stěžovatelem napadené) rozhodnutí, sotva co vytýkat." Od těchto závěrů vztahujícím se k možnosti posuzovat v řízení o ústavní stížnosti namítaná pochybení soudu prvního stupně, která stěžovatel před soudem druhého stupně nenamítal, nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat.
Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný. Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i v odmítnutí návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 28. června 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu