ECLI:CZ:US:2004:1.US.667.03
sp. zn. I. ÚS 667/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. A. V., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2003, čj. 30 Cdo 1479/2003 - 65, za účasti České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2003, čj. 30 Cdo 1479/2003 - 65, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2003, čj. 54 Co 383/2002 - 41, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tehdy platného znění §243 odst. 2 písm. c) OSŘ nebylo usnesení o odmítnutí dovolání odůvodněno.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí neodůvodnil. V tom spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel totiž nedostal možnost seznámit se s právním názorem dovolacího soudu, pro který jeho dovolání odmítl. Neodůvodnění rozhodnutí vždy porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces, pokud mu není plně vyhověno.
S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a vysvětlil, v čem vidí důvody protiústavnosti tohoto ustanovení a zdůraznil zejména nebezpečí svévolného postupu Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2003. Dne 11. 2. 2004 Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) zrušil ustanovení §243c odst. 2 OSŘ dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 7. 4. 2004, pro rozpor tohoto ustanovení s principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) a s principem rovnosti (čl. 1 Listiny). Nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 sice uznal za legitimní účel §243c odst. 2 OSŘ, kterým bylo odstranění zbytečných průtahů v činnosti soudů, zejména usnadnění pozice Nejvyššího soudu ČR, tedy vyhovění požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud jde o rozhodování soudů v přiměřené a rozumné době. Na druhou stranu konstatoval, že instrumenty k dosažení tohoto legitimního účelu se nesmí dostat do rozporu s právem účastníka soudního řízení na spravedlivé, rovné a libovůli vylučující zacházení. Je pravdou, že právo na dovolání ústavně zaručeno není a tento mimořádný opravný prostředek, který zákon dává účastníkům řízení k dispozici, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Zákonodárcem zvolený postup v §243c odst. 2 ovšem dostatečně neeliminoval případnou svévoli při aplikaci práva. Omezení práva dovolatele dozvědět se, z jakých důvodů Nejvyšší soud ČR jeho návrh odmítl, je nepřiměřené sledovanému cíli a nemůže k němu nijak podstatněji přispět. Uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší), nemohou Nejvyšší soud ČR zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního řízení. Omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jeví být zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli. Ačkoli důvodová zpráva k §243c odst. 2 OSŘ uváděla, že příčina, pro kterou Nejvyšší soud ČR dovolání odmítá, je zjevná, a proto není potřeba rozhodnutí odůvodňovat, podle Ústavního soudu "zjevnost" příčiny je de facto vyjádřena pouze odkazem na text příslušného ustanovení OSŘ, což je ovšem vlastně jakási argumentace v kruhu. Dovolatel se tedy nedoví, a to ani stručně, proč Nejvyšší soud ČR nepovažoval otázku, předloženou mu v dovolání, za otázku zásadního právního významu, resp. proč podané dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné. V tomto směru je tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nepřezkoumatelné, což by snad mohlo obstát v situaci, pokud by Nejvyšší soud ČR byl skutečně posledním orgánem soudního typu, který se věcí mohl zabývat. S ohledem na postavení Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, však absence jakéhokoli odůvodnění znemožňuje posoudit, byť jen v hrubých rysech, důvody rozhodnutí a v případě předložení věci těmto orgánům stejně vyvolá povinnost Nejvyššího soudu ČR své rozhodnutí (vlastně dodatečně) odůvodnit.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud rozhoduje v této věci již po vynesení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, nejprve odmítl návrh stěžovatele na zrušení §243c odst. 2 OSŘ jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v této věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (§35 zákona č. 182/1993 Sb.).
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), sdělil Nejvyšší soud ČR, že dovolání bylo odmítnuto proto, že stěžejními, pro rozsudek odvolacího soudu, byla zejména skutková zjištění. Proto nebylo možno uvedený rozsudek odvolacího soudu kvalifikovat jako rozhodnutí mající zásadní právní význam, ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření rovněž sdělil, že zastává názor, podle kterého rozsudek odvolacího soudu, který stěžovatel napadl dovoláním, nemá po právní stránce zásadní právní význam. Ústavní stížnost považuje na nedůvodnou.
Z vyžádaného spisu sp. zn. 25 C 106/2002 Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že uvedený soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, čj. 25 C 106/2002 - 17, zamítl žalobu stěžovatele na určení, že zůstavitelka A. V., byla ke dni své smrti vlastníkem ideální 1/2 v žalobě blíže určených nemovitostí a stěžovatel (syn zůstavitelky), jako žalobce v řízení před obecnými soudy, byl vlastníkem druhé ideální 1/2 nemovitostí.
V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatel namítal, že smlouvu ze dne 6. 9. 1977 podepsali za kupující stranu k tomu neoprávněné osoby, že ke smlouvě nebyl dán souhlas tehdejším jednotným zemědělským družstvem (prvostupňový soud měl za to, že tento souhlas byl dán konkludentně) a konečně, že na formu udělení tohoto souhlasu nutno usuzovat pohledem obecné občanskoprávní úpravy, která se tu uplatní jako lex generalis (což prvostupňový soud s odkazem na judikaturu odmítl). O tomto odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2003, čj. 54 Co 383/2002 - 41, kterým napadený rozsudek potvrdil poté, co se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém argumentoval tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť tam řešená otázka, podle něj, doposud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu ČR řešena. Jednalo se o otázku, jakou formu vyžadoval souhlas družstva s převodem majetku v družstevním užívání podle zákona č. 122/1975 Sb. Tvrdil, že judikatura, použitá soudy nižšího stupně, se jeho věci přímo netýká. I kdyby snad tato judikatura jeho věc řešila, nebyla obecnými soudy prvního a druhého stupně správně vyložena. I kdyby ji snad vyložily správně, nutno přihlédnout k možné tendenčnosti rozhodování soudů konce 70. let (z doby, kdy judikatura, citovaná obecnými soudy v této kauze, pochází). Dále stěžovatel v dovolání obsáhle polemizoval s argumentem, že souhlas družstva podle zákona č. 122/1975 Sb. mohl být dán konkludentně. Konečně tvrdil, že za žalovanou Českou republiku jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neoprávněně, neboť údajně nepředložil náležité zmocnění.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl, protože ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ neshledal, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé bylo rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Jeho usnesení neobsahovalo, v souladu s tehdejším zněním OSŘ, odůvodnění.
Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání postupoval v souladu s §243c odst. 2 OSŘ, podle kterého usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení, nemusí být odůvodněno. Toto ustanovení bylo shora citovaným nálezem Ústavního soudu, v řízení o konkrétní kontrole norem, shledáno protiústavním. Ústavní soud tedy v přezkoumávané věci čelí právní otázce, zda jsou všechny ústavní stížnosti, napadající neodůvodněná usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterými byla odmítnuta tzv. nenároková dovolání před 7. 4. 2004, bez dalšího důvodem pro zrušení takového usnesení Ústavním soudem. Ústavní soud poté, co přihlédl k základním argumentům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a na základě níže rozvedených úvah dospěl k závěru, že tomu tak být nemůže.
Jediným tvrzeným důvodem protiústavnosti, pro který stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, je nedostatek odůvodnění tohoto usnesení a z toho vyplývající porušení jeho práva dozvědět se důvod odmítnutí dovolání. O žádných jiných důvodech protiústavnosti řízení před obecnými soudy se stěžovatel nezmiňuje. Ústavní soud, nejsa vázán odůvodněním ústavní stížnosti (nález sp. zn. III. ÚS 232/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 545), ani žádnou jinou protiústavnost ve věci nedohledal. O stěžovatelově věci meritorně shodně rozhodly, za jeho účasti a za jeho slyšení, dva stupně obecných soudů. Jejich rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Má-li být jediným důvodem protiústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR nedostatek odůvodnění a právo stěžovatele se tyto důvody dozvědět, byl by zrušovací nález Ústavního soudu čistě formalistický.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR sdělil, že důvodem, na základě kterého bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, byla skutečnost, že stěžejními, pro rozsudek odvolacího soudu, byla zejména skutková zjištění, tedy nikoli otázky právní, což znamená, že takové rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít, podle mínění Nejvyššího soudu ČR, povahu rozhodnutí majícího zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Případný zrušovací nález Ústavního soudu by tedy na povaze rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnil a nelze ani očekávat, že by svůj závěr změnil i Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ČR takto své rozhodnutí vlastně dodatečně odůvodnil nejen ve vztahu k Ústavnímu soudu, ale i ve vztahu ke stěžovateli.
Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, tedy dospěl k závěru, že případný nález, zrušující usnesení Nejvyššího soudu ČR, by za těchto podmínek zcela zastřel smysl a podstatu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu