infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.2004, sp. zn. I. ÚS 653/02 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:1.US.653.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:1.US.653.02
sp. zn. I. ÚS 653/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. K., zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 8 To 91/02, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 56 T 23/2001, takto: 1. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 56 T 23/2001, ve výroku pod bodem I., pokud jde o stěžovatele, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 8 To 91/02, se odmítá. 2. Ve zbytku se řízení zastavuje. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 8 To 91/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 56 T 23/2001. Naposled citovaným rozsudkem byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným a odsouzen za spáchání řady trestných činů. Vrchní soud v Praze svým shora uvedeným rozhodnutím, jakož i Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 66/2003, poté rozsudek Městského soudu v Praze zčásti zrušily (s výjimkou výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze); podstatné ve zkoumaném případě přitom je, že rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu zůstal zcela nedotčen níže podrobně popsaný výrok Městského soudu v Praze o vině stěžovatele za organizování trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 a půl roku nepodmíněně. Právě tento výrok (jedná se o níže popsaný výrok pod bodem I. rozhodnutí Městského soudu v Praze) stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá a navrhuje - v tomto rozsahu - "ve spojení s uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze" zrušení rozsudku Městského soudu v Praze. Tomu odpovídá i částečné zpětvzetí původní ústavní stížnosti (směřující i proti dalším výrokům v rozsudku městského soudu), provedené stěžovatelem podáním ze dne 25. 8. 2003. Ve vztahu k ostatním výrokům napadených rozhodnutí, týkajícím se stěžovatele (organizování dalšího trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a organizování trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona) tedy nezbylo, než řízení zastavit podle ust. §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jelikož stěžovatel - jak je výše uvedeno - vzal v tomto rozsahu ústavní stížnost zpět. Nyní napadeným výrokem rozsudku Městského soudu v Praze (ad I.) byl stěžovatel společně s M. Š. uznán vinným, že poté, co se se jmenovanou dohodl, že zařídí fyzickou likvidaci jejího manžela poškozeného L. Z., aby M. Š. jednak získala neomezenou možnost nakládat s majetkem poškozeného Z., jednak také vyřešila svou rodinnou situaci, za což se stěžovatel dne 4.11.1999 stal členem představenstva společnosti K. I., a.s., kontrolované M. Š., vylákal stěžovatel od J. H. jeho legálně drženou pistoli vz. ČZ 83, ráže 7,65 mm, kterou s pokynem usmrtit L. Z. předal, či nechal předat dosud neztotožněnému muži bulharského původu, který dne 27.12.1998 kolem 11,00 hod. v Praze 1, V. č. 1 v provozovně Mc Donalds z bezprostřední blízkosti střelil do hlavy poškozeného L. Z., který sem přišel na schůzku s M. Š. a svým nezletilým synem P. Š., čímž způsobil poškozenému Z. průstřel hlavy, což mělo za následek jeho smrt; pachateli se přitom podařilo z místa činu uprchnout. Podle rozsudku Městského soudu v Praze tak stěžovatel úmyslně zosnoval a řídil usmrcení jiného v úmyslu získat majetkový prospěch, přičemž soud na základě všech provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel tímto svým jednáním jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní naplnil skutkovou podstatu trestného činu organizování trestného činu vraždy podle §10 odst. 1a) k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. účinného do 31.12.2001. Napadeným rozsudkem vrchního soudu zůstal citovaný (napadený) výrok rozsudku vrchního soudu nedotčen. V odůvodnění svého rozsudku se vrchní soud se skutkovými zjištěními i se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku městského soudu ztotožnil. Podle názoru stěžovatele vyjádřeného v obsáhlé ústavní stížnosti rozhodujícím důkazem, který obecné soudy vedl k závěru o jeho vině organizováním vraždy poškozeného L. Z., jsou výpovědi J. H. z přípravného řízení a z hlavního líčení, a to zejména, že mu stěžovatel nabízel 200.000, - Kč za odstranění L. Z. na žádost jeho manželky, že mu půjčil svoji legálně drženou zbraň, že mu opakovaně telefonoval ohledně použití své zbraně a že mu v polovině ledna 1999 JUDr. K. jeho zbraň vrátil, přičemž uváděl některé okolnosti, týkající se vraždy L. Z. Stěžovatel tato tvrzení vždy důrazně popíral a popírá. S ohledem na zásadu "in dubio pro reo" je v takovém případě tedy třeba obhajobu obžalovaného přesvědčivými argumenty vyvrátit, leč k tomu podle tvrzení stěžovatele v řízení před soudem nedošlo. Stěžovatel dále připustil, že byl jmenován do představenstva společnosti K. I., a.s., neexistuje však prý jediný důkaz o tom, že by toto jmenování jakkoliv souviselo s vraždou L. Z. Ve výpovědích J. H. existuje - podle názoru stěžovatele - několik zjevných rozporů a nelogičností, které činí tyto výpovědi nevěrohodnými; J. H. také podle něj ve svých výpovědích v přípravném řízení lhal, leč jeho výpovědi nebyly prověřeny. Obecným soudům dále stěžovatel vytýká, že odmítly návrh na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru balistiky a nevypořádaly se s další námitkou obhajoby JUDr. K., zda nábojnice nalezená při ohledání místa činu pochází vůbec z pistole, ze které údajně mělo být v provozovně Mc Donalda ve V. ulici v Praze 1 na L. Z. vystřeleno. Stěžovatel se proto domnívá, že postup obecných soudů svědčí o snaze neprovést důkazy obhajoby, které by prý mohly zpochybnit nebo dokonce vyvrátit důkazy obžaloby, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho vině. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To má význam i z hlediska dokazování, neboť z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu možno považovat až takovou situaci, kdyby skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, popř. kdyby byly skutkové závěry či právní hodnocení věci v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jež obecné soudy učinily. Podle přesvědčení Ústavního soudu taková situace v souzené věci nenastala. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v zásadě opakuje svoji obhajobu, na kterou obecné soudy dostatečným způsobem reagovaly, jak je zřejmé jak z odůvodnění napadených rozhodnutí, tak z rozsáhlého spisového materiálu (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 23/2001). Strohá ústavněprávní argumentace je ve zřejmém nepoměru k šíři námitek, které stěžovatel podrobně Ústavnímu soudu předestírá (opakuje), jako by byl tento soud soudem nalézacím či odvolacím v rámci obecného soudnictví (např. argument obhajoby, že záznam o schůzce poškozeného Z. v restauraci Mc Donalds v den vraždy v diáři JUDr. K. "svědčí spíše ve prospěch obhajoby ... neboť pokud by vraždu skutečně organizoval, bylo by zcela nesmyslné, aby si při své inteligenci tuto kompromitující poznámku do svého diáře činil" apod.). Nezbývá než znovu připomenout, že perfekcionistické zkoumání či "předělávání" řízení, jež proběhlo bez ústavněprávních deficitů před orgány veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu, jak již mnohokrát zdůraznil, nepřísluší. Rovněž otázky vymezení a nutnosti dodržovat zásady spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat; ve vztahu k dokazování, které stěžovatel - jak shora patrno - zpochybňuje, lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování by ani podle názoru Ústavního soudu i v případě jejich provedení nemohly na závěrech soudů o vině stěžovatele nic podstatného změnit. Tím se dostatečně zabýval odvolací soud, který vyslovil, že se neztotožňuje s názory obhajoby, že by bylo důkazní řízení neúplné a že by bylo nutné je doplnit. Konstatoval, že se nenabízejí žádné další skutečně relevantní důkazy, které by mohly dále přispět k objasnění věci. Ve vztahu k námitkám stěžovatele zejména uvedl, že neshledal žádné skutečnosti, které by signalizovaly, že J. H. vypovídal úmyslně nepravdu v neprospěch obviněných JUDr. K. a M. Š., a zdůraznil, že výpověď svědka H. je podporována i výpovědí svědka V., že se mu stěžovatel přiznal k vraždě L. Z. na objednávku Š. Vrchní soud neměl pochybnosti ani o věrohodnosti balistického posudku, který jeho zpracovatel náležitě vysvětlil; nepochybně tak došlo k řádné individuální identifikaci zbraně, kterou byl poškozený usmrcen. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - po té co se seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem příslušného spisového materiálu, který si pro komplexní posouzení věci vyžádal - že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí přesvědčivě a logickým způsobem odůvodnily a jejich závěry jsou z ústavněprávního hlediska přijatelné. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2004 JUDr. František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:1.US.653.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 653/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 11. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
zastaveno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §125, §2 odst.2, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík in dubio pro reo
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-653-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41351
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22