ECLI:CZ:US:2004:1.US.492.03
sp. zn. I. ÚS 492/03
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. června 2004 sp. zn. I. ÚS 492/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. P. proti usnesení Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2321/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 6. 2002 sp. zn.24 Co 101/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 27. 9. 2001 sp. zn. 17 C 144/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 s vedlejším účastníkem a současně uložení povinnosti tomuto vedlejšímu účastníku zdržet se neoprávněných zásahů do stěžovatelčina vlastnického práva.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 30 Cdo 2321/2002-272 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně i do principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 30 Cdo 2321/2002-272 se ruší.
III. Vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2002 č. j. 24 Co 101/2002-258, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 9. 2001 č. j. 17 C 144/99-239, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 s vedlejším účastníkem (V. S. - l., s. r. o.) a současně uložení povinnosti tomuto vedlejšímu účastníku zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva stěžovatelky. Z usnesení dovolacího soudu vyplývá, že dovolání stěžovatelky nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k naplnění předpokladů přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a proto rozhodnutí neobsahuje odůvodnění podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb., (dále jen "§243c odst. 2 o. s. ř.").
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je posledním v řadě rozhodnutí, kterými je porušováno její právo na nestranný a nezávislý soud, na rovné postavení v řízení, na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, kterým v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu zrušuje.
K ústavní stížnosti se písemně vyjádřil za dalšího účastníka, Nejvyšší soud, předseda senátu, který ve věci rozhodoval. Ve svém vyjádření uvedl, že bylo rozhodováno podle §243c odst. 2 o. s. ř., neboť dovolací soud měl za to, že dovoláním napadené rozhodnutí není možno kvalifikovat jako po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud nařídil konat ústní jednání dne 23. 6. 2004, všem účastníkům bylo předvolání k ústnímu jednání zasláno tak, aby byla zachována lhůta k přípravě na jednání (§46 zákona o Ústavním soudu). Dne 22. 6. 2004 zaslal právní zástupce stěžovatelky žádost o odročení jednání z důvodu své pracovní neschopnosti. Stejného dne doručil prostřednictvím faxu i kopii tzv. legitimace práce neschopného pojištěnce, z níž ovšem není patrna diagnóza. Ústavní soud po poradě učiněné při ústním jednání rozhodl, že bude jednáno i přes nepřítomnost stěžovatelky a jejího právního zástupce.
Při ústním jednání se dále k ústavní stížnosti stěžovatelky za vedlejší účastníky vyjádřil jejich právní zástupce tak, že ústavní stížnost shledává nedůvodnou, a proto by ji měl Ústavní soud zamítnout. Právní zástupce vedlejších účastníků dále navrhl Ústavnímu soudu přiznat vedlejším účastníkům náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s řízením ve výši 11 822 Kč.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení základních práv a svobod jednotlivce jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, principu, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (v tomto případě občanským soudním řádem).
Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny) patří k základním rysům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a představuje tak procesní rámec tohoto základního principu každého demokratického státu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy" (nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 8, nález č. 85, str. 287).
Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy odůvodňovat svá rozhodnutí, což nemůže být na druhou stranu chápáno jako požadavek detailního vypořádání se se všemi argumenty (viz rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, oddíl A, číslo 288, str. 20, odst. 61). Rozsah povinnosti odůvodňovat svá rozhodnutí se liší s ohledem na povahu daného rozhodnutí. Mimo jiné je nutno vzít v úvahu různorodost procesních prostředků a rozdíly existující ve smluvních státech závislé na znění zákonů, právní zvyklosti, právní doktríny a samotný proces soudního rozhodování. Proto také vyřešení otázky, zda soud nedostál svým povinnostem (kladeným mu rozsahem čl. 6 odst. 1 Úmluvy) při odůvodňování rozhodnutí, je nutné vyřešit vzhledem ke specifičnosti té které kauzy (rozhodnutí Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, odst. 27).
III.
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení (§238 a 238a), nemusí být odůvodněno. Z důvodové zprávy k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým bylo výše citované ustanovení nově zavedeno, vyplývá, že pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, odmítne takové dovolání. Jak je dále uvedeno, "protože příčina toho, proč dovolání bylo odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí jen tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů" (Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., zvláštní část, PSP ČR, tisk 257).
Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelky aplikoval tehdy platné a účinné zákonné ustanovení. Stěžovatelce nicméně nelze klást k tíži, že dovolací soud nerozpoznal v dané situaci neústavnost aplikovaného ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., a nepředložil podle čl. 95 odst. 2 Ústavy věc zdejšímu soudu. Pokud tedy dovolací soud neodůvodnil své rozhodnutí alespoň v takovém rozsahu, který by byl dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel, jež se promítají do civilního řízení, zasáhl tak do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čímž došlo i k porušení principu právního státu, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Rozhodnutí dovolacího soudu je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku České republiky. V dalším lze plně odkázat na podrobnou argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.).
Vzhledem k předchozí argumentaci se Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť samotné pochybení Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání stěžovatelky představuje zásah do jejích základních práv a svobod, pro nějž je takové rozhodnutí nepřijatelné z hlediska ústavněprávní ochrany jednotlivce.
Ústavní soud dále uvádí, že se nezabýval, resp. nemohl zabývat ani řízením ani rozhodnutím obecných soudů, která v záhlaví citovanému usnesení předcházela, neboť ústavní stížností bylo napadeno toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud je dle ustálené judikatury vázán jen petitem ústavní stížnosti, nikoli uváděnými důvody. Protože však napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vzhledem k absenci odůvodnění přezkoumávat jen z hlediska dodržení spravedlivého procesu, a protože rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu nebyla napadena, nemohl Ústavní soud posuzovat jejich případný dopad do sféry dalších základních práv a svobod stěžovatelky, a přezkoumával tak rozhodnutí dovolacího soudu pouze z důvodů uváděných stěžovatelkou.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i k porušení principu právního státu vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, a v záhlaví citované usnesení podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.
Ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nebylo shledáno naplnění podmínek pro přiznání náhrady nákladů podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.