ECLI:CZ:US:2004:1.US.647.03
sp. zn. I. ÚS 647/03
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. června 2004 sp. zn. I. ÚS 647/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. W., CSc., proti postupu Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu spočívajícímu v průtazích v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi.
I. Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi zasáhly do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Zamítá se návrh, že se Okresnímu soudu v Chrudimi ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 93/97 a aby neprodleně v této věci jednal.
III. Krajskému soudu v Hradci Králové se zakazuje, aby pokračoval v dalších průtazích řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi, a přikazuje se mu, aby o podaném odvolání neprodleně jednal.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel v petitu ústavní stížnosti proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 93/97. Tvrdí, že postupem Okresního soudu v Chrudimi a Krajského soudu v Hradci Králové - zejména však Okresního soudu v Chrudimi - se neúměrně protahuje soudní řízení, v němž se domáhá, aby bylo rozhodnuto o vypořádání jeho restitučního nároku. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i podle č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedeného základního práva postupem Okresního soudu v Chrudimi spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel podal dne 26. 5. 1992 žalobu u Okresního soudu v Chrudimi, v níž navrhl, aby odpůrcům České republice - Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (nyní Ministerstvu financí) a obchodní společnosti T. Ch., a. s., bylo uloženo začlenit jeho restituční nároky do privatizačního projektu uvedené obchodní společnosti. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 141/92-19 ze dne 16. 3. 1993. K odvolání stěžovatele jednal ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem č. j. 8 Co 287/93-51 ze dne 26. 1. 1994 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně vyslovil přípustnost dovolání. O dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem č. j. 3 Cdon 466/96-68 ze dne 22. 4. 1997 zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jednoznačně - podle názoru stěžovatele - vyplývá, že první průtahy řízení způsobily jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, a jejich výsledkem bylo, že se stěžovatel po pěti letech soudních řízení dostal na samotný počátek řízení, což znamenalo vynaložení mnoha sil a zbytečných nákladů řízení.
Okresní soud v Chrudimi pak žalobu znovu zamítl rozsudkem č. j. 4 C 93/97-103 ze dne 4. 6. 1998. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 20 Co 548/98-116 ze dne 23. 12. 1999 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 4 C 93/97-191 ze dne 24. 5. 2001 tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované České republice - Ministerstvu financí povinnost vypořádat restituční nárok stěžovatele vydáním cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů v nominální hodnotě ve výši 55 460 000 Kč, které budou vydány Fondem národního majetku České republiky ve stanovené lhůtě, druhé žalované pak uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. K odvolání žalované znovu jednal ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením č. j. 24 Co 337/2001-235 ze dne 29. 4. 2002 (stěžovatel chybně uvedl č. j. 24 Co 424/2001-235 ze dne 29. 4. 2002) rozsudek soudu prvního stupně zrušil s uvedením procesních a věcných pochybení a věc vrátil znovu soudu prvního stupně.
Dne 14. 7. 2003 se věci "opět chopil" Okresní soud v Chrudimi, v usnesení z téhož dne připustil změnu žaloby a dalším usnesením odročil jednání na neurčito "za účelem sdělení zástupce žalované ohledně dotazu na akceptaci znaleckých posudků, případně na existenci posudku na pozemky s tím, že zástupce žalované tyto skutečnosti soudu sdělí, případně předloží do 31. 8. 2003". Ode dne 14. 7. 2003 však až do dnešní doby (tj. doby podání ústavní stížnosti) řízení nepokračuje a průtahy soudního řízení stále narůstají.
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel ve zdlouhavém projednávání jeho žaloby, které spočívá zejména v řadě procesních i věcných pochybení soudů prvního i druhého stupně a následně v dalším zdržování řízení. Tímto postupem soudů je prý udržován v právní nejistotě a kromě toho mu vznikají zbytečné a ničím neodůvodnitelné náklady na soudní řízení.
Stěžovatel proto v upraveném petitu navrhl, aby Ústavní soud nálezem uložil Okresnímu soudu v Chrudimi nepokračovat v průtazích v předmětné věci a neprodleně v této věci jednat, byť - podle obsahu ústavní stížnosti - brojí i proti průtahům v řízení před obecnými soudy vůbec.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Okresní soud v Chrudimi vyjádření, v němž uvedl, že potvrzuje věcné údaje ohledně rozhodnutí v dané věci. Vzhledem k tomu, že konkrétní soudkyně převzala předmětnou věc k referování dne 3. 6. 2002, podává vyjádření pouze k období po uvedeném datu. Uvedeného dne bylo stranám rozesláno rozhodnutí krajského soudu. Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, bylo třeba prostudovat privatizační projekt obchodní společnosti T. Ch. a celý předchozí spisový materiál. Vzhledem k období dovolené v roce 2002 a se zřetelem na to, že v tomtéž roce v létě byly hromadně podány žaloby F. O. K. u označeného soudu, byl dne 14. 11. 2002 učiněn dotaz na právního zástupce stěžovatele "ohledně trvání na přistoupení Fondu národního majetku ČR do řízení". Dne 27. 2. 2003 byl učiněn dotaz na žalovaného, jehož odpověď musela být urgována (31. 3. 2003). Soud obdržel odpověď dne 22. 4. 2003 a dne 25. 6. 2003 nařídil jednání na den 14. 7. 2003. Toto jednání skutečně proběhlo, leč vzhledem ke stanovisku žalované strany bylo jednání odročeno. Tato strana měla do konce měsíce srpna podat vyjádření, které nepodala, proto byla dne 6. 10. 2003 urgována. Odpověď žalovaného obdržel soud dne 3. 11. 2003. Dne 9. 12. 2003 stěžovatel zaslal soudu nový znalecký posudek, "neboť tento důkaz byl právě důvodem, pro který nebyla prokázána výše jeho nároku". Dne 15. 12. 2003 byla právnímu zástupci stěžovatele zaslána kopie podání žalované strany a dne 12. 1. 2004 bylo nařízeno jednání na den 1. 3. 2004. Dne 15. 3. 2004 byl ve věci vyhlášen rozsudek, který již byl vyhotoven a rozeslán stranám.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze uvedl, že ústavní stížnost nesměřuje vůči jeho rozsudku, ale že se stěžovatel domáhá, aby Okresní soud v Chrudimi nepokračoval v průtazích v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 93/97.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení u tohoto soudu, který dovolací řízení ukončil až rozsudkem až 22. 4. 1997. Konstatoval, že se jednalo o relativně dlouhou dobu, nelze však přehlédnout, že k 1. 1. 1996 převzal Nejvyšší soud od Vrchního soudu v Praze větší množství neskončených věcí, jejichž vyřízení si určitou dobu vyžádalo.
K ústavní stížnosti podal vyjádření i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jedná za Českou republiku - Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka. K věci uvedl, že podle obsahu spisu bylo rozhodováno několikrát jak okresním soudem, tak i krajským soudem. V roce 1997 byla věc vrácena k novému projednání Nejvyšším soudem. Dále došlo ke změně názoru obecného soudu, neboť původně zamítnutý restituční nárok byl uznán. Žalovaná strana od počátku tvrdila a tvrdí, že restituční nárok je neoprávněný a bude i nadále využívat všech prostředků daných zákonem, aby svá tvrzení obhájila.
Všichni účastníci a vedlejší účastníci s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem - ve smyslu dotazu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 - souhlasili.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 93/97 vedený u Okresního soudu v Chrudimi. Ze spisu vyplývá postup řízení, který stěžovatel popsal v ústavní stížnosti. K datu 3. 6. 2000, které uvedla předsedkyně senátu 4 C jako datum, kdy začala spis referovat, Ústavní soud ze spisu zjistil, že předseda senátu, který původně ve věci jednal, zemřel, a rozhodnutím předsedy Okresního soudu v Chrudimi byla věc přidělena současné soudkyni.
Ústavní soud blíže - v prvé řadě - zkoumal období, v němž obecný soud podle tvrzení stěžovatele v "opraveném podání" ze dne 4. 2. 2004 v řízení nepokračoval, tj. období od 14. 7. 2003. Ze spisu vyplývají následující údaje:
Soud prvního stupně předvoláním ze dne 25. 6. 2003 (vypraveno dne 26. 6. 2003) nařídil ústní jednání na den 14. 7. 2003. Ústní jednání se v tento den uskutečnilo. Při tomto jednání soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel netrvá na přistoupení Fondu národního majetku České republiky k řízení. Dále vyzval stěžovatele, aby upřesnil petit žaloby a po návrhu stěžovatele na změnu petitu ji usnesením připustil. Jednání bylo odročeno na neurčito s odůvodněním, že zástupce žalovaného sdělí soudu stanovisko žalovaného ke znaleckým posudkům (roz. předloženým stěžovatelem), případně doloží "existenci posudku na pozemky", a to ve lhůtě do 31. 8. 2003. Spis byl předložen předsedovi senátu dne 29. 9. 2003 s tím, že stanovisko žalovaného nebylo zasláno. Dne 6. 10. 2003 předseda senátu urgoval stanovisko žalovaného, současně vyzval stěžovatele k doložení sporného posudku. Sdělení žalovaného bylo soudu doručeno dne 3. 11. 2003; uvádí se v něm, že sporný znalecký posudek nebyl ani v archivu žalovaného ani původního zakladatele Ministerstva průmyslu a obchodu nalezen. Žalovaný dále sdělil, že existující znalecké posudky neakceptuje, neboť podle jeho názoru restituční nárok na odškodnění za znárodněný majetek nevznikl. Znalecký posudek opatřený stěžovatelem byl doručen soudu prvního stupně dne 9. 12. 2003. Opis výše uvedeného sdělení žalovaného byl zaslán zástupci stěžovatele dne 15. 12. 2003 (vypraveno dne 16. 12. 2003). Dne 12. 1. 2004 bylo nařízeno jednání na den 1. 3. 2004. V uvedený den se jednání uskutečnilo a usnesením bylo odročeno na den 15. 3. 2004 za účelem vyhlášení rozsudku. Okresní soud v Chrudimi rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 4 C 93/1997-291 ze dne 15. 3. 2004 tak, že řízení do částky 116 981 Kč zastavil, dále uložil žalovanému povinnost vypořádat restituční nárok stěžovatele poskytnutím finanční náhrady v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, směnky, v nominální hodnotě 55 343 019 Kč, a povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům řízení dne 16. 3. 2004. Dosud není v právní moci, neboť je proti němu možno podat odvolání v zákonné lhůtě. Řízení dále nepokračuje, protože spis byl předložen Ústavnímu soudu a probíhá řízení o předmětné ústavní stížnosti. Podle sdělení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 18. 5. 2004 bylo proti uvedenému rozhodnutí žalovanou stranou (nyní Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) podáno odvolání, které je založeno u uvedeného soudu pod sp. zn. So 115/2004.
IV.
Ústavní stížnost stěžovatele směřovala zejména proti průtahům v řízení před soudem prvního stupně. V mezidobí od podání ústavní stížnosti do jejího projednání soud prvního stupně ve věci meritorně rozhodl a rozsudek účastníkům řízení rozeslal. Podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu mají účastníci k dispozici opravné prostředky, kterými mohou chránit svá práva v dalším řízení před obecnými soudy. Sám stěžovatel byl v řízení plně úspěšný, neboť k zastavení řízení co do částky 116 981 Kč došlo proto, že v tomto rozsahu vzal žalobu zpět (pozn.: šlo o reakci na rozdíl mezi naposledy předloženým znaleckým posudkem a posudkem předchozím).
Ústavní soud, vědom si subsidiarity ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nemohl abstrahovat od toho, že námitka průtahů v řízení je projednávána za stavu, kdy řízení před soudem prvního stupně již bylo skončeno, takže v tomto směru již průtahy ustaly a uvedená námitka není aktuální. Proto podle běžné judikatury již Ústavní soud nemůže ve výroku podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyslovit, "že se Okresnímu soudu v Chrudimi ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 4 C 93/97 a aby neprodleně v této věci jednal.".
Nad rámec uvedené argumentace se Ústavní soud zabýval otázkou, zda v inkriminovaném období, tj. od 14. 7. 2003, k průtahům v řízení před soudem prvního stupně skutečně došlo. Na základě výše uvedené rekapitulace, vyplývající z předmětného spisu 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi, dospěl Ústavní soud k závěru, že v období, ohledně něhož stěžovatel namítal průtahy v řízení, nelze nalézt časové úseky, v nichž by soud prvního stupně byl neodůvodněně nečinný. Při jednání dne 14. 7. 2003 sice odročil jednání na neurčito, avšak současně uložil žalované straně povinnost předložit soudu požadované listiny, eventuálně další požadované sdělení, a to s určením přiměřené lhůty. Splnění povinnosti žalovaného soud prvního stupně sledoval, při zjištění nesplnění uložené povinnosti ji také urgoval a současně uložil příslušnou povinnost i stěžovateli samému. Po doplnění požadovaných podkladů pak soud prvního stupně nařídil další jednání na dobu, která rovněž nebyla nepřiměřeně dlouhá. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že v namítaném období k průtahům v řízení před soudem prvního stupně nedošlo, takže ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, v tomto časovém úseku porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud návrh, pokud směřoval proti Okresnímu soudu v Chrudimi, zamítl.
Z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že stěžovatel - důsledně vzato - poukazuje i na průtahy v předchozím řízení před obecnými soudy vůbec, tedy i před Krajským soudem v Hradci Králové a před Nejvyšším soudem. V tomto směru mu lze přisvědčit. Především je nutno si uvědomit, že řízení bylo zahájeno v roce 1992 a doposud ještě ukončeno nebylo. Již z tohoto obecného pohledu nelze říci, že by věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době. Z citovaného spisu vyplývá, že kromě celkově nepřiměřené doby projednávání sporu lze konstatovat i období v průběhu řízení, v nichž soudy nečinily žádné procesní úkony, aniž by taková prodleva byla způsobena samotným stěžovatelem. Ústavní soud konkrétně zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 8 Co 287/93-51-53 ze dne 26. 1. 1994 tak, že rozsudek Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 141/92-19 ze dne 16. 3. 1993 potvrdil a ve věci připustil dovolání. Dovolání stěžovatel podal dne 24. 3. 1994 a spis byl předložen dne 5. 5. 1994 Vrchnímu soudu v Praze. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud až dne 22. 4. 1997, a to rozsudkem č. j. 3 Cdon 466/96-68, jímž rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ze spisu lze seznat ještě další období, v němž obecný soud (v tomto případě Krajský soud v Hradci Králové) nečinil žádné úkony; jde o období od 7. 9. 1998, kdy byl spis s odvoláním stěžovatele předložen odvolacímu soudu, do 23. 12. 1999, kdy Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 20 Co 548/98-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud má za to, že v uvedených obdobích došlo v řízení před dovolacím a odvolacím soudem ke zjevným průtahům. Jednaly-li soudy v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasáhly svou nečinností do Listinou garantovaného práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; z nich plyne, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, což v případě navrhovatele nebylo respektováno. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo opět vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřipadá v úvahu - jak již bylo uvedeno výše - výrok, kterým by Ústavní soud přikázal soudu prvního stupně nepokračovat v průtazích a dále ve věci jednat. Ústavní soud však za dané procesní situace, kdy bylo proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 3. 2004 podáno odvolání, vyslovil ve výroku, že oba vyšší soudy (tj. Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud) porušily stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu výše citovaných článků, zakázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby pokračoval v průtazích ve věci, a přikázal mu, aby o odvolání stěžovatele neprodleně jednal, byť v době vyslovení tohoto výroku je ještě spis u Ústavního soudu a bude běžnou procesní cestou obecnému soudu vrácen.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že jiný skutečně efektivní prostředek ke kompenzaci vzniklých průtahů podle platného českého práva nemá.