ECLI:CZ:US:2004:1.US.269.04
sp. zn. I. ÚS 269/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. V., právně zastoupené advokátem JUDr. E. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 56/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 2 To 83/03 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2004, sp. zn. 63 T 7/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 6. 5. 2004 domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byla uznána vinnou spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, podle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a peněžitý trest ve výměře 1,300.000,- Kč a tvrdila, že rozhodnutími nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a též dle čl. 6 odst. 1 a 3 b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že k protiústavnímu zásahu do jejích obhajovacích práv mělo dojít tím, že stěžovatelka nikdy nebyla přítomna jednání odvolacího soudu a veřejné zasedání bylo konáno za její nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvila, uvedla důvody své neúčasti, přičemž však trvala na své osobní účasti, aby se mohla sama řádně hájit. Odvolací soud rozhodoval rozsudkem ve věci samé a stěžovatelku předvolal dle ust. §233 odst. 1 tr.ř., čímž dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti stěžovatelky nemůže jednat a rozhodovat. Odvolací soud, aniž dal znalecky přezkoumat otázku, zda stěžovatelkou namítaná duševní porucha skutečně brání její osobní účasti, sám rozhodl, že povede řízení v její nepřítomnosti. Přitom soud otázku odůvodněné neúčasti nemohl posoudit sám a svým postupem zkrátil stěžovatelčina obhajovací práva. Dovolací soud se možným omezením obhajovacích práv zabýval, avšak nelze souhlasit s jeho závěrem, že odvolací soud postupoval správně, když rozhodl ve věci v nepřítomnosti stěžovatelky, dokonce rozsudkem. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí o konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti účelové, protože "stěžovatelka se po delší dobu k jednání odvolacího soudu nedostavila". Argumentace Nejvyššího soudu, ve vztahu k posouzení námitky nepřípustného posouzení duševního stavu stěžovatelky, jen na základě úvahy odvolacího soudu, bez znaleckého posouzení, neobstojí v porovnání s úpravou ust. §263 odst. 4 tr.ř. a čl. 6 bod. 3 Úmluvy, kde se zaručuje přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby. Toto právo bylo odvolacím soudem a v návaznosti na to i soudem dovolacím, stěžovatelce odňato. Duševní porucha stěžovatelce v době rozhodování odvolacího soudu bránila v obhajobě a realizaci práv dle ust. §33 odst. 1 a 4 tr.ř. (zaručení obhajovacích práv, poučovací povinnost a poskytnutí možnosti uplatnit práva). Tak byla porušena základní zásada trestního řízení zakotvená v Úmluvě, Listině a v trestním řádu.
Nalézací soud podle stěžovatelky pochybil v tom, že nesprávně vyložil ustanovení §23 a §31odst. 2 tr.zák. (účel trestu a přihlížení k míře účasti pachatelů z hlediska výměry trestu). Stěžovatelka nebyla organizátorem, přesto jí soud vyměřil stejný trest odnětí svobody a citelnější peněžitý trest, ve srovnání se spoluobžalovaným MUDr. V., jehož podíl na trestné činnosti byl zjevně vyšší.
Z rozsudku Městského soudu ze dne 6. 8. 2002 (63 T 7/02), vyplývá, že stěžovatelka byla uznána vinnou tím, že jako majitelka a provozovatelka lékárny v letech 1999-2000, bez povolení odebrala více než 90 000 balení léku Rohypnol (20 tablet/bal.) a 17 000 balení (100 tablet/bal.) léku Apo -Diazepam, které předávala spoluobžalovanému MUDr. V., který je dále předával spoluobžalovanému M., který s nimi naložil nezjištěným způsobem, z čehož získala nejméně 3,400.000,- Kč. Městský soud při odůvodňování použití trestní sazby zohlednil, že čin byl páchán v rámci organizované skupiny ve větším rozsahu (činnost probíhala téměř dva roky a bylo získáno 19 kg účinné látky) a i když byl formálně naplněn znak značného prospěchu pachatelů soud k této okolnosti umožňující použití vyšší sazby nepřihlédl, protože s ohledem na znalecké vyjádření zohlednil, že návykové látky obsažené v lécích nejsou pro uživatele, i při nekontrolovaném užití tak nebezpečné, jako jiné návykové látky. Podle odůvodnění MUDr. V., který byl označen za iniciátora trestné činnosti polehčovalo doznání a spolupráce s orgány činnými v trestním řízení.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2003 (2 To 83/03) vyplývá, že rozsudek městského soudu přezkoumával na základě odvolání státního zástupce a stěžovatelky, v rozsahu a z důvodů uvedených v odvoláních. Soud konstatoval, že stěžovatelka se opakovaně z veřejných zasedání omlouvala, pro zdravotní potíže rozličného charakteru. Vrchní soud konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně a v přípravném řízení byla respektována všechna procesní práva stěžovatelky, včetně práva na obhajobu. Skutkový stav byl zjištěn správně a správné bylo i právní posouzení. Proto soud neshledal odvolací námitky důvodnými. Soud rozhodoval rozsudkem pouze z toho důvodu, že zjistil v jednom z výroků, městským soudem veřejně vyhlášených, početní chybu u vyčíslení prospěchu stěžovatelky (tento údaj byl uveden v odůvodnění rozsudku městského soudu správně).
Na základě dovolání stěžovatelky se věcí zabýval Nejvyšší soud v Brně, který její dovolání usnesením ze dne 30. 1. 2004 (11 Tdo 56/2004) odmítl, jako zjevně neopodstatněné. K námitce přísného trestu, opřené o dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., dovolací soud pouze konstatoval, že uložený trest nevybočuje z mezí trestních sazeb.
Nejvyšší soud se dále zevrubně zabýval i námitkou omezení obhajovacích práv v řízení před odvolacím soudem (přestože byla tvrzena pouze obsahově a byla nesprávně opřena o dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., ač měla být opřena o důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. d) tr.ř.) Z obsahu trestního spisu dovolací soud zjistil, že k projednání odvolání bylo nařízeno šest veřejných zasedání (od prosince 2002 do července 2003), o nichž byla stěžovatelka pokaždé řádně vyrozuměna, avšak vždy se z jednání omluvila pro zdravotní problémy. Proto byla její věc nadále projednávána samostatně a soud nechal zdravotní stav obžalované posoudit znalkyní (lékařkou v oboru chorob vnitřních), která, konstatovala, že zdravotní stav stěžovatelce nebrání v účasti u veřejných zasedání. Stejný závěr vyplýval i z odborného vyjádření ústavu, kde byla stěžovatelka operována a jehož je dlouhodobě pacientkou. To vedlo vrchní soud k závěru, že stěžovatelka je z hlediska zdravotního způsobilá účasti a proto neakceptoval její omluvu z jednání nařízenému na den 3. 7. 2003 a tento den také vynesl rozsudek napadený dovoláním. Nejvyšší soud v tomto postupu Vrchního soudu neshledal zásah do obhajovacích práv stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ve vztahu k přezkumu procesního postupu obecných soudů takto vymezený účel řízení o ústavní stížnosti znamená, že případná procesní pochybení nejen že musí být způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelů, ale musí současně skutečně některé základní právo porušit. Jinak by se Ústavní soud stal další přezkumnou soudní instancí, což mu nepřísluší.
Ústavní soud se nejprve zabýval namítaným zásahem do obhajovacích práv. Stěžovatelka nepochybně nebyla přítomna u veřejného zasedání, v němž byl vynesen výrok o její vině a trestu. Avšak z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá (str. 10), že důvodem, proč místo zamítavého usnesení rozhodoval rozsudkem byla nutnost opravit početní chybu v jednom z výroků, která se však předtím nijak nepromítla do právní kvalifikace jednání stěžovatelky. Vrchní soud se odvolacími námitkami stěžovatelky zabýval a vypořádal je. U veřejného zasedání byl navíc přítomen obhájce stěžovatelky. Věcně tedy nedošlo k zásahu do jejích obhajovacích práv.
Ostatně Nejvyšší soud konstatoval, že podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem tohoto ustanovení je zajištění reálné možnosti vyjádřit se ke všemu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům na nichž je obžaloba založena. Z hlediska konstrukce trestního řízení jsou v souladu s touto zásadou stanoveny odlišné požadavky na přítomnost obviněných u hlavního líčení, kde leží těžiště dokazování a u veřejného zasedání, v němž se projednává odvolání. Vrchní soud sice stěžovatelku k jednání předvolal, ale poté dal usnesením o konání jednání v její nepřítomnosti najevo, že její účast u veřejného zasedání nepovažuje za nezbytně nutnou. Nejvyšší soud konstatoval, že z Listiny vyplývá příkaz, aby osobě, která si přeje účastnit se veřejného zasedání, byla taková účast umožněna i když se z akceptovatelných důvodů omluví. V projednávané věci sice stěžovatelka, která nebyla ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody (§263 odst. 4 tr.ř. a contrario) projevila zájem jednání se účastnit a vyjádřila nesouhlas a jeho konáním ve své nepřítomnosti, přičemž se ze zdravotních důvodů omluvila, avšak stalo se tak již pošesté. Odvolací soud měl k dispozici znalecký závěr vyvracející tvrzení, že účast u veřejného zasedání jí znemožňovaly zdravotní potíže. Proti tomuto závěru nelze mít, z hlediska práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, výhrady. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že omluvy stěžovatelky pravděpodobně nejsou motivovány v nich uváděnými důvody a tento svůj předpoklad ověřil znalecky, nelze v tom spatřovat omezení obhajovacích práv garantovaných Listinou a Úmluvou. Zde nelze pominout, že stěžovatelka nenamítala, že vrchní soud jí svým postupem zabránil ve vznesení nějaké konkrétní námitky, která by byla způsobilou zvrátit jeho rozhodnutí a která dosud nebyla v řízení vzata v potaz a ani Ústavní soud takovou okolnost nezjistil.
Zbývalo jen posoudit z hlediska kritéria proporcionality, zda městský soud nevykročil z mezí ústavnosti, když stěžovatelku potrestal stejně přísně jako iniciátora trestné činnosti a když jí uložil, ve srovnání s ním, přísnější peněžitý trest. K výměře peněžitého trestu nutno poznamenat, že ve výrocích vrchního soudu uváděný prospěch stěžovatelky je vyšší, než prospěch iniciátora, u něhož proti jeho postavení v rámci organizované skupiny stála jeho významná pomoc při objasnění trestné činnosti. Nutno připomenout, že z odůvodnění rozsudku (celkově vysoce transparentního a přesvědčivého) vyplývá, že Městský soud na základě provedených důkazů neuvěřil obhajobě stěžovatelky, že trestná činnost byla motivována špatnou ekonomickou situací lékárny (str. 10 nahoře). Přísností obou trestů se na základě odvolání stěžovatelky zabýval i vrchní soud, který se neztotožnil ani s námitkou státního zástupce, že trest odnětí svobody je nízký, když upozornil na citelnost peněžitého trestu, avšak odmítl i námitku stěžovatelky namítající tvrdost trestu odnětí svobody. Tento postup soudu nezasáhl do komplexu práv stěžovatelky na spravedlivý proces, a nelze proti němu mít výhrady ani z hlediska ústavního principu proporcionality.
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatelky a respektují její právo na spravedlivý proces garantované v Úmluvě a Listině. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 28. června 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu