ECLI:CZ:US:2004:2.US.121.04
sp. zn. II. ÚS 121/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. D., právně zastoupeného JUDr. M. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 28 Nd 3/2004, za účasti Nejvyššího soudu ĆR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítavým výrokem rozhodnuto o návrhu stěžovatele jako žalobce na přikázání věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 22/2003, z důvodu nutnosti i vhodnosti dle §12 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce v rámci odvolání podaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 19 C 336/99, a v následných podáních navrhl, aby věc byla delegována k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť prý nemá důvěru v objektivitu konkrétních soudců Krajského soudu v Ostravě ve vztahu k jeho osobě a k předmětu řízení. Nejvyšší soud ČR o návrhu žalobce na delegaci nutnou podle §12 odst. 1 o. s. ř. rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 22 Nd 46/2003, tak, že se věc Městskému soudu v Praze nepřikazuje. Rozhodnutí odůvodnil tím, že Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudci, jejichž podjatost žalobce namítal, nejsou z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučeni. Nebyla tedy splněna podmínka podle §12 odst. 1 o. s. ř., že by nemohl příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni.
Dalším návrhem žalobce opět žádal přikázání věci Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že proti předchozímu rozhodnutí podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Podle jeho názoru jsou splněny podmínky jak pro delegaci nutnou, tak i delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 o. s. ř., kterou odůvodnil tím, že žaloba směřuje proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, které má sídlo v Praze. Nejvyšší soud ČR přezkoumal návrh žalobce a dospěl k závěru, že zde nejsou podmínky pro věcné projednání návrhu na delegaci nutnou, zatímco návrh žalobce na delegaci vhodnou není důvodný.
Návrh na delegaci nutnou již Nejvyšší soud ČR projednával a rozhodl o ní usnesením ze dne 1. 7. 2003. Žalobce ve svém návrhu pouze opakuje důvody přikázání věci, ale neuvedl žádné nové skutečnosti a důvody, pro které by byli jednotliví soudci Krajského soudu v Ostravě vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu §14 o. s. ř.. Nejvyšší soud ČR neshledal podmínky pro věcné rozhodování o opakovaném návrhu stěžovatele, a proto o tomto návrhu v usnesení citovaném v záhlaví nerozhodoval samostatným výrokem (analogicky s ust. §15b odst. 3 o. s. ř.).
Návrh na delegaci vhodnou posoudil Nejvyšší soud ČR jako nedůvodný, neboť neshledal žádné důvody, které předpokládá §12 odst. 2 o. s. ř. Podle jeho názoru nesvědčí pro přikázání věci ani kritérium rychlejšího projednání, ani sídlo odpůrce v Praze. Krajský soud v Ostravě se s věcí již seznámil, provedl přípravu jednání a nařídil k projednání odvolání již několikrát ústní jednání, kde mohlo být o odvolání rozhodnuto. Tato jednání však musela být z důvodu žalobcových návrhů na vyloučení soudců a na delegaci věci jinému soudu vždy odročena nebo odvolána. Tvrzení žalobce, že věc bude rychleji rozhodnuta Městským soudem v Praze, tak postrádá opodstatnění. Skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti ČR má sídlo v Praze, neodůvodňuje podle názoru soudu sama o sobě delegaci věci Městskému soudu v Praze. Žalobce má bydliště v blízkosti Ostravy, sídlo jeho právního zástupce je rovněž v téže obci. Žalobce projevil výslovný zájem každého jednání se osobně účastnit, a proto s ohledem na vysoký věk, zdravotní stav a péči o těžce nemocnou manželku by se delegování věci projevilo v jeho poměrech nepříznivě. Žádné další významné okolnosti, které by opodstatňovaly přikázání věci Městskému soudu v Praze Nejvyšší soud ČR neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedl pracovní spor již od roku 1987. Až v roce 1995 bylo rozhodnuto, že výpověď daná stěžovateli zaměstnavatelem - O., a. s., Ostrava, je neplatná. Ve věci tenkrát rozhodoval Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě. Stěžovatel nyní nesouhlasí s tím, aby jeho žalobu o náhradu škody proti České republice projednával Krajský soud v Ostravě, který vlastně stěžovateli dlouhotrvajícím sporem škodu způsobil. Soudci se navzájem znají a on nemá důvěru v jejich objektivitu. Důvod pro delegaci nutnou spatřoval stěžovatel v tom, že krajští soudci chrání své kolegy, kteří spor řešili neúměrně dlouho a řízení u Krajského soudu v Ostravě by tudíž bylo neobjektivní. Důvod pro delegaci vhodnou odůvodnil skutečností, že spor směřuje proti ČR, kterou zastupuje Ministerstvo spravedlnosti ČR se sídlem v Praze, a proto zde může být věc projednána rychleji a hospodárněji. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud má být dodrženo jeho právo na spravedlivý proces, tak pouze soud, který se v minulosti jeho sporem nezabýval, může objektivně posoudit jeho nárok.
Stěžovatel je z výše uvedených důvodů přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 36 a 37, jakož i čl. 38 odst. 1. Porušení citovaných ustanovení však v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko účastníka řízení, kterým je Nejvyšší soud ČR. Předseda senátu ve vyjádření ze dne 13. 5. 2004 uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, z čehož vyplývá snaha stěžovatele docílit přezkumu správnosti napadeného usnesení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ve věci samé pak odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit.
Ustanovení §12 o. s. ř., podle něhož lze za určitých podmínek přikázat věc jinému než příslušnému soudu, je výjimkou z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu a soudce stanoví zákon". V případě, že soud nemůže ve věci jednat z důvodu, že soudci jsou vyloučeni, jedná se o tzv. delegaci nutnou (§12 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě Nejvyšší soud ČR podmínky pro delegaci nutnou jinému soudu neshledal, neboť soudci Krajského soudu v Ostravě kromě jediného vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci nebyli a tento soud tedy může v zákonném složení o odvolání stěžovatele rozhodnout. Navíc se jednalo o opakovaný návrh, o němž již bylo jednou zamítavým výrokem rozhodnuto.
Jinému soudu může být věc přikázána rovněž podle §12 odst. 2 o. s. ř. Jedná se o tzv. delegaci vhodnou, jejíž důvody mohou být různé a závisí vždy na konkrétní projednávané věci, např. na osobních poměrech účastníků řízení, předmětu sporu apod. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, že předpokladem pro přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ust. §12 odst. 2 o. s. ř. je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 144/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 24, str. 281). Nejvyšší soud ČR posoudil návrh stěžovatele na přikázání věci jinému než příslušnému soudu s ohledem na výše citované stanovisko Ústavního soudu a důvody pro přikázání věci neshledal. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro aplikaci ust. §12 odst. 2 o. s. ř., spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti postupu dle cit. ustanovení dospěl, pokud ovšem jeho postupem nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. může být aplikováno pouze ve výjimečných případech a tuto výjimečnost musí obecný soud v dané věci shledat a v případě, že ji shledá, i řádně odůvodnit.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích, např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 222/96, zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §12 o .s. ř. je uvedena jistá výjimka.
Protože Nejvyšší soud ČR vyložil v dané věci ust. §12 odst. 2 o. s. ř. restriktivně, tedy souladně s judikaturou Ústavního soudu, a jeho postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu