ECLI:CZ:US:2004:1.US.480.04
sp. zn. I. ÚS 480/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., s. r. o., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, čj. 7 Afs 2/2003 - 60, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 2. 2003, čj. 59 Ca 11/2002 - 40, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Finančním úřadem v České Lípě byla u stěžovatelky v roce 2001 provedena kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 1998 a r. 1999. Poté Finanční úřad, dodatečným platebním výměrem ze dne 31. července 2001, vyměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za rok 1998 ve výši 87 500,-- Kč poté, co vyloučil z daňově uznatelných výdajů částku 250 000,-- Kč, odpovídající odměně za zprostředkování převodu osobního automobilu u leasingové společnosti. Tato částka nebyla jako daňový výdaj prokázána a navíc byla plněna vůči propojené osobě ve smyslu §23 odst. 7 zákona o dani z příjmů. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo odvolání stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu v České Lípě zamítnuto. Se správní žalobou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem stěžovatelka neuspěla ani u Krajského soudu v Ústí nad Labem ani u Nejvyššího správního soudu. Proto napadla rozsudky obou soudů touto ústavní stížností.
Stěžovatelka obsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími, pokud jde o jejich výklad §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, který upravuje, co se rozumí daňově uznatelným nákladem. Dále stěžovatelka rozebírá, nakolik a v jakém smyslu je možno hovořit o ní a o příjemci částky 250 000,-- Kč jako o osobách propojených, ve smyslu zákona o dani z příjmů. Tím, že soudy, stejně jako správní orgány, tato ustanovení nesprávně interpretovaly, dopustily se, podle stěžovatelky, porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo vyžádáno vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníků řízení a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, protože základní práva stěžovatelky nemohla být porušena tím, že v řízení před správními soudy neuspěla se svou správní žalobou. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odkázal na svůj rozsudek a stručně rozvedl svůj výklad §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem nesouhlasilo s tvrzeními stěžovatelky vyjádřenými v ústavní stížnosti a ve svém vyjádření podrobně rozebralo, proč stěžovatelce neuznalo částku 250 000,-- Kč jako daňově uznatelný výdaj, ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vytýká správci daně - Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, stejně jako správním soudům obou stupňů, pochybení při výkladu §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Ústavní soud konstatuje, že v přezkoumávané věci nezjistil důvody, které by mu umožnily rozhodnout zrušovacím nálezem. Nelze pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Stěžovatelka tak zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, který je, ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky, soudním orgánem ochrany ústavnosti. V této souvislosti je třeba poukázat na základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž mu, ex constitutione, náleží ochrana základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o výklad obecného práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. K tomu slouží i mechanismus předvídaný v §12, resp. v §17 a násl. soudního řádu správního (dále jen "SŘS"). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, č. 12/1999, str. 1081 násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. V přezkoumávané věci Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, tuto úlohu bezpečně splnil. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně, přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené znovu opakovat.
Ústavní soud, v kontextu své dosavadní judikatury, se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, pokud by aplikace podústavního práva Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Za této podmínky by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a další). Ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka namítá pouze nesprávnou interpretaci zákona. I z těchto důvodů stěžovatelkou tvrzená porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny nepřipadají v žádném případě úvahu.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu