infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.12.2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 [ nález / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: N 196/35 SbNU 569 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.372.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Trestný čin zpronevěry

Právní věta Jestliže pro policejní orgán a státního zástupce znamená v přípravném řízení úřední povinnost vyhledávat z vlastní iniciativy a provádět důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i bez návrhu stran v tomto řízení objasnit všechny relevantní skutečnosti bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného, tím spíše lze říci, že soud je touto zásