ECLI:CZ:US:2004:2.US.370.03
sp. zn. II. ÚS 370/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. A. V., zastoupené JUDr. L. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, čj. 11 Co 86/2003-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 125/2001, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 10. 2001, čj. 8 C 125/2001-12, uložil žalované společnosti S. p., s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník, dále jen "vedlejší účastník"), povinnost zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 20. 812,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části, týkající se 10% úroku ze žalované částky od podání žaloby do zaplacení, soud zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 15. 3. 2002, čj. 8 C 125/2001-24, uvedený soud řízení v části, týkající se částky 2070,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 20.872,50 Kč od 21. 6. 1998 do 18. 1. 2001, zastavil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2002, čj. 11 Co 203/2002-29, obě uvedená rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vytkl soudu prvého stupně především to, že v řízení zůstaly neobjasněny některé skutečnosti, významné pro rozhodnutí, a vytkl též nedostatek právního posouzení věci.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, čj. 8 C 125/2001-36, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8. 310,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobu na zaplacení částky 12.502,50 Kč a úroku 10% z částky 20.812,50 Kč zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, čj. 11 Co 86/2003- 53, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 2.812,- Kč a v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a řízení zastavil. V napadeném zamítavém výroku ohledně částky 9.690,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Předmětem sporu je uhrazení faktury za právní zastoupení vedlejšího účastníka stěžovatelkou ve sporu o zaplacení částky 268.903,- Kč v řízení proti J. B. Soud uvedl, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli v roce 1994 mandátní smlouvu podle ustanovení §566 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Odměna byla sjednána jako mimosmluvní dle tehdy platného advokátního tarifu (vyhláška č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, dále jen "vyhl. č. 270/1990 Sb."), tedy v částce 2.400,- Kč za úkon včetně paušálu. Předpokladem každé změny dohody účastníků je souhlasný projev jejich vůle s takovou změnou. Mezi účastníky ovšem k takové změně uvedené mandátní smlouvy nedošlo. Vydání nového advokátního tarifu samo o sobě nemohlo odůvodnit zvýšení odměny, sjednané ve smlouvě. Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále též "vyhl. č. 177/1996 Sb."), není změnou zákona a sama o sobě neukládala stěžovatelce povinnost účtovat zvýšené sazby mimosmluvní odměny v ní nově stanovené. Pouze jí to umožňovala, za předpokladu, že by s touto změnou odměny souhlasil vedlejší účastník. To však v řízení nebylo doloženo, naopak vedlejší účastník tvrdil, že při vědomí takové změny by od mandátní smlouvy odstoupil. Stěžovatelce tak za tři úkony náležela částka 7.200,- Kč. Soud prvního stupně uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8.310,- Kč (tento výrok však nebyl napaden, a odvolací soud se jím tedy nezabýval), a stěžovatelka se tedy nemůže domáhat částky vyšší. Na uvedené nemá vliv ani rozhodnutí krajského obchodního soudu, jímž přiznal vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že jí vedlejší účastník neuhradil odměnu za zastupování v řízení za tři úkony provedené v roce 1998 v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 111/95 o zaplacení ceny díla ve výši 80.510,- Kč a smluvní pokuty ve výši 188 393,- Kč s 18% úrokem z prodlení. Domáhala se proto žalobou zaplacení odměny ve výši vypočtené podle ustanovení §12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ze dvou položek. Stěžovatelka shrnuje průběh dosavadního řízení a namítá, že odvolací soud bez jakéhokoliv důkazu uvěřil vedlejšímu účastníkovi, že nebyl informován o zvýšení tarifního hodnot. Uvedené tvrzení odvolacího soudu je podle ní v rozporu s obsahem odvolání a důkazy v něm uvedenými. Soud by z nich zjistil, že vedlejší účastník již v několika věcech v roce 1997 stěžovatelce odměnu za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. uhradil. Dále uvádí, že právní názor soudů obou stupňů je v rozporu se zákonem a skutečným stavem věci.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, společnost S. p., s. r. o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, ve lhůtě k tomu určené nevyjádřil.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů ve vztahu k výkladu zákonných a podzákonných právních předpisů, což však - vzhledem k uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Městský soud v Praze své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý výrok soudu prvého stupně ohledně částky 9.690,- Kč, založil na skutečnosti, že mezi účastníky sporu byla uzavřena dohoda o právním zastoupení a v rámci ní sjednali také odměnu ve výši mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 270/1990 Sb. Předpokladem změny dohody účastníků je souhlasný projev jejich vůle s takovou změnou. Změna dohody, na základě níž by se odměna řídila novým advokátním tarifem (vyhl. č. 177/1996 Sb.) ovšem nebyla v průběhu řízení prokázána. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka má nárok na odměnu ve výši, stanovené vyhláškou č. 270/1990 Sb. S uvedeným závěrem stěžovatelka zjevně nesouhlasí. Nezpochybňuje jej však žádným ústavněprávně relevantním argumentem. Tvrdí-li, že právní závěr obecného soudu je v rozporu se zákonem, nezbývá než upozornit, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je toliko zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem. K takovému závěru v projednávaném případě nedospěl. Stěžovatelka se v souladu s čl. 36 odst. 1 domáhala svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nic nenasvědčuje tomu, že by obecný soud porušil řádný procesní postup při přezkumu rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Ani přiložený spisový materiál neprokazuje, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. Samotná skutečnost, že stěžovatelka se závěrem soudu nesouhlasí, jakkoli je pochopitelná, nezakládá důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za daného stavu Ústavní soud neshledal důvodu k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, ani pokud namítala porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle uvedeného ustanovení vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. K porušení citovaného ustanovení v projednávaném řízení nedošlo, především s ohledem na to, že spor se týkal pouhého tvrzeného nároku stěžovatelky na budoucí odměnu a nikoli jejího již nabytého vlastnictví, na což ochrana čl. 11 Listiny, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, nedopadá.
Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelky, dle níž by obsah čl. II. a III. jejího odvolání a důkazy v něm obsažené mohly zvrátit závěr soudu, dle něhož nebyl obžalovaný o zvýšení advokátního tarifu informován. Takový závěr nelze z odvolání učinit. Stěžovatelka v něm odkazovala na rozhodnutí obecných soudů v jiných věcech, v nichž zastupovala stěžovatele, na základě nichž byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení, a to podle vyhl. č. 177/1996 Sb. S tím se však již řádně vypořádal soud v napadeném rozhodnutí, když konstatoval, že soud dle §151 o.s.ř. rozhoduje o nákladech řízení vždy z úřední povinnosti, a to dle platné právní úpravy, což však nemá vliv na výši odměny, kterou je povinen zaplatit klient advokátovi dle smlouvy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje i na faktury, z nichž mělo vyplývat, že vedlejší účastník v několika věcech uhradil odměnu ve výši, určené podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka měla v řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§79 odst. 1, §101 odst. 1, §120 o.s.ř.). Stěžovatelka v řízení tvrdila, že vedlejší účastník byl seznámen se změnou advokátního tarifu a zvýšením odměny za zastupování a že toto akceptoval. K podpoře tohoto svého tvrzení navrhla jako důkaz shora uvedená rozhodnutí soudu, čímž však uvedené tvrzení, jak uvedeno, neprokázala. Je faktem, že soudu jako důkaz předložila i některé faktury, které vedlejšímu účastníkovi vystavila. Z obsahu spisu, včetně vyjádření stěžovatelky při jednáních u soudu a jejích písemných podání k soudům oběma stupňů, však neplyne, že by těmito fakturami mělo být prokázáno, že vedlejší účastník o zvýšení požadované odměny věděl, a že by tuto skutečnost zmíněné faktury dokazovaly. Faktura ze dne 25. 8. 1997, č. 27/97, na niž nyní stěžovatelka výslovně odkazuje, u obecného soudu ani předložena nebyla. Za daného stavu tedy nelze vytknout soudu, že vzal její tvrzení za neprokázané. Ani uvedená námitka stěžovatelky tedy nevede Ústavní soud k závěru, že by Městský soud v Praze svým rozhodnutím vybočil z mezí ústavnosti.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu