infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2004, sp. zn. I. ÚS 43/03 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:1.US.43.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:1.US.43.03
sp. zn. I. ÚS 43/03 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 čj. 28 Ca 141/2001 - 42, za účasti Hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Uvedla, že je právním nástupcem původního vlastníka nemovitosti v k. ú. Moravská Ostrava, která byla zkonfiskována během druhé světové války nacisty jako židovský majetek. V roce 1995 zahájila soudní řízení o svém restitučním nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. V rámci tohoto řízení musela prokázat své státní občanství. Její žádosti o vystavení osvědčení o státním občanství ČR Úřad městské části Praha 3 nevyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka uzavřela dne 28. 2. 1947 sňatek se státním občanem USA, takže k témuž dni, podle dekretu dvorské kanceláře ze dne 10. 6. 1835 a ustanovení §32 OZO, pozbyla své československé státní občanství. Magistrát hlavního města Prahy, jako odvolací orgán, toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala stěžovatelka správní žalobu k Městskému soudu v Praze. V ní mj. poukázala na diskriminační charakter správními orgány aplikovaného předpisu, téměř dvě stě let starého, který ji jako ženu diskriminoval a zbavil ji, proti její vůli, státního občanství. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2002 správní žalobu stěžovatelky zamítl. Podle Městského soudu se, s ohledem na plynutí času, měnil i právní náhled na postavení ženy. Proto považoval za zavádějící posuzovat právní vztahy první poloviny 20. století z pozice dnešní doby. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a namítla, že tímto rozsudkem městský soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v článcích 1, 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále došlo k porušení článků 12 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článků 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, článků 1 a 2 Úmluvy o státním občanství vdaných žen, publikované pod č. 72/1962 Sb. Podle stěžovatelky jí správní orgán neumožnil předložit další důkazy, kterými by prokázala, že v roce 1947 nenabyla státní občanství svého manžela (státního občana USA) a že státní občanství USA nabyla teprve dva roky po údajné ztrátě občanství českého. Výklad správních orgánů, stejně jako obecného soudu, by z ní učinil na určitou dobu osobu bez domova a bez jakékoliv státní příslušnosti. Stěžovatelka dále argumentovala tím, že §19 dekretu dvorské kanceláře ze dne 10. 6. 1835 (dále též "vystěhovalecký patent"), který stanovil, že "ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, an stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných", musel ztratit platnost s ohledem na §106 odst. 2 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Podle tohoto ustanovení "všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství". Podle čl. IX zmíněné ústavní listiny, jak stěžovatelka uvádí, pozbyly platnosti předpisy odporující ústavní listině a republikánské formě státu. Dále stěžovatelka upozornila na zákon č. 102/1947 Sb. Podle stěžovatelky je "dalším ze základních atributů demokratického právního státu a základních práv..., že orgány veřejné moci aplikují pouze platné a účinné objektivní právo." Ustanovení §19 vystěhovaleckého patentu má přitom diskriminační povahu a nemohlo být proto aplikováno jako norma platná a účinná ke dni 28. 2. 1947. I pokud by však snad městský soud dospěl k závěru, že citované ustanovení bylo dne 28. 2. 1947 platnou a účinnou normou, měl provést její adekvátní gramatický a teleologický výklad. Takovýto úkol je složitý, protože jde o normu, jejíž autentické znění je pouze německé a použitý text byl pouhým překladem do češtiny. Městský soud vyložil toto ustanovení tak, že "ženy, které mají státní občanství a které se provdají za cizince, pozbývají vlastnosti rakouských poddaných, sledujíce stav svého muže." Soud se ovšem dále nezabýval, co oním stavem je. Podle stěžovatelky je tímto stavem státní příslušnost manžela, a je tedy nutnou podmínkou ztráty občanství manželky, podle vystěhovaleckého patentu, že se stane současně státní občankou země jejího manžela. Tento závěr potvrzuje též skutečnost, že v obdobném smyslu vyznívají i všechny zákony pozdější. Podle stěžovatelky bylo povinností soudu seznámit se s autentickým zněním aplikovaného předpisu, což ovšem neučinil. Takto byl na její situaci aplikován téměř dvě stě let starý předpis, v jehož důsledku se stala, v letech 1947 až 1950, osobou bez jakékoliv státní příslušnosti, fyzickou osobou bez vlasti, a to zcela bez jakéhokoli svého vlastního přičinění, pouze v důsledku skutečnosti, že uzavřela sňatek s mužem, který nebyl občanem státu, jehož občanství stěžovatelka dosud měla. Dalším podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2003, doplnila stěžovatelka svou ústavní stížnost o odborné stanovisko k výkladu §19 dekretu dvorské kanceláře ze dne 10. 6. 