ECLI:CZ:US:2004:1.US.546.04
sp. zn. I. ÚS 546/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. K., zastoupeného Mgr. I. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, čj. 3 Cmo 229/2003 - 117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, čj. 3 Cmo 229/2003 - 117, ve výroku o nákladech řízení. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o nákladech řízení v jeho věci. Tento soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, protože z výsledků řízení nelze dovodit natolik převažující úspěch některého z účastníků řízení, jenž by odůvodňoval přiznání náhrady byť i jen části vzniklých nákladů řízení. Podle stěžovatele ovšem takovýto úspěch ve věci měl právě on a tvrdí, že Vrchní soud v Praze porušil jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření Vrchního soudu v Praze. Ten považuje své rozhodnutí za ústavně konformní, přičemž rozvedl, jakým způsobem k rozhodnutí o nákladech řízení došel. V řízení před Městským soudem v Praze, tedy v prvním stupni, byl stěžovatel, jako žalovaný, plně úspěšný. Uvedený soud prvního stupně žalobu společnosti D. P. T., s. r. o., o uložení povinnosti zdržet se užívání slova "T." a o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 170 720,-- Kč a náhrady škody v částce 753 720,-- Kč zamítl a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 32 625,-- Kč. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci, jako přiměřené zadostiučinění, částku 20 000,-- Kč a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zatímco stěžovatel toto rozhodnutí považoval za svůj zcela převažující úspěch, nelze opominout, že odvolací soud posoudil jednání stěžovatele, na rozdíl od soudu prvního stupně, jako jednání nekalosoutěžní. Proto nelze úspěch ve věci určit procentem toho, kolik ze žalované částky žalobce vskutku vysoudil, ale nutno vzít v úvahu, že základ žaloby byl oprávněný, což stěžovatel v úvahu nebere.
Ústavní soud není oprávněn zjišťovat, zda výklad zákona, učiněný obecnými soudy, je výkladem správným, ale předmětem jeho rozhodování je pouze to, zda výklad, zvolený obecnými soudy, nevybočuje z mezí, které dává soudní moci ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je zásadně doménou obecných soudů posuzovat úspěch účastníků řízení ve věci a podle toho rozhodovat o nákladech řízení. Pokud v rozhodnutí obecného soudu, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, nedošlo k procesnímu excesu a v přezkoumávané věci takovýto exces zjištěn nebyl, není Ústavní soud oprávněn takovéto rozhodnutí v detailech přezkoumávat. Stěžovatel opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu, kterým je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, porušení, resp. odepření základních práv (viz shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 a násl.). Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu