ECLI:CZ:US:2004:1.US.549.04
sp. zn. I. ÚS 549/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F. F., zastoupeného JUDr. R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 56/2001, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2004, čj. 28 Cdo 172/2003 - 89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí. Z jeho ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 28. 6. 1995, domáhal, aby Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci (dále jen "Správa nemovitostí"), bylo uloženo uzavřít se stěžovatelem, jako žalobcem, dohodu o vydání nemovitostí. Během 2. světové války byl majetek původních vlastníků arizován jako židovský majetek. Restituční návrh ohledně tohoto majetku, podaný po válce podle zákona č. 128/1946 Sb., byl zamítnut, protože osoby, uplatňující restituční nárok, byly po 25. 2. 1948 považovány za státně nespolehlivé, jelikož se zdržovaly v cizině. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 6. 9. 2000, čj. 37 C 140/95 - 62, bylo Správě nemovitostí uloženo uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí. Současně byl zamítnuta jeho žaloba na uzavření dohody o vydání druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel je státním občanem České republiky, je synovcem původního vlastníka nemovitostí, který zemřel jako oběť rasové, protižidovské perzekuce. Spoluvlastnicí (z jedné poloviny) těchto nemovitostí byla také G. F., rovněž oběť protižidovské perzekuce. Městský soud s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že v daném případě byla způsobena majetková křivda, jejímž předmětem byl židovský majetek, který byl původním vlastníkům za války odňat. Stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to jako dítě sourozence oprávněné osoby, jejíž věci přešly do vlastnictví státu. Naproti tomu není oprávněnou osobou i po druhé původní spoluvlastnici nemovitostí G. F.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 56/2001, rozsudek městského soudu potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, jsou na jejím místě oprávněny osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Nelze proto pokládat stěžovatele za oprávněnou osobu po G. F., po níž mu nesvědčí žádné právo.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 30. 4. 2004, čj. 28 Cdo 172/2003 - 89, dovolání stěžovatele zamítl.
Nejvyšší soud ČR odkázal na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou podle tohoto zákona také osoba, jež splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 tohoto zákona a která v době přechodu věci na stát, podle §6 zákona č. 87/1991 Sb., měla na ni nárok podle Dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, c) dítě a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci a zemřel-li některý z nich, jeho děti; d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.
Z obsahu ustanovení §3 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně vyplývá, že v tomto ustanovení jde o nárok oprávněných osob zde uvedených, vyplývající přímo z tohoto zákona.
Jen zemřela-li osoba oprávněná, podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok, stávají se její nároky předmětem dědictví po ní a do jejích práv mohou další oprávněné osoby vstoupit jako dědicové oprávněné osoby. Nejvyšší soud ČR odkázal na svou judikaturu, která tuto otázku řešila, s tím, že odvolací soud rozhodl konformně s touto judikaturou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s výkladem zákona č. 87/1991 Sb. provedeným obecnými soudy. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud ČR ani krajský soud nevypořádaly s argumenty předloženými stěžovatelem, podle nichž měl být použit vedle zákona č. 87/1991 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. Proto došlo, podle něj, k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo k ústavní stížnosti vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Brně, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 140/95 a po jeho prostudování dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123). V tomto aspektu je jasně patrno, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a proto není úkolem Ústavního soudu závěry, učiněné obecnými soudy, jakkoliv přehodnocovat. Na výkladu podústavního práva se v kauze stěžovatele ostatně shodly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá nárok stěžovatele na úspěch ve věci.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu