ECLI:CZ:US:2004:2.US.174.03
sp. zn. II. ÚS 174/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. N., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. ledna 2003 č. j. 55 To 514/2002-45, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. prosince 2002 sp. zn. 1 Nt 2127/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že napadenými usneseními obou obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 čl. 8 odst. 2, 5, čl. 14 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2, 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 5 odst. 1, 3, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že byl usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2002 sp. zn. 1 Nt 2127/2002, podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu vzat do vazby. Proti označenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že tento vazební důvod nebyl naplněn, neboť tzv. koluzní vazba je obecně dána tehdy, jestliže v dané trestní věci jsou shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude svou aktivní činností mařit zjištění skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci. V předmětné trestní věci však nemůže být koluzním důvodem jen určitá důkazní situace, ale musí existovat konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že stěžovatel tyto koluzní důvody skutečně má.
Krajský soud stížnost stěžovatele zamítl, když však považoval za nutné závěry okresního soudu upřesnit a doplnit.
V dalším obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí své námitky proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tvrdí, že protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů spatřuje zejména v tom, že mu bylo sděleno obvinění pro konkrétní trestné činy, ačkoli v té době nic nenasvědčovalo tomu, že předmětný skutek má všechny znaky trestného činu, a že jej spáchal stěžovatel. Tomuto usnesení stěžovatel rovněž vytýká, že nebylo odpovídajícím způsobem odůvodněno, a to zejména ve vztahu k ustanovení §160 odst. 1, poslední věta trestního řádu.
Ve vztahu k usnesení o vzetí do vazby stěžovatel zdůrazňuje, že si okresní soud před vydáním tohoto rozhodnutí neopatřil všechny podklady, které v okamžiku vyhlášení usnesení již existovaly, ačkoli je, podle tvrzení stěžovatele, měl k dispozici "již nejméně jeden den před svým rozhodováním". Podle názoru stěžovatele neexistovaly pro tak závažné rozhodnutí, jakým bezesporu rozhodnutí o vazbě je, v době rozhodování obou obecných soudů konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že nastane na straně stěžovatele vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel poukazuje na to, že nutnost vyslýchat svědky, kterými argumentuje okresní soud, v době rozhodování tohoto soudu byla zcela nepodložená, neboť šlo údajně vesměs o osoby nezúčastněné na průběhu schůzky uskutečněné mezi stěžovatelem a spoluobviněným I. Š. a J. K. dne 8. 11. 2002. Stejně tak by prý na věci nemohl nic změnit ani výsledek grafologického zkoumání (správně písmoznaleckého zkoumání, pozn. Ústavního soudu) pravosti podpisů manželů K. Z pohledu stěžovatele tak rozhodnutí okresního soudu o důvodu vazby dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu bylo zcela chybné. Stěžovatel dále namítá, že odůvodnění usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby je prý zcela abstraktní, nekonkrétní a spekulativní. Pokud k těmto námitkám stěžovatele uváděným v jeho stížnosti nepřihlédl ani stížnostní soud, dopustil se prý tento soud stejnou měrou porušení základních práv a svobod stěžovatele, jako to již před ním učinil okresní soud. Jestliže však okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že si před rozhodováním o vazbě neopatřil všechny v té době existující důkazy, k rozhodování krajského soudu naproti tomu uvádí, že si podklady pro své rozhodnutí sice opatřoval, ale právě z tohoto důvodu nemohl objektivně posuzovat skutkový stav zjištěný okresním soudem k datu jeho rozhodování.
Dále stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítá porušení ustanovení §67, §134 odst. 2 a §138 trestního řádu.
Z obsahu spisu sp. zn. 1 Nt 2127/2002 Okresního soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec dne 7. 12. 2002 podalo podle §68 odst. 1 trestního řádu návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, s odůvodněním, že stěžovateli bylo dne 5. 12. 2002 sděleno obvinění pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Okresní soud v Liberci návrhu vyhověl a usnesením ze dne 8. 12. 2002 sp. zn. 1 Nt 2127/2002, stěžovatele, podle §68 odst.1 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, vzal do vazby.
V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel je spolu s obviněným I. Š. stíhán pro trestné činy podvodu (podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona), neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k bytovému prostoru (podle §249 odst. 1 trestního zákona), a to jako spolupachatelé (podle §9 odst. 2 trestního zákona).
Označených trestných činů se měli dopustit tím, že po předchozí dohodě v úmyslu získat nemovitosti dne 8. 11. 2002 společně v advokátní kanceláři stěžovatele sepsali kupní smlouvu uzavřenou mezi prodávajícími manžely K. a kupující společností E. I. s. r. o., zastoupené I. Š., a to ohledně benzínové stanice včetně pozemků, za dohodnutou kupní cenu 375.000,-Kč. Kupní smlouvu vlastnoručně podepsal I. Š. a stěžovatel ji opatřil ověřovací doložkou, když svým podpisem potvrdil a ověřil rovněž totožnost všech účastníků, kteří v jeho přítomnosti předmětnou smlouvu podepsali.
Dosavadním šetřením bylo zjištěno, že manželé K. nejenže nikdy nebyli v kanceláři stěžovatele, ale nepodepsali ani předmětnou kupní smlouvu a návrh na vklad převodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí, kterému již příslušný katastrální úřad vyhověl a vklad povolil. Na základě těchto skutečností dne 29. 11. 2002 fyzicky převzal obviněný I. Š., jako zástupce shora označené společnosti, benzínovou stanici spolu s pozemky, a to bez předchozí informace manželů K., čímž jim vznikla škoda nejméně ve výši 35.000.000,-Kč.
Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vydal kopii předmětné kupní smlouvy s razítkem katastrálního úřadu, avšak k věci se nevyjádřil s odkazem na povinnost zachovávat mlčenlivost, kterou je vázán vůči svému klientovi I. Š..
Okresní soud dále poukázal na obvinění stěžovatele, které mu bylo sděleno dne 5. 12. 2002, a zdůraznil, že vyšetřování předmětné trestní věci se nachází v počáteční fázi, takže kromě výslechu manželů K. nebyli ještě vyslechnuti svědci, kteří byli přítomni jednání v restauraci B. v Mostě, kde byla údajně předmětná kupní smlouva uzavřena, a které zmiňovali ve svých výpovědích jak J. K., tak i I. Š.. Ve věci je třeba zajistit originály listin, ze kterých by bylo možné na základě zkoumání ověřit pravost podpisů zúčastněných stran.
Soud prvního stupně považoval dále za nezbytné, aby byl vyslechnut i zástupce společnosti G. a. s., a to z toho důvodu, aby byly ověřeny vazby obou obchodních firem v otázce převzetí dluhu manželů K. Za této situace je tedy odůvodněna obava, zdůraznil okresní soud, že by obviněný na svobodě působil na dosud nevyslechnuté svědky nebo mařil objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání podle §67 písm. b) trestního řádu. Závěrem okresní soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, má znaky stíhaných trestných činů a jsou zde dány zřejmé důvody pro podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel.
Na základě stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 1. 2003 č. j. 55 To 514/2002-45, tuto stížnost zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jako nedůvodnou.
Krajský soud po přezkoumání napadeného usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že řízení netrpí vadami takového procesního charakteru, které by měly vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Rovněž formální postup podle návětí §67 trestního řádu je zcela odpovídající zákonu, neboť v době rozhodování okresního soudu měl tento soud k dispozici podklady, z nichž učinil zcela důvodný závěr, že skutek popsaný ve sdělení obvinění byl spáchán a má znaky vyšetřovaných trestných činů, když je současně dáno podezření, že skutek spáchal stěžovatel společně s další osobou. V tomto směru odkazuje krajský soud na výpovědi J. K., J. K., JUDr. D. R., a po aktualizaci i na odborné vyjádření Policie ČR, Správy Severočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertiz ze dne 12. 12. 2002.
Závěry okresního soudu ohledně existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu s přihlédnutím k dosud nashromážděnému spisovému materiálu, včetně aktualizace provedené stížnostním soudem mohou, podle názoru krajského soudu obstát, přesto je však tento soud považoval za nutné upřesnit a doplnit v tom směru, že poukázal na nezpochybnitelné právo stěžovatele dostát povinnostem advokáta (podle §21 zákona o advokacii) a hájit se jak uzná za vhodné. S odkazem na ustanovení §164 odst. 1 trestního řádu zdůraznil, že je třeba prověřovat všechny podstatné okolnosti případu, což v sobě zahrnuje i nutnost doplnit dokazování zejména výslechy svědků (P. S., P. H., jednatele společnosti D. E. s. r. o.) k otázce týkající se pohledávky, při které měli obvinění navázat kontakt s poškozenými, a opatřit si tak případně vzory podpisů poškozených. Tento požadavek je odůvodněn s ohledem na závěry odborného vyjádření, kterými bylo prokázáno, že podpisy poškozených na kupní smlouvě a na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byly zfalšovány.
Krajský soud dále uvedl, že k podpisu kupní smlouvy poškozenými mělo údajně dojít před stěžovatelem, což je však zpochybňováno odborným vyjádřením.
