ECLI:CZ:US:2004:1.US.330.04
sp. zn. I. ÚS 330/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 7. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 330/04 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti průtahům v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 56/2002 u Krajského soudu v Brně.
I. Krajský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 56/2002 zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 56/2002 a aby neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, podanou na poště dne 22. 5. 2004, domáhala, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Brně (dále též "krajský soud") nepokračovat v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 16 Co 56/2002, a aby krajský soud neprodleně v této věci jednal.
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že v roce 1992 podala u Okresního soudu v Jihlavě návrh na zahájení řízení o vydání nemovitosti. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2001 č. j. 5 C 1322/92-397, proti kterému žalovaní podali dne 28. 12. 2001 odvolání. Do dne podání ústavní stížnosti nebylo krajským soudem nařízeno jednání. Zdlouhavým postupem a nedůvodnými průtahy krajského soudu došlo podle stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nečinnost soudu je podle stěžovatelky spojena s nevyčíslitelnými následky ve všech oblastech jejího života, řízení trvá 12 let, nebylo přihlédnuto k jejímu zdravotnímu stavu a vysokému věku. V souvislosti se svým případem stěžovatelka odkázala na nálezy sp. zn. II. ÚS 504/03 a sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 50; svazek 32, nález č. 6).
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve vyjádření sdělil, že věci jsou v senátě 16 Co vyřizovány postupně podle svého nápadu. K datu 1. 8. 2004 je v senátě 453 nevyřízených věcí. Potíže při vyřizování agendy způsobuje časté střídání členů senátu a dlouhodobá nepřítomnost předsedkyně senátu. V brzké době lze podle krajského soudu očekávat nařízení jednání.
Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. 5 C 1322/92 Okresního soudu v Jihlavě, že dne 26. 11. 1992 podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení o vydání nemovitostí podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2001 č. j. 5 C 1322/92-397. Tento rozsudek napadli všichni žalovaní odvoláním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 31. 12. 2001. Dne 8. 3. 2002 byl spis předložen krajskému soudu. Dne 1. 6. 2004 vzali první a druhý žalovaný zpět své odvolání, které podali dne 31. 12. 2001. Od 8. 3. 2002 je spis u krajského soudu.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka spatřuje v průtazích v řízení před obecnými soudy také porušení svých základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud se v několika nálezech vyslovil k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy. V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 24, str. 219) konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů.
Při svém rozhodování respektuje Ústavní soud také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který hodnotil přiměřenost délky řízení v mnoha kauzách, např. ve věci Frydlender proti Francii, 2000, nebo Pélissier a Sassi proti Francii, 1999. Podle názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, především složitosti věci, jednání stěžovatele a jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, o co stěžovateli ve sporu šlo. Ve věci Nuutinen proti Finsku, 2000, konstatoval ESLP, že průtahy v jednom stadiu řízení lze tolerovat jen tehdy, není-li celková délka řízení nepřiměřená.
Ústavní soud připomíná zejména nález ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 112, str. 157), kde vystupovali totožní účastníci jako v této věci. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že krajský soud průtahy v řízení zasáhl do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Závěry z uvedeného nálezu lze beze zbytku aplikovat i na projednávaný případ. Z hlediska posuzování zásahu do práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě jsou zcela irelevantní subjektivní či objektivní faktory na straně ve věci rozhodujících soudců nebo na straně obecného soudu. Od doby, kdy věc byla předložena krajskému soudu (dne 8. 3. 2002), neučinil tento soud jediný procesní úkon, který by vedl k rozhodnutí o odvolání, a tedy pravomocnému skončení řízení, které trvá již nepřiměřeně dlouho, téměř 12 let. Stát nese odpovědnost za organizaci a chod obecného soudnictví a případné nedostatky v této oblasti nemohou jít k tíži jednotlivce, který právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době. S přihlédnutím k tomu je tedy zásah do práva stěžovatelky více než evidentní.
V nálezech sp. zn. I. ÚS 600/03 a sp. zn. I. ÚS 660/03 (viz výše) Ústavní soud také uvedl, že si je vědom neefektivity svého rozhodnutí, kterým konstatuje průtahy v řízení. Vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a vzhledem k případné mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky však zásah do ústavně zaručených základních práv nemůže ignorovat.
Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona uložil Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 56/2002 a aby neprodleně v této věci jednal.
V souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil Ústavní soud od ústního jednání v této věci, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Krajský soud i vedlejší účastník tohoto řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili.