ECLI:CZ:US:2004:2.US.242.04
sp. zn. II. ÚS 242/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. N., zastoupené JUDr. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2004, čj. 8 Nc 162/2003-211, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. 4. 2004, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v rámci řízení, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 65/2002, v němž se proti svému bývalému manželovi JUDr. T. N. domáhala zaplacení výživného, vznesla námitku podjatosti soudkyně Mgr. V. P. a ostatních soudců uvedeného okresního soudu a navrhla přikázat věc jinému soudu jako delegaci nutnou (v případě vyloučení všech soudců jmenovaného okresního soudu), anebo jako delegaci vhodnou. Námitku odůvodnila tím, že v řízení byla dotčena zásada rovnosti účastníků, když stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování soudkyně neprovedla, navíc podle názoru stěžovatelky zcela nedůvodně vyhověla žádosti advokáta protistrany o odročení nařízeného jednání. Příčinu upřednostnění zájmů protistrany stěžovatelka spatřovala v tom, že jejího bývalého manžela (žalovaného) původně zastupovala advokátka JUDr. E. V., která se následně stala soudkyní okresního soudu, u nějž se řízení vede, a zastoupení žalovaného převzal její manžel, JUDr. I. V.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2004, čj. 8 Nc 162/2003-211, o návrhu na vyloučení tak, že soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích Mgr. V. P. není z projednávání ani rozhodnutí věci, vedené pod sp. zn. 14 C 65/2002, vyloučena a že se věc jinému soudu nepřikazuje.
Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Popisuje v ní průběh řízení o návrhu na zaplacení výživného. Je přesvědčena o tom, že její bývalý manžel, který je advokátem, má vedle příjmů, které uvedl v daňovém přiznání, i příjmy další. Soud podle jejího názoru nejednal nestranně, když k jejímu návrhu nevyžádal peněžní deník žalovaného a zprávy peněžních ústavů, nýbrž k jeho návrhu od stěžovatelky požadoval předložení potvrzení o tom, zda je evidována na úřadu práce. Soud neprovedl k jejímu návrhu ani výslech svědků. Stěžovatelka tvrdí, že žalovaný při ústním jednání požadoval doplnění zprávy banky založené do spisu, jejíž obsah však nemohl znát, neboť do spisu v předmětné době nenahlížel. Vyslovuje proto domněnku, že informace o zprávě z banky musel získat jinak. Ústní jednání, které se mělo konat dne 10. 6. 2003, bylo k neodůvodněné žádosti právního zástupce žalovaného odročeno na neurčito. Připomíná, že právní zástupce žalovaného JUDr. I. V. převzal právní zastoupení žalovaného po své manželce JUDr. E. V., která se stala soudkyní obecného soudu, který věc projednává. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím o její námitce podjatosti soudkyně došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv. V rozporu s právem na spravedlivý proces je rozhodnutí údajně proto, že nebere v úvahu způsob, jakým soudkyně řízení dosud vedla, a nepřihlíží k délce vedení sporu ani k prováděnému dokazování.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem k ústavní stížnosti. Účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje zcela na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen o tom, že neexistují důvody pro vyloučení soudkyně Mgr. P. pro podjatost. Zdůrazňuje, že procesní postup soudkyně (provedení či neprovedení některých navrhovaných důkazů, odročení jednání k návrhu právního zástupce účastníka) nemůže být důvodem pro vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci, pokud nepramení z osobního poměru k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům. Zjištění takového druhu však krajský soud neučinil. Podle jeho názoru nedošlo k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z pohledu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, zejména s ohledem na ustanovení čl. 36 a násl. Listiny. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout naopak v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).
Pokud stěžovatelka uvádí, že napadené usnesení krajského soudu vychází (v rozporu s judikaturou Ústavního soudu) pouze ze subjektivního vztahu soudkyně k účastníkům řízení a k projednávané věci a nezohledňuje objektivní stav odůvodňující obavu z její podjatosti, Ústavní soud tento názor nesdílí.
Rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/94, na něž stěžovatelka konkrétně poukazuje, vyjadřuje stanovisko Ústavního soudu k podmínkám vyloučení soudce z projednávání věci. Rozlišuje subjektivní a objektivní stránku podjatosti. Za subjektivní stránku podjatosti (resp. nestrannosti) považuje osobní vnitřní postoj soudce k projednávané věci a k účastníkům řízení. Za objektivní stránku se při posuzování podjatosti považují vnější jednání a vystupování soudce, tj. zda postup a chování tohoto soudce může vzbuzovat byť jen pochybnosti o jeho nestrannosti. Ve věci, sp. zn. I. ÚS 167/94, posuzoval Ústavní soud okolnosti, vedoucí k pochybnostem o nepodjatosti soudce, za dostačující k jeho vyloučení. V daném případě jako objektivní skutečnost, zpochybňující nestrannost soudce, shledal jeho závažný a intenzivní osobní konflikt s advokátem zastupujícím v řízení jednoho z účastníků.
Naproti tomu, v případě stěžovatelky skutečnosti jí uváděné evidentně nedosahují závažnosti skutečností popsaných ve zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Průtahy v řízení a další skutečnosti, které namítá (neprovedení navrhovaných důkazů, způsob vedení řízení, námitka, že manželka nynějšího právního zástupce žalovaného je soudkyní téhož soudu, která před nástupem do soudcovského povolání žalovaného právně zastupovala, uvedená nicméně bez jakékoli konkrétní vazby na soudkyni Mgr. P., která věc projednává a o jejíž podjatosti se jednalo apod.), objektivně nevypovídají o vytvoření takového vztahu soudkyně k věci, k některému z účastníků nebo zástupců, že by nemohla nestranně rozhodovat. Případná procesní pochybení či průtahy v práci konkrétního soudce automaticky neznamenají, že soudce není schopen rozhodovat ve věci nestranně. Jedná-li se o hrubou nedbalost či úmyslné porušení soudcovských povinností a etiky, připadá v úvahu kárná odpovědnost soudce, která však nezbytně nesouvisí s vyloučením soudce pro jeho podjatost.
K posuzování procesních pochybení z hlediska podjatosti, resp. nestrannosti, soudce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, v němž uvedl, že okolnosti, spočívající v postupu soudce v řízení, nelze považovat za důvody k jeho vyloučení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. Tomuto právnímu názoru odpovídá i současné znění ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.
Obdobný názor jako Ústavní soud ve zmiňovaném rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 167/94, zastává i Evropský soud pro lidská práva. Ve svém rozhodnutí z 25. 6. 1992 ve věci Thorgeirson rozlišil subjektivní a objektivní stránku nestrannosti soudce. Zdůraznil však současně, že obava z nedostatku nestrannosti soudce musí být oprávněná, a tedy odůvodněná na základě objektivních okolností případu. Stanovisko samotného obviněného, jenž podjatost namítal, posoudil Evropský soud pro lidská práva jako významné, nikoli však rozhodující. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva dále vyžaduje, aby skutečnosti vedoucí k pochybnostem o nestrannosti soudce byly ověřitelné (viz rozhodnutí Padovani). Tyto ověřitelné skutečnosti musí být prokazatelné i pro stranu nezúčastněnou na řízení, kterou je obvykle nadřízený soud rozhodující o vyloučení konkrétního soudce, a to nezávisle na subjektivních tvrzeních navrhovatele a vylučovaného soudce.
Vzhledem k uvedenému tedy měl Krajský soud v Ústí nad Labem při rozhodování o stěžovatelčině námitce podjatosti zhodnotit i objektivní okolnosti případu, a to z hlediska toho, zda nevzbuzují obavu, že by soudkyně mohla být podjatá. Takové hodnocení krajský soud učinil, přičemž své závěry náležitě a srozumitelně vyložil v napadeném rozhodnutí.
V případech vyloučení soudců musí platit presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu. Ústavní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že napadené usnesení způsobilo nevyloučením soudkyně Mgr. P. z projednávání a rozhodování v předmětné věci zásah do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 a násl. Listiny.
Protože ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena, nezbylo Ústavnímu soudu než její návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu