ECLI:CZ:US:2004:1.US.671.03
sp. zn. I. ÚS 671/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. H. T., proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 1333/2003-162 ze dne 22. 10. 2003, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 47 Co 374/2001-136 ze dne 21. 5. 2002, rozsudku Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95-116 ze dne 25. 4. 2001, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 753/97-56 ze dne 20. 10. 1998 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95-38 ze dne 19. 8. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 1333/2003-162 ze dne 22. 10. 2003, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 47 Co 374/2001-136 ze dne 21. 5. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95 ze dne 25. 4. 2001; tímto rozsudkem byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7.773,70 Kč s příslušenstvím, a co do zbytku byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel dále brojí i proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 753/97-56 ze dne 20. 10. 1998, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95-38 ze dne 19. 8. 1997, kterým byla původně žaloba proti stěžovateli zamítnuta. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném před 1. 4. 2004, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. Stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě, která byla počítána ve vazbě na doručení citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 7.773,70 Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání nebylo v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř. - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není ze zákona přípustný. Na uvedeném závěru, tj. na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže dovolání vůbec nelze - v tomto konkrétním případě - ze zákona považovat za procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva stěžovatele, pak posledním procesním prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu počala tedy stěžovateli běžet dnem doručení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 47 Co 374/2001-136 ze dne 21. 5. 2002. Tento rozsudek byl doručen právní zástupkyni stěžovatele dne 2. 7. 2002; tímto dnem počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Tato lhůta uplynula dne 30. 8. 2002. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 18. 12. 2003, tedy po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Ústavní stížností byl rovněž napaden rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95-38 ze dne 19. 8. 1997 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 9 Co 753/93-56 ze dne 20. 10. 1998. Uvedeným usnesením krajského soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 17 C 63/95-38 ze dne 19. 8. 1997 zrušen a věc byla vrácena soudem I. stupně k dalšímu řízení. Za tohoto procesního stavu nezbývá Ústavnímu soudu - ve vztahu k těmto rozhodnutím - než konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval; proto je ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v.r.
soudce zpravodaj