1835, zpracované JUDr. H. G., tlumočníkem z jazyka německého. JUDr. H. G. v tomto stanovisku vyšel z originálního německého textu citovaného ustanovení a zaujal, pokud jde o výklad tohoto ustanovení, právní názor, podle něhož je nutno §19 citovaného dekretu vykládat tak, že žena pozbyla své státní občanství v důsledku sňatku jen tehdy, pokud současně nabyla státní občanství manžela. V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze sdělil, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavního pořádku České republiky. Hlavní město Praha, Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, jako vedlejší účastník řízení, obsáhle popsal jak šetření předcházející vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak i důvody vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Stěžovatelčiny důkazy o nabytí státního občanství USA v roce 1950 nejsou podstatné, protože na rozhodnutí v dané věci nemohly mít žádný vliv. Právní úprava, podle níž občanka Československa v důsledku sňatku neztrácela československé státní občanství, pokud současně sňatkem nenabyla státní občanství manžela, začala v Československu platit teprve od 24. 6. 1947 (dnem nabytí účinnosti zákona č. 102/1947 Sb.), a nemůže být tedy aplikována na sňatek stěžovatelky, k němuž došlo 28. 2. 1947. Vedlejší účastník se řídil překladem vystěhovaleckého patentu, který je součástí originálního textu vystěhovaleckého patentu a odvolal se na výklad tohoto patentu podle dobové a současné právní literatury (Verner V., Státní občanství a domovské právo republiky Československé, Praha 1946, str. 113; Černý J., Červenka V., Státní občanství ČSSR, Praha 1963, str. 85; Černý J., Valášek M., České státní občanství, Praha 1996, str. 64). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně konstatuje, že předmětem sporu je aplikace právního předpisu z roku 1832, konkrétně §19 vystěhovaleckého patentu ze dne 24. 3. 1832, publikovaného jako č. 2557 Sb. zák. soud. Podle stěžovatelky tento předpis neměl být aplikován buď vůbec, protože nebyl od roku 1920 součástí československého právního řádu, popřípadě neměl být aplikován, za použití té interpretace, kterou použily správní orgány i obecný soud, neboť tato interpretace byla v rozporu se skutečným významem tohoto předpisu, který vyplývá zejména z jeho autentického německého znění. Tato nesprávná aplikace vystěhovaleckého patentu, event. jeho nesprávná interpretace vedly, podle stěžovatelky, k porušení celé řady jejích základních práv, vyplývajících jak z Listiny, tak z řady jí vyjmenovaných mezinárodních smluv. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vypořádával se zásadou zákazu pravé retroaktivity práva (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01, publikovaný pod č. 145/2002 Sb.). Zákaz použít pozdější právo na právní skutečnosti, které se seběhly před účinností tohoto práva, je nicméně pouze jedním aspektem zásady zákazu pravé retroaktivity. Z ústavní zásady zákazu retroaktivity práva totiž vyplývá ne toliko zákaz použít nové právo na dřívější právní skutečnosti, ale stejně tak příkaz použít dřívější právo na právní vztahy vznikající, zanikající či měnící se v době účinnosti tohoto dřívějšího práva. Aplikace právního předpisu z roku 1832 na již seběhlá jednání a jiné právní skutečnosti, pokud se tyto právní skutečnosti udály v době účinnosti tohoto právního předpisu, je tedy v souladu s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity práva a taková aplikace sama o sobě nemůže být v zásadě v rozporu s ústavním pořádkem ČR ani s mezinárodními závazky ČR. Stěžovatelka vytýká napadenému rozhodnutí porušení celé řady ustanovení Listiny a mezinárodních smluv. Nutno upozornit, že z podstaty věci jde o porušení, které je dáno diskriminačním obsahem vystěhovaleckého patentu z roku 1832. Ústavní soud upozorňuje, že by protiústavnost použití obdobného předpisu byla nepochybná, pokud by došlo k jeho aplikaci na skutečnosti, které se udály během platnosti ústavních standardů, jejichž porušení vytýká stěžovatelka. Tak tomu ovšem v daném případě není. Je nepochybné, že ustanovení Listiny nelze aplikovat na právní skutečnost, k níž došlo v roce 1947. Stejně tak ovšem nelze aplikovat na tuto skutečnost ani Evropskou úmluvu z roku 1950 nebo dokonce Úmluvu o státním občanství vdaných žen, která byla otevřena k podpisu roku 1957 (viz čl. 12 Úmluvy publikované pod č. 72/1962 Sb.). Ústavní soud se v tomto bodě ztotožňuje s právním názorem městského soudu, vysloveným v napadeném rozhodnutí, podle něhož nelze automaticky bez dalšího aplikovat na právní skutečnost z roku 1947 lidskoprávní standardy z doby o desítky let pozdější. Proto většina stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv není v tomto případě aplikovatelná. Ústavní soud zvažoval i možné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, které zakládá právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Součástí spravedlivého procesu je též zachování základních předpokladů zásady Iura novit curia, tj. soud zná právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 355/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str.139). Tato zásada se týká nejen práva platného, ale vztahuje se i na právo zrušené, které je aplikovatelné na základě intertemporálních ustanovení (Krčmář J., Právo občanské I., Výklady úvodní a část všeobecná, 4. vydání, Praha 1946, str. 57 - 58), a samozřejmě i na právo vytvářené státními útvary, jejichž právní systém Česká republika recipovala (právo Československa před rokem 1993), popřípadě které předtím recipovalo Československo (právo rakouské či uherské před 28. 10. 1918). Ze zásady Iura novit curia vyplývá, že soudce je povinen správně určit na daný případ aplikovatelné právo, a poté si vytvořit, za účasti procesních stran, s přihlédnutím k jejich právním názorům, zákonným způsobem, představu o správném výkladu sice zrušeného, ale podle platných intertemporálních předpisů aplikovatelného práva. Prvním krokem je tedy rozhodnutí o aplikovatelnosti zrušeného předpisu na danou, v minulosti realizovanou skutečnost. Pokud by soud či jiný orgán veřejné moci aplikoval předpis, který by byl na danou skutečnost vskutku neaplikovatelný, protože byl zrušen ještě předtím, než nastala daná právní skutečnost, mohlo by jít vskutku, jak tvrdí stěžovatelka, o porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Jak upozornil obecný soud v napadeném rozhodnutí, nejen že byl vystěhovalecký patent z roku 1832 výslovně zrušen teprve zákonem č. 194/1949 Sb., ale je navíc soudobou právní literaturou první Československé republiky, stejně jako literaturou poválečné doby, běžně zmiňován jako předpis platný a aplikovatelný na vztahy toho druhu, o který se jedná i v přezkoumávané věci (srov. např. Rouček F., Sedláček J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, V. Linhart, Praha 1935, výklad k ust. §32 OZO na str. 298). K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny může dojít za určitých kvalifikovaných podmínek též nesprávným výkladem předpisů aplikovatelných na základě intertemporálních norem. Nejde ovšem o jakýkoliv nesprávný výklad, jehož odstranění je věcí obecných soudů samotných, ale pouze o takový výklad, který by mohl nést již rysy svévole orgánu, daný předpis interpretujícího (srov. ustálenou judikaturu Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str.17). Výklad v minulosti sice zrušených, nicméně na skutečnosti, které se udály během jejich platnosti, stále aplikovatelných předpisů, se bude lišit s ohledem na specifika těchto předpisů, dále pak s ohledem na dobu, v níž byly vydány, a zejména pak na dobu, v níž došlo ke skutečnosti zakládající aplikovatelnost takovéhoto předpisu. V daném případě to znamená, že není zcela rozhodující význam, který mohl být předpisu přikládán, se zřetelem na jeho text a úmysl zákonodárce v roce 1832, kdy byl tento předpis vytvořen, ale nejdůležitější roli naopak bude mít význam, který byl tomuto předpisu přikládán v Československu po roce 1918 a zejména pak v roce 1947, kdy došlo ke sňatku stěžovatelky. Tento význam lze dovodit ne toliko z textu právního předpisu, ale také z publikované judikatury a názorů právní vědy. Obecný soud, stejně jako předtím správní orgány, přihlédl k právní vědě první Československé republiky a k názorům československé právní vědy v roce 1946 (viz shora cit. Verner V., Státní občanství a domovské právo republiky Československé, Praha 1946, str. 113), stejně jako k názorům soudobé československé právní vědy. Z těchto názorů vyplývá právní závěr, že žena ztrácela své státní občanství sňatkem s cizím státním občanem ipso iure, a to bez ohledu na to, zda současně nabyla státní občanství svého manžela. Tento, z dnešního pohledu zjevně diskriminační právní závěr vyplýval nejen ze samotného vystěhovaleckého patentu, ale ostatně již z §92 tehdy platného OZO, z něhož vyplývalo nerovné a závislé postavení manželky v rodině (viz k tom blíže Rouček F., Sedláček J., citovaná práce, výklad k ust. §32 OZO na str. 300 a dále komentář k ustanovení §92, marg. rubrika 8). Právní stav, kdy žena mohla ztratit sňatkem československé státní občanství, aniž současně nabyla státní občanství manžela, trval až do 24. 6. 1947, kdy zákon č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, formuloval nové pravidlo v §2 odst. 1, podle něhož státní občanka československá pozbývala svého státního občanství sňatkem s cizincem, nabyla-li sňatkem státní příslušnosti svého manžela, podle právního řádu jeho vlasti. Toto pravidlo se však neaplikovalo retroaktivně (srov. např. Černý J., Valášek M., České státní občanství, Praha 1996, str. 64), a neaplikovalo se tedy ani na případ stěžovatelky. Z toho plyne, že eventuální dokazování, týkající se toho, zda stěžovatelka nabyla státní občanství USA sňatkem či nabyla státní občanství USA až později, je pro právní posouzení této věci irelevantní. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2004 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:1.US.43.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 43/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 1. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 121/1920 Sb., §106
  • 194/1949 Sb., čl.
  • 87/1991 Sb., čl.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstřík občanství
vlastnické právo/přechod/převod
retroaktivita
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-43-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44005
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21