ECLI:CZ:US:2004:2.US.351.04
sp. zn. II. ÚS 351/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 4. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 351/04 ve věci ústavní stížnosti A. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 5. 5. 1999 sp. zn. 18 C 30/98, jímž byla stěžovateli uložena povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s příslušenstvím a náklady řízení.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 1999 sp. zn. 18 C 30/98 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost. Požádal i o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 30/98, bylo zjištěno následující:
Vedlejší účastník se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 28. 3. 1997 domáhal po stěžovateli zaplacení specifikované částky s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy. V žalobě označil bydliště stěžovatele "Praha 4-N., S. 41". Soud dne 15. 4. 1997 vydal ve věci platební rozkaz, jenž byl stěžovateli doručován na adresu uvedenou v žalobě prostřednictvím pošty dne 6. 8. 1997. Z důvodu nezastižení adresáta byla písemnost uložena na poště a dne 25. 8. 1997 byla vrácena zpět soudu s poznámkou, že nebyla v úložní době vyzvednuta. Druhý pokus o doručení platebního rozkazu učinil soud dne 2. 10. 1997. Tato zásilka byla soudu vrácena dne 6. 10. 1997 s poznámkou, že se adresát na uvedené adrese nezdržuje. Soud poté usnesením ze dne 2. 12. 1997 platební rozkaz zrušil a ke zjištění pobytu stěžovatele učinil dne 16. 2. 1998 dotaz na Policii České republiky, sekci služby správních činností Praha-město a Centrální evidenci obyvatel v Praze. Z obou evidencí byl sdělen původní trvalý pobyt stěžovatele. Usnesením ze dne 26. 1. 1999 ustanovil soud stěžovateli jako osobě neznámého pobytu opatrovníka Mgr. J. M., justičního čekatele Městského soudu v Praze, jemuž doručil spolu s usnesením i žalobu. Jednání ve věci proběhlo bez účasti opatrovníka dne 5. 5. 1999 (opatrovník převzal předvolání k tomuto jednání dne 14. 9. 1999). Byl při něm vyhlášen rozsudek, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 19 047,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek byl opatrovníku doručen dne 1. 6. 1999 a dne 28. 6. 1999 nabyl právní moci. K vymožení pohledávky na základě tohoto rozsudku nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 3. 2004 sp. zn. 13 Nc 15745/2004 exekuci. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 27. 5. 2004.
Stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že o existenci tohoto rozhodnutí, které mu nebylo nikdy doručeno, se dozvěděl až dne 27. 5. 2004, kdy převzal usnesení o nařízení exekuce. Nemohl tak vyčerpat zákonné prostředky k ochraně svých práv před obecnými soudy. Poukazuje na to, že v době doručování se v místě svého trvalého bydliště přechodně nezdržoval. Část bytu obývala jeho bývalá manželka se svým partnerem a ve druhé části bydlel stěžovatelův otec. Stěžovatel se v té době zdržoval na adrese Praha 4, N. 11. Popsaná situace vznikla v důsledku rozpadu manželství stěžovatele s tím, že již v r. 1997 se plánovala výměna obou bytů tak, že stěžovatel se vrátí do svého bytu se svou současnou manželkou a dětmi a bývalá manželka s partnerem se přestěhují do uvolněného bytu v Praze 4, N. 11. Tento plán se uskutečnil v r. 1999. Stěžovatel namítá, že jeho otec i bývalá manželka s ním byli v pravidelném kontaktu a věděli, kde se zdržuje. Má za to, že ustanovení opatrovníka bylo ryze formálním úkonem. Soud se spokojil se zprávami, které zjevně vycházely ze stavu příslušných evidencí. Pokud by se ovšem jednoduchým dotazem v místě bydliště stěžovatele pokusil jeho pobyt zjistit, nepochybně by se mu to podařilo. Stěžovatel navíc od 26. 2. 1992 podniká na adrese Praha 4, T. 63/27, která je dostupná ve všech veřejných seznamech podnikatelů. Pochybení a formální přístup soudu podtrhuje dle názoru stěžovatele skutečnost, že poslední pokus o kontakt s ním učinil v říjnu 1997, kdy mu doručoval platební rozkaz. Informace z centrální evidence obyvatel obdržel dne 3. 3. 1998 a opatrovníka ustanovil až v lednu 1999. Ve věci rozhodl v květnu 1999, tedy více než rok a půl poté, co se pokusil o kontakt. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 559/2000 a na závěry v něm učiněné stran nutnosti řádného šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám. Soud však v předmětné věci ani neprovedl řádné šetření ani se nepokusil hledat opatrovníka mezi osobami stěžovateli blízkými. Kdyby tak učinil, stěžovatel by se o probíhajícím řízení nepochybně dozvěděl a mohl by uplatnit svá zákonná práva sám. Ustanovený opatrovník v řízení zjevně působil jako pouhý nástroj doručení. Ústního jednání se nezúčastnil, předvolání k němu převzal půl roku poté, co se konalo, dokonce později než samotný rozsudek, který byl na tomto jednání vyhlášen. Přesto však nepodal opravný prostředek a umožnil tak, aby napadené rozhodnutí nabylo právní moci.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Obvodní soud pro Prahu 4 a vedlejšího účastníka řízení Z. I., společnost s ručením omezeným, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření toliko zrekapituloval průběh řízení od podání žaloby až po okamžik nabytí právní moci napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. Zkoumal zejména, zda byla dodržena 60denní lhůta pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 nabyl totiž právní moci již dne 28. 6. 1999, aniž by proti němu bylo podáno odvolání, a předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 10. 6. 2004. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval. Z nálezu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 27, nález č. 111], na nějž stěžovatel odkazuje, vyplývá, že stěžovatelka, která se ocitla ve stejné situaci a o existenci vykonatelného rozsudku se dozvěděla až po dvou letech, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přihlédl ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí stěžovatelce nikdy doručeno, a nemohla tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv. Uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je právě otázka, zda soud postupoval správně, když stěžovatelce ustanovil opatrovníka. Co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že stížnost byla podána v 60denní zákonné lhůtě počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla.
Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný. I v této věci je důvodem podání ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před nalézacím soudem ustanoven opatrovník, v důsledku čehož s ním nebylo dále jednáno. Odvolání proti vydanému rozsudku opatrovník nepodal. O existenci rozsudku se stěžovatel dozvěděl až dne 27. 5. 2004, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce. Pokud tedy podal ústavní stížnost dne 10. 6. 2004, učinil tak ve lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud přijal s ohledem na popsanou situaci ústavní stížnost k věcnému přezkoumání, neboť stěžovateli nebyl napadený rozsudek, proti němuž opatrovník nepodal odvolání, nikdy doručen, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv (srov. i nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/03 ze dne 1. 4. 2004).
Ústavní soud považuje za nutné připomenout své závěry vyslovené v dřívějších nálezech [srov. např. sp. zn. II. ÚS 27/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 97), sp. zn. I. ÚS 204/2000 (viz níže), sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše)] týkajících se obdobné problematiky. Opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv. Funkce opatrovníka nebyla totiž zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu v tom, že by měl kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a povinnosti.
Podle ustanovení §29 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění platném v době rozhodování soudu) může předseda senátu, pokud neučiní jiná opatření, ustanovit opatrovníka mj. také účastníku, jehož pobyt není znám. Důvod, pro který se účastníku opatrovník ustanovuje, však musí být spolehlivě prokázán. Je tedy třeba vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění jeho místa pobytu (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání 1996, str. 74).
Výše formulované závěry mají svůj původ především v tom, že opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je institucí sui generis, obsahově značně odlišnou od ostatních případů opatrovnictví. Pojmovým znakem tohoto zastoupení založeného rozhodnutím soudu je to, že vztah mezi zástupcem a zastoupeným trvá jen do té doby, než se zjistí pobyt zastoupeného a než se ten dozví o vedeném řízení. Odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zastoupení zaniká. Z toho vyplývá, že je-li účastníku řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky formulované v ustanovení §29 odst. 2 občanského soudního řádu, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že ke dni 26. 1. 1999, kdy mu soud ustanovil opatrovníka, nebyly pro takový postup splněny předpoklady. Soud především nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu stěžovatele. Pro zodpovězení otázky, zda je znám jeho pobyt, měl k dispozici toliko zprávy z evidence obyvatel. Měl ovšem také přiměřeným způsobem prověřit, proč se stěžovatel nezdržuje v místě uvedeném v evidenci obyvatel, a dále zda se nenachází ve vazbě či ve výkonu trestu apod. Nabízela se i možnost požádat o součinnost policejní orgán v místě jeho posledního bydliště, jenž by ověřil, kdo v bytě bydlí a mohl by soudu podat podrobnější informace, či údaje o stěžovateli zjistit např. dotazem na příslušném pracovišti České správy sociálního zabezpečení.
Nadto je nutno připomenout, že šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení o tomto opatření (srov. sp. zn. I. ÚS 204/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 157; sp. zn. 20 Cdo 2850/99, Sb. s. r., 2003, 2 : 104). Soud se ovšem v tomto rozhodném období zjišťováním pobytu stěžovatele nezabýval a spokojil se se zastaralými zprávami vydanými již v únoru 1998. V době následující až do dne 26. 1. 1999, kdy vydal rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, stěžovatele již nijak nekontaktoval ani si jinak neověřil jeho možný pobyt.
Z výše uvedených důvodů se ustanovení opatrovníka stěžovateli jako osobě neznámého pobytu jeví Ústavnímu soudu jako zcela formální úkon, jenž měl toliko urychlit soudní řízení. Tomu odpovídá i skutečnost, že opatrovník (jednalo se justičního čekatele Městského soudu v Praze) se nezúčastnil jednání, které proběhlo před nalézacím soudem. Jak vyplývá z doručenky (vylepené u protokolu o jednání dne 5. 5. 1999), předvolání k němu převzal až dne 14. 9. 1999, tedy několik měsíců poté, co se jednání konalo, což dokládá to, že soud neměl vůbec vytvořeny zákonné podmínky pro to, aby ve věci jednal (viz §115 občanského soudního řádu). Jde o vadu řízení, v důsledku níž byla opatrovníku stěžovatele odňata možnost jednat před soudem, a k níž přihlíží z úřední povinnosti odvolací soud. V projednávaném případě ovšem opatrovník odvolání proti rozsudku nepodal, což jenom potvrzuje jeho formální přístup k projednávané věci bez snahy zajistit ochranu zájmů a práv nepřítomného stěžovatele.
Pokud tedy soud pokračoval v řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, čímž porušil nejen čl. 38 odst. 2 Listiny, ale v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek zrušil. Návrh na odložení jeho vykonatelnosti se stává za dané situace nadbytečným.