Ze všech shora uvedených skutečností proto dospěl krajský soud k závěru, že "zákonný smysl řízení může být v daném případě naplněn jen za předpokladu, že obviněnému bude zamezeno v nekontrolované komunikaci se svědky, a případně navázat na předchozí činnost vtahující se k vyhotovování falešných listin". Tato hrozba je podle názoru krajského soudu v souvislosti s dosud provedenými zjištěními velmi reálná, proto z tohoto důvodu dospěl krajský soud při posuzování existence vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu ke shodnému závěru jako okresní soud.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V obecné rovině lze říci, že vazba je jedním ze zajišťovacích institutů, který však jak svým charakterem, tak i podmínkami, za nichž lze tento institut realizovat, splňuje limity dané čl. 8 odst. 5 Listiny. Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, tzv. koluzní vazby je obecně dán tehdy, pokud jsou v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. S posuzováním těchto konkrétních skutečností souvisí i posouzení důvodnosti zahájení trestního stíhání pro trestné činy, pro něž je stěžovatel stíhán.
Je povinností příslušného soudu přitom hodnotit všechny skutečnosti, které vyplývají jak z dosavadního jednání obviněného, tak i z okolností dalších, a tyto konkrétní skutečnosti je pak nezbytné v tom rozsahu a v těch souvislostech, které byly předmětem posuzování obecného soudu, i v odůvodnění rozhodnutí uvést.
V předmětné věci okresní soud odůvodnil nutnost vzetí do vazby stěžovatele zejména poukazem na hrozící nebezpečí, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky s tím, že vyšetřování je dosud v počáteční fázi, takže se dosud nepodařilo zajistit ani potřebné listinné důkazy. Je možné stěžovateli přisvědčit v tom, že skutečnosti, z nichž dovodil okresní soud existenci důvodu vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, jsou v napadeném usnesení okresního soudu uvedeny jen velmi stručně, aniž tento soud vysvětlil, proč nebyli tito svědkové dosud vyslechnuti, případně jaká je souvislost mezi těmito plánovanými vyšetřovacími kroky a aktivní činností stěžovatele, jež by ve svém konečném důsledku směřovala, nebo mohla směřovat, proti objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání stěžovatele. Tento "nedostatek odůvodnění" však napravil ve svém rozhodnutí stížnostní soud, který shledal výrok stížností napadeného usnesení za správný; proto pouze tyto vady odůvodnění usnesení okresního soudu nebyly důvodem pro jeho zrušení.
S námitkou stěžovatele, že "upřesněním a doplněním závěrů okresního soudu" porušil stížnostní soud jeho základní práva a svobody ve smyslu jím namítaných článků Listiny a Úmluvy, nelze souhlasit, neboť jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 161/98 (in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 107), jestliže "stížnostní soud právní názor nižšího soudu přiměřeným a dostatečně zřejmým způsobem korigoval, byl obecnými soudy základní problém ústavnosti (tvrzené protiústavnosti) samostatným ústavně přijatelným způsobem vyřešen".
Ve vztahu k námitkám stěžovatele je třeba předeslat, že stížnost proti usnesení o vzetí do vazby nemá odkladný účinek, je proto zřejmé, že stížnostní soud musí reagovat na změny v postupu vyšetřování, které byly provedeny v mezidobí, tj. od okamžiku vydání předmětného usnesení, a to jak na základě byť neúplného revizního principu, který se uplatňuje v stížnostním řízení, tak podle zásady, že "nadřízený orgán rozhoduje na základě skutkového a právního stavu existujícího v době jeho rozhodování".
Pokud tedy krajský soud v napadeném usnesení upřesnil a doplnil jinak správné závěry okresního soudu, jak sám zdůraznil i "s ohledem na námitky stěžovatele a na aktuální důkazní situaci" zejména o uvedení jmen konkrétních svědků, jejichž výslech se jevil jako nezbytný, a současně specifikoval, z jakého důvodu a k jakému účelu jsou tyto úkony nutné, nelze tento postup stížnostního soudu chápat jako nezákonný či dokonce neústavní. Ostatně obdobné argumentace je možné použít i v případě posouzení v době rozhodování stížnostního soudu "aktuální důkazní situace", kdy tento soudu nemohl nechat bez povšimnutí závěry odborného vyjádření, kterým bylo prokázáno, že podpisy poškozených na kupní smlouvě a na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byly zfalšovány.
Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená usnesení obou soudů nejsou v rozporu s ústavně garantovanými právy stěžovatele.
Pokud se týká posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí, ta podle názoru Ústavního soudu nebyla rovněž dotčena, i když s ohledem na ustálenou judikaturu v této otázce, zákonnost ústavní stížností napadených rozhodnutí nebývá v obecné rovině předmětem posuzování Ústavního soudu.
Vzhledem ke všem skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu