ECLI:CZ:US:2004:1.US.563.03
sp. zn. I. ÚS 563/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š., A. Š., Q. H., ing. V. Č., a S. K., všech zastoupených JUDr. A. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1152/2002-421 ze dne 30. 7. 2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, č.j. 15 Co 34/2002-398 ze dne 21. 2. 2002 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č.j. 11 C 201/99-375 ze dne 30. 8. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1152/2002-421 ze dne 30. 7. 2003, jímž byla odmítnuta dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, č.j. 15 Co 34/2002-398 ze dne 21. 2. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře č.j. 11 C 201/99-375 ze dne 30. 8. 2001, zamítající žalobu stěžovatelů proti státnímu podniku Pivovary, České Budějovice, o uzavření dohody o vydání nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces tím, že z důkazů, které byly ve věci shromážděny, používaly pro rozhodnutí pouze ty, které byly pro ně nepříznivé, a důkazy, které naopak jejich nárok prokazovaly, opomíjely nebo bagatelizovaly. To platí podle názoru stěžovatelů zejména o dobových rozhodnutích a dalších listinách, týkajících se konkrétně Právovárečného měšťanstva v Táboře. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nevzaly v úvahu zejména listinu - smlouvu postupní ze dne 23. 11. 1845, která je zmiňována v protokolu o zakládání Pozemkových knih pro Město Tábor z 20. 9. 1883, jež prokazuje, že vlastníky předmětných nemovitostí, zapsaných v Pozemkové knize na firmy Právovárečného měšťanstva v Táboře, jsou jednotlivé fyzické osoby - v té době členové Právovárečného měšťanstva v Táboře. Pokud obecné soudy vyzdvihovaly pouze některé z provedených důkazů a navíc ani neprovedly jeden ze stěžejních důkazů ve prospěch stěžovatelů, hrubě tím porušily zásadu rovnosti stran řízení a právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Právní závěry obecných soudů potom vycházejí z důkazní situace, která je "v důsledku popsaného" uměle modifikována v neprospěch stěžovatelů. Proto i právní názor, ze kterého rozhodnutí vycházejí, - uvádějí stěžovatelé - neodpovídá skutkovému stavu a je vadný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že "při správném provedení všech navrhovaných důkazů a jejich správném hodnocení je správný takový právní závěr", že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví fyzických osob - jejich právních předchůdců, kteří byli členy Právovárečného měšťanstva v Táboře, a že Právovárečné měšťanstvo v Táboře právnickou osobou nebylo.
Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který v podstatě zopakoval argumenty obsažené v jeho (napadeném) usnesení. Dodal, že právní otázka, kterou řešil odvolací soud, byla již v minulosti řešena rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 2 Cdon 47/97-279 ze dne 17. 8. 1999, jehož právním názorem byly vázány soudy obou stupňů také v dalším průběhu řízení. Dovolací soud na základě již provedeného dokazování neměl žádný důvod k tomu, aby při posuzování předmětné věci (na rozdíl od předcházejícího posouzení) nepovažoval za rozhodnou právní povahu Právovárečného měšťanstva v Táboře, nýbrž otázku "vlastnictví nemovitostí", které jsou předmětem sporu. Stěžovateli prosazované další dokazování by na tomto závěru nemohlo nic změnit. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
K výzvě Ústavního soudu podal rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor vyjádření, v němž uvedl, že předmět sporu byl řešen a posuzován v několika řízeních před obecnými soudy všech stupňů; napadený rozsudek je v pořadí pátým rozsudkem v dané věci. Krajský soud je přesvědčen, že po skutkové i právní stránce byla veškerá problematika spojená s předmětem řízení beze zbytku vyčerpána. Nesouhlasí proto s názorem stěžovatelů, že by došlo k takovým chybám či nedostatkům v procesním postupu soudů, které by mohly porušit jejich právo na spravedlivý proces. Základní otázkou, která byla řešena ve všech rozhodnutích, je aktivní legitimace žalobců (stěžovatelů), neboli právní subjektivita Právovárečného měšťanstva v Táboře. Ani krajský soud nezpochybňoval, že právovárečná měšťanstva byla specifickým a originálním subjektem práva a že jejich postavení jako právnických osob nebylo "v tehdejší" době úplně jednoznačně přijímáno. V tomto směru však dříve ve věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 2 Cdon 49/97-279 (správně 47/97) ze dne 17. 8. 1999 obsahuje prakticky vyčerpávající rozbor této otázky. Dále krajský soud uvedl, že všechny obecné soudy posuzovaly zkoumanou otázku jak v obecné rovině, tak i z toho hlediska, na které poukazuje ústavní stížnost, a sice, že se v dobové judikatuře objevovala i rozhodnutí s jiným právním závěrem o subjektivitě právovárečných měšťanstev.
Konečně pak skutečnost, že soudy nepřijaly právní názor stěžovatelů (opírající se třeba o rozhodnutí uváděná v ústavní stížnosti), ale přiklonily se k jinému závěru na základě jiné dobové či současné judikatury, nemůže sama o sobě znamenat, že takovým právním posouzením by byl zmíněný ústavní princip porušen. Krajský soud rovněž uvedl, že proces hodnocení důkazů je logický myšlenkový proces, který v případě, že z důkazů vyplývají rozdílné či přímo rozporné skutečnosti, znamená též, že soud musí logicky a ve všech souvislostech vyhodnotit význam a relevantnost jednotlivých důkazů se závěrečnou úvahou, které z nich pokládá za pravdivé či významné a ze kterých a z jakých důvodů vychází při právním posouzení. Krajský soud je přesvědčen, že v tomto procesu, který spadá výlučně do kompetence obecných soudů, nedošlo k žádnému porušení pravidel a principů zakotvených zejména v §132 o.s.ř. Nedošlo k pominutí důkazů, na které ústavní stížnost poukazuje, pouze převážily důkazy jiné, závažnější či důležitější z hlediska svého vlivu a významu pro spornou otázku subjektivity Právovárečného měšťanstva v Táboře. V rozsudku soudu I. stupně bylo zdůvodněno, proč nebyl proveden důkaz smlouvou postupní z 23. 11. 1845. Krajský soud se ve svém rozhodnutí s tímto postupem jako se správným ztotožnil. Představu stěžovatelů, že by snad tento jeden důkaz mohl přinést zásadní posun ve skutkovém stavu věci a tím zvrátit přijatý právní závěr, nelze než označit za lichou, neboť rozhodnutí jsou postavena na množství dalších pro věc skutečně relevantních důkazů. To, co stěžovatelé nazývají "vyzdvihováním" nebo "bagatelizováním" některých z provedených důkazů, nebylo - podle názoru krajského soudu - nic jiného, než řádné hodnocení důkazů postupem, který předvídají procesní předpisy. Krajský soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, "neboť nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti". Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru "o ústavněprávním podkladu stížnosti", pak navrhuje její zamítnutí jako nedůvodné, neboť k porušení ústavního pořádku ČR nedošlo.
K ústavní stížnosti se konečně vyjádřil i Okresní soud v Táboře, který uvedl, že návrh stěžovatelů byl správně zamítnut poté, co soud dovodil, že vlastníkem sporných nemovitostí bylo Právovárečné měšťanstvo v Táboře, nikoliv jednotlivé fyzické osoby. S tímto názorem se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka Tábor při rozhodování o odvolání. Ústavní stížnost je podle názoru soudu I. stupně pokusem o nové hodnocení důkazů, a proto je prý nedůvodná.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 201/99 vedený u Okresního soudu v Táboře. Z něho zjistil, že se stěžovatelé (spolu s dalšími žalobci) žalobou podanou u uvedeného soudu domáhali, aby žalovanému státnímu podniku P. Č. B. byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání v ní specifikovaných nemovitostí. Ve věci rozhodl Okresní soud v Táboře rozsudkem č.j. 4 C 51/92-218 ze dne 24. 10. 1994 (ve spojení s opravným usnesením č.j. 4 C 51/92-225a ze dne 17. 2. 1995 tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání nemovitostí zamítl. O odvolání stěžovatelů rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor rozsudkem č.j. 15 Co 221/95-242 ze dne 5. 2. 1996, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ve výroku tohoto rozhodnutí bylo připuštěno dovolání.
K dovolání stěžovatelů rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem č.j. 2 Cdon 49/97-279 ze dne 17. 8. 1999 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytýkal soudu I. stupně procesní pochybení; nevyzval žalobce k doplnění žaloby s vymezením podílů, v nichž by měly být věci žalobcům vydány, a nevyřešil otázku právního nástupnictví v daném případě (což nenapravil ani odvolací soud) a bylo tak rozhodnuto o nároku žalobců M. Č. a A. Č., kteří v průběhu řízení zemřeli. Dovolací soud se podrobně zabýval obecně tzv. právovárečnými měšťanstvy i konkrétně Právovárečným měšťanstvem v Táboře. Za správný považoval dovolací soud závěr, k němuž dospěly i soudy obou stupňů, že totiž Právovárečné měšťanstvo v Táboře mělo v době znárodnění rysy korporace, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práva a zavazoval se (zatímco členové měšťanstva z jeho jednání přímo práva nenabývali a ani sebe nezavazovali). Právovárečné měšťanstvo mělo vlastní jmění, oddělené od majetku členů měšťanstva, kteří za závazky měšťanstva neručili. Právovárečné měšťanstvo v Táboře nelze podřadit pravidlům platným tehdy pro obchodní společnosti podle obecného zákoníku obchodního, zejména pro veřejné obchodní společnosti, pro spolky a pro výdělkové a hospodářská společenstva, popřípadě pro společnosti s ručením omezeným. Dovolací soud dovodil, že závěr o právní subjektivitě Právovárečného měšťanstva v Táboře podporují zjištěné skutečnosti, typické pro všechny právnické osoby tehdy platného objektivního práva, a to 1. zápis Právovárečného měšťanstva v Táboře do pozemkové knihy jako subjektu práv (nikoli zápis členů s určitými podíly na nemovitostech), 2. kompetence orgánů Právovárečného měšťanstva v Táboře (předsedy, valné hromady, výboru a správní rady), způsob vytváření autonomní vůle společnosti a jednání pod kolektivním jménem bez uvádění jednotlivých členů a 3. udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob podílníků jako důsledek spojení podílů s realitami (městskými domy).
Poté, co věc byla vrácena soudu I. stupně, byla dále vedena pod sp. zn. 11 C 201/99. Ve věci byl vynesen (napadený) rozsudek Okresního soudu v Táboře č.j. 11 C 201/99-375 ze dne 30. 8. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů a dalších žalobců proti žalovanému o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí. Soud I. stupně v rozsudku uvedl, že vycházel z právních závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 8. 1999. Podstata zamítavého výroku soudu I. stupně tkví v tom, že osobami oprávněnými podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), mohou být za splnění dalších podmínek vymezených zákonem pouze fyzické osoby (nebo jejich právní nástupci), jejichž majetek přešel na stát způsoby určenými v citovaném zákoně. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že subjektem, na jehož majetek dopadl v rozhodném období režim znárodnění, nebyly spoluvlastníci (fyzické osoby), ale Právovárečné měšťanstvo v Táboře; toto měšťanstvo disponovalo právní subjektivitou, jak již vysvětlil dovolací soud. Závěry plynoucí ze zápisu v pozemkové knize i ze stanov Právovárečného měšťanstva v Táboře nemohly být dotčeny ani postupní smlouvou z 23. 11. 1845, podle níž - podle tvrzení žalobců - Právovárečné měšťanstvo v Táboře převzalo majetek od obce. Pokud prý žalobci hodlali prokazovat zdroj a způsob nabytí majetku Právovárečným měšťanstvem v Táboře, jeví se prý tento důkaz z hlediska vyslovených právních názorů jako zcela nadbytečný. Soud I. stupně tedy žalobu zamítl, a to proto, že stěžovatelé a další žalobci nemohou být oprávněnými osobami podle §3 citovaného zákona.
O odvolání stěžovatelů rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor (napadeným) rozsudkem č.j. 15 Co 34/2002-398 ze dne 21. 2. 2002 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k odvolatelům (stěžovatelům) potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu I. stupně, včetně toho, že nebylo zapotřebí provádět v odvolacím řízení důkaz smlouvou postupní z 23. 11. 1845, neboť tento důkaz by nemohl přinést zásadní posun ve skutkovém stavu věci; ten vychází z množství důkazů v celém řízení, zejména z výpisů z pozemkové knihy a stanov Právovárečného měšťanstva v Táboře.
K dovolání stěžovatelů rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který je usnesením č.j. 28 Cdo 1152/2002-421 ze dne 30. 7. 2003 odmítl. Důvodem odmítnutí dovolání byla překážka procesní; nebylo naplněno ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., totiž, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nešlo zde také o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Rozhodnutí řešící právní otázku, jíž se týká dovolání stěžovatelů, bylo již dovolacím soudem vydáno v přímé souvislosti s touto právní věcí. Šlo o (již citovaný) rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 2 Cdon 49/97-279 ze dne 17. 8. 1999. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byly soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); soudy obou stupňů také v dalším průběhu řízení z právních závěrů dovolacího soudu vycházely. Nelze tedy mít za to, že by se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle názoru dovolacího soudu - vzhledem k rozsudku dovolacího soudu (č.j. 2 Cdon 49/97-279 ze dne 17. 8. 1999) a i vzhledem k výsledkům dalšího řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu - nelze dovozovat, že by bylo možno dospět k závěru, že na základě výsledků dalšího průběhu řízení je tu na místě odlišné právní posouzení než v předchozím rozsudku dovolacího soudu. Dovolací soud tak nedospěl k tomu, že by byl opodstatněn opačný názor, prosazovaný stěžovateli, že by totiž v daném případě nebyla rozhodující právní povaha Právovárečného měšťanstva v Táboře, nýbrž "otázka vlastnictví nemovitostí", které jsou předmětem sporu. Stanoví-li zákon o mimosoudních rehabilitacích v §3 odst. 1, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, nelze mít přesvědčivě za to, že by nebylo rozhodné, zda na straně žalobců, domáhajících se vydání nemovitostí podle citovaného zákona, jde nebo nejde o fyzické osoby ve smyslu uvedeného ustanovení anebo zda jde na straně žalobců o osobu právnickou. Dovolací soud proto nedospěl ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé namítali porušení práva na tzv. spravedlivý proces. Z pohledu této námitky je třeba obecně konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud posuzoval otázku postavení Právovárečného měšťanstva v Táboře již v dřívější době a právní názor vyslovený v této souvislosti nemá důvod zpochybňovat (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 560/99 ze dne 22. 2. 2000). Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, měly odchýlit od předchozí judikatury. Považuje za ústavně konformní názor obecných soudů, že Právovárečné měšťanstvo v Táboře mělo v době znárodnění rysy korporace, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práv a zavazoval se (členové z jeho jednání přímo práva nenabývali a ani sebe nezavazovali), a to přesto, že nebylo zákonného ustanovení, které by právovárečná měšťanstva za korporaci výslovně uznávalo. "Žádným způsobem nelze takovýmto útvarům (rozuměj právovárečným měšťanstvům) upříti samostatné právní existence a tudíž povahy právního subjektu, ať již dle okolností toho kterého případu jsou pokládány za korporace, společnosti nebo pouhá společenství statků", vyslovil pregnantně v odůvodnění rozhodnutí ze dne 18. 10. 1921, Rv I 540/21, Nejvyšší soud, zabývající se otázkou, zda měšťanstvo (určité) obce je pouze třídou občanů či samostatným právním subjektem. Jako subjekt práv nebylo právovárečné měšťanstvo personálně ztotožnitelné s fyzickými nebo právnickými osobami svých členů (právovárečníků), mělo vlastní jmění oddělené od majetku společníků, kterým členové za závazky měšťanstva - jak správně rozborem stanov dovodil v dané věci odvolací soud - neručili (blíže srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 47/97-279). Obecnými soudy přijaté posouzení charakteru historického útvaru Právovárečného měšťanstva v Táboře v době přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, včetně z něho plynoucí otázky aktivní věcné legitimace žalobců v řízení o vydání nemovitostí, zejména s přihlédnutím k historickému exkurzu, provedenému v tomto případě Nejvyšším soudem ČR, nevzbuzuje žádné pochybnosti.
Pokud jde o námitku, že obecné soudy neprovedly důkazy dřívější judikaturou, Ústavní soud připomíná, že judikatura není předmětem dokazování, neboť je součástí právního posouzení věci. V napadených rozhodnutích i v rozhodnutích vydaných v předcházející fázi rozhodování je právní názor obecných soudů formulován přesně a přesvědčivě (argumentačně i obsahově) a ve skutečnosti, že se obecné soudy nepřiklonily k názorům vyjádřeným v rozhodnutích, která uvádějí stěžovatelé, porušení práva na spravedlivý proces spatřovat nelze.
Knámitce stěžovatelů, že obecné soudy neprovedly důkaz postupní smlouvou ze dne 23. 11. 1845, Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury nejsou obecné soudy povinny provést všechny navrhované důkazy, musí však v rámci hodnocení důkazů odůvodnit, proč navrhovaný důkaz neprovedly. Stejně tak i hodnocení provedených důkazů se musí pohybovat v hranicích zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena ustanovením §132 o.s.ř. Těmto povinnostem obecné soudy dostály. V předmětné věci postupovaly v uvedených mezích, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a ani v procesu hodnocení důkazů Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení. Napadená rozhodnutí nevykazují rysy svévole a nelze ani dovozovat, že by existoval mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry tzv. extrémní rozpor ve smyslu obecně známé a ustálené judikatury Ústavního soudu.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu Ústavního soudu