ECLI:CZ:US:2004:2.US.206.04
sp. zn. II. ÚS 206/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky RNDr. J. Č., CSc., zastoupené advokátem JUDr. P. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1711/2003-631, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 5. 4. 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, čj. 23 Co 101/2003-618, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka se domnívá, že jím byla porušena její práva, garantovaná čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze je-li tomu tak, může se podaným návrhem zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.).
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 650/01).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou. Ústavní soud vzal na vědomí obavy stěžovatelky, že odvolací soud nebude přihlížet k případným procesním vadám dovolacího řízení. Přesto má však za to, že jí zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a především i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 27. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj