infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.2004, sp. zn. II. ÚS 232/03 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.232.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:2.US.232.03
sp. zn. II. ÚS 232/03 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. N. T., zastoupené JUDr. R. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, čj. 13 To 375/2002-360, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 12. 2001, čj. 1 T 81/2000-276, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kladně jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 23. 4. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo garantované článkem 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 T 81/2000, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Kladně uznal rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, čj. 1 T 81/2000-276, stěžovatelku vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho a půl roku. Současně jí uložil trest zákazu činnosti prodejce zboží na dobu dvou roků. Dle skutkové věty, která je součástí výrokové části rozsudku, se trestného činu dopustila společně s T. B. X. tak, že dne 21. 12. 1999 v dopoledních hodinách na tržišti v Kladně jako soukromá podnikatelka v oboru koupě a prodej zboží v prodejním stánku dnes již odsouzeného X. nabízela k prodeji nejméně 507 kusů textilních výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami N., A., F., F., H. H. H., T. H., G. V. a P., přičemž tyto výrobky byly vyrobeny bez řádné licenční smlouvy ke škodě majitelů těchto ochranných známek. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 13 To 46/2002-301, jako nedůvodné zamítl. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 10. 9. 2002, čj. 7 Tdo 648/2002-324, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušujícího rozhodnutí bylo nedodržení podmínek pro konání odvolacího řízení v režimu řízení proti uprchlému. Odvolací soud pokračoval v řízení podle obecných ustanovení, doplnil dokazování výslechem svědků navržených obhajobou a poté usnesením ze dne 21. 1. 2003, čj. 13 To 375/2002-360, odvolání stěžovatelky opětovně zamítl. Stěžovatelka napadla posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na to, že usnesení odvolacího soudu obsahuje jednoznačný závěr, že stěžovatelka pouze přerovnávala zboží. Z její výpovědi před soudem, stejně jako z výpovědí zasahujících policistů, však nevyplývá, že by předmětné zboží jakkoli nabízela. Má za to, že z hlediska Úmluvy a v ní stanoveného práva vyslýchat svědky proti sobě, nelze vycházet z prvotní výpovědi svědka učiněné bezprostředně po události, když svědek u hlavního líčení s dvouletým časovým odstupem k výslovnému dotazu uvedl, že stěžovatelka zboží nenabízela. Ze stejného důvodu nemůže mít, z důvodu důrazu na důkazy provedené před soudem, žádnou důkazní hodnotu úřední záznam policejního orgánu. Připuštěním takového důkazu a jeho postavením nad výslech svědka před soudem jsou nepochybně porušována ustanovení Úmluvy. Připomíná, že z hlediska trestního řízení je na státu, aby spáchání trestného činu dokázal. Není-li v době projednávání věci před soudem již důkaz dosažitelný např. z důvodu delšího odstupu, nemůže jít tento důkazní stav k tíži obžalovaného v tom smyslu, že jsou užity důkazy, u jejichž pořízení nebyla obhajoba. Má za to, že odvolací soud navíc nakládal nerovně s důkazem navrženým obhajobou, když výslech svědka M. označuje za nepodstatný. Uvedl-li svědek, že návštěva stěžovatelky v tržnici byla návštěvou soukromou, zpochybnil tak skutková zjištění soudu. Stěžovatelka závěrem uvádí, že obecné soudy tím, že označeným postupem odňaly stěžovatelce možnost provést přezkum hmotněprávního posouzení dovolacím soudem (do skutkové věty umístily skutková zjištění, která odporují odůvodnění jejich rozhodnutí), porušily její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kladně a vedlejší účastníky řízení Krajské státní zastupitelství v Praze a Okresní státní zastupitelství v Kladně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření upozornil na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatelka v podstatě uplatňuje stejné námitky jako v řízení před soudy. Odkázal na obsah spisu, z něhož lze spolehlivě zjistit, že její procesní práva při provádění důkazů nebyla nikterak omezena. Stran hodnocení provedených důkazů poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je vyloženo, proč se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta, popř. zamítnuta. Okresní soud v Kladně plně odkázal na důvody obsažené v odsuzujícím rozsudku. Krajské státní zastupitelství v Praze se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o projednávané ústavní stížnosti. Okresní státní zastupitelství v Kladně upozornilo na skutečnost, že stěžovatelka, ač byla řádně poučena o právu podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, této možnosti nevyužila. Hodnocení judikatury Nejvyššího soudu jako důvodu, proč dovolání nepodala, nemůže obstát, neboť nelze předjímat možné rozhodnutí dovolacího soudu. Státní zastupitelství proto navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že dovolání v trestním řízení je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně zákonem vymezených procesních a hmotněprávních vad. Není však určeno k revizi skutkových a právních zjištění učiněných před soudy prvého a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka buduje svou argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b trestního řádu, není na místě trvat na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jeho podání by zjevně nevedlo k meritornímu přezkumu (srov. nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 405/03). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. V souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy odkazuje i na porušení odst. 3 písm. d) tohoto článku Úmluvy a z ní vyplývajícího práva vyslýchat svědky proti sobě. Ústavní soud připomíná, že požadavky stanovené v odst. 3 čl. 6 Úmluvy jsou zvláštními aspekty práva na spravedlivé řízení zaručeného obecně v odst. 1. Proto považuje za vhodné přezkoumat stěžovatelčiny námitky na základě obou těchto ustanovení v jejich kombinaci (srov. Foucher proti Francii, 1997). V této souvislosti také připomíná, že otázku, zda určité řízení odpovídá požadavkům spravedlivého procesu, je třeba zodpovědět po zhodnocení řízení jako celku (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá skutkové závěry obecných soudů a procesní postup při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud posoudil, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy. Dle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat vyčerpávajícím způsobem a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval náležitou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Zabýval se i obhajobou stěžovatelky a přesvědčivě vyložil, proč její výpověď učiněnou v hlavním líčení považoval za účelovou. Odvolací soud vyhověl návrhům obhajoby a doplnil dokazování, přesto dospěl ke stejným skutkovým zjištěním i právním závěrům jako soud nalézací. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nalézací soud nepochybil, pokud neuvěřil výpovědi stěžovatelky učiněné v hlavním líčení, neboť tato je v rozporu s její výpovědí z přípravného řízení i s dalšími provedenými důkazy. Za zásadní označil skutkové závěry nalézacího soudu o jejím konkrétním chování v kritické době ( vystavené zboží urovnávala, aby bylo pro zákazníka přitažlivé, zboží nabízela a poskytovala o něm informace), s nimiž se ztotožnil. Nalézací soud přitom opřel své závěry o doznání stěžovatelky z přípravného řízení, jenž koresponduje s výpovědí svědka P. i listinnými důkazy. Tvrzení stěžovatelky, že usnesení odvolacího soudu obsahuje jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelka pouze přerovnávala zboží, tudíž nekoresponduje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a je zavádějící. Ústavní soud má za to, že výrok skutkové věty, že stěžovatelka nabízela k prodeji výrobky neoprávněně označené ochrannými známkami, které byly vyrobeny bez řádné licenční smlouvy, je podložen konkrétními skutkovými zjištěními a odvolací soud neměl důvod jej jakkoli měnit. Nelze proto dojít k závěru, jenž je stěžovatelkou podsouván Ústavnímu soudu, že uvedeným postupem jí soudy odňaly možnost provést přezkum hmotněprávního posouzení dovolacím soudem. Pokud odvolací soud přes učiněná zjištění doplnil dokazování výslechem svědka M., učinil tak na návrh obhajoby v rámci objektivity řízení. Konstatoval ovšem, že tento důkaz nepřinesl žádné nové poznatky, které by měly vliv na skutkové závěry nalézacího soudu, neboť svědek toliko potvrdil původní záměr stěžovatelky a k následným událostem na prodejním stánku se nevyjadřoval. I dle názoru Ústavního soudu odpovídá jeho závěr tomu, co lze z výpovědi svědka dovodit, proto se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že odvolací soud s tímto důkazem zacházel nerovně. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že soud porušil její právo vyslýchat svědky proti sobě, když svá skutková zjištění založil na výpovědi svědka P. a na úředním záznamu policie, přičemž stěžovatelce nedal možnost klást vyslýchané osobě otázky. V této souvislosti Ústavní soud připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž lze dovodit, že důkazní elementy musí být obvykle předloženy při veřejném jednání a v přítomnosti obžalovaného, a to za účelem kontradiktorní diskuse. Užití výpovědí získaných ve stádiu vyšetřování ovšem samo o sobě není v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, pokud jsou přitom respektována práva obhajoby (srov. Novák proti České republice, 2003). Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že všechny rozhodující důkazy shromážděné v přípravném řízení byly provedeny veřejně a kontradiktorně v hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně. Výslechu svědka P. dne 4. 12. 2001 byla stěžovatelka přítomna a byla jí dána možnost klást svědkovi otázky, čehož také využila. Rovněž úřední záznam policie o provedeném zákroku v tržnici byl čten při hlavním líčení dne 15. 11. 2001 a stěžovatelka k němu neměla stejně jako k ostatním listinným důkazům připomínky. Ústavní soud tudíž neshledal, že by bylo jakkoli dotčeno právo stěžovatelky na obhajobu. Pokud spatřuje porušení tohoto práva ve způsobu, jakým obecné soudy a jmenovitě soud odvolací tyto provedené důkazy zhodnotily, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit "hodnocení" důkazů obecných soudů", a to ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Je na obecných soudech, aby rozhodly, jaké důkazní prostředky použijí a jak je zhodnotí, což vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy. Jak již bylo řečeno v předchozích odstavcích, Ústavní soud neshledal ve způsobu, jakým obecné soudy zhodnotily provedené důkazy, nic neústavního. Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.232.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 232/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 4. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
  • 2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.d
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
svědek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-232-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44457
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21