Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.2004, sp. zn. II. ÚS 233/03 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.233.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:2.US.233.03
sp. zn. II. ÚS 233/03 Usnesení II. ÚS 233/03 Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. N., právně zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 31 To 541/2002, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 1 T 82/2002, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2003, tedy v zákonem stanovené lhůtě a splňující všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest v trvání 6 let ve věznici s ostrahou. Společně s obžalovaným M. A., který byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému V. P. škodu ve výši 19.100 Kč. Trestné činnosti se měli oba obžalovaní dopustit tak, že ve Frýdlantě dne 18. 2. 2002 v kuklách na hlavě vstoupili do trafiky, kde obžalovaný A. opakovaně přiložil pistoli na spánek F. P., strčil ji, až spadla na zem, vyhrožoval jí, aby nekřičela, nehýbala se a vydala peníze a kupony do mobilních telefonů. Odcizili 10.500 Kč v hotovosti a dobíjecí kupony do mobilních telefonů v hodnotě 7.600 Kč. Podle odůvodnění rozsudku sice proti obžalovaným nebyl žádný přímý důkaz, který by je usvědčoval, ale důkazy nepřímé tvořily ve svém souhrnu ucelený řetězec, na jehož základě soud dospěl k závěru, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozhodnutí. Jednalo se především o výpověď svědkyně P., prodavačky v trafice, která popsala průběh loupeže i pachatele, svědkyně H. a obžalované Š., která byla posléze obžaloby zproštěna. Soud naproti tomu neuvěřil výpovědím obžalovaných, neboť obžalovaný A. měnil výpovědi, které byly plné rozporů a obžalovaný N. v přípravném řízení nevypovídal vůbec, vypovídal až před soudem, avšak pouze obecně. Proti rozsudku podali oba obžalovaní odvolání, na jehož základě krajský soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek nezměněn. Odvolací soud přisvědčil soudu I. stupně v tom, že učinil dokazování v úplném rozsahu, provedené důkazy v odůvodnění rozsudku velmi podrobně rozvedl, zhodnotil, hodnocení důkazů je jasné, logické a plně odpovídající ust. §2 odst. 6 trestního řádu. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností a jednání obžalovaných správně kvalifikoval i po stránce právní. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru nebyl zajištěn jediný přímý ani nepřímý důkaz, svědčící o jeho vině. Soudy neprovedly důkaz navrhovaný obhajobou, a to výslech svědků P. a K., z jejichž výpovědi mohly učinit taková skutková zjištění, na jejichž základě mohly vydat rozsudek v souladu se zákonem. Na slyšení obou svědků obhajoba trvala a tím, že došlo k odmítnutí jejich výslechu, došlo k porušení práva na obhajobu. Krajský soud nepřihlédl k návrhům uvedeným v odvolání, ačkoliv obžaloba neměla žádný přímý ani nepřímý důkaz, kterým by prokazovala účast stěžovatele na loupežném přepadení. Soud tím, že odmítl výslech svědka K. a P. a stěžovatel se tedy k tomuto důkazu nemohl vyjádřit, prokazatelně porušil zákon v neprospěch stěžovatele a tím došlo i k porušení jeho práv garantovaných Listinou. Proti stěžovateli nesvědčily žádné přímé ani nepřímé důkazy, vše bylo založeno jen na pravděpodobnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že oba obecné soudy se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a ve věci zůstaly pochybnosti, které mohly být vyvráceny jen výslechem jmenovaných svědků. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastník řízení, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Stejně tak se vyjádřil i Okresní soud v Liberci. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatel především napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba podotknout, že v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Konkrétně k námitce neprovedení výslechu svědků navržených stěžovatelem je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá rovněž to, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. V daném případě soud I. stupně pro své rozhodnutí nepokládal výslech těchto svědků za nezbytně nutný a rozsah provedeného dokazování považoval pro rozhodnutí za dostačující. Výslech údajného svědka K. navrhl advokát stěžovatele až v rámci odvolacího řízení s odůvodněním, že tato osoba, která se nachází ve vazební věznici Liberec, ví o loupežném přepadení více než stěžovatel.Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně jak ohledně zjištěného skutkového stavu věci, tak hodnocení provedených důkazů. Posoudil rovněž návrh na výslech svědků P. a K. a shledal, stejně jako soud I. stupně, jejich výslech za nadbytečný. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích judikoval, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Obecné soudy v případě stěžovatele zjistily skutkový stav věci, který je popsán v napadeném rozsudku, bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl potřebný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Vina stěžovatele byla bezpečně prokázána řadou nepřímých důkazů, které tvořily ucelený řetězec. K důkazním návrhům stěžovatele, které obecné soudy pro nadbytečnost neprovedly, je třeba připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantě vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníkem (např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., nález č. 10). Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tak nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení navrhovaného důkazu. Aby se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které představují porušení zásad spravedlivého procesu, musí dle judikatury Ústavního soudu jít o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.233.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 233/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 6. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 4. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-233-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44458
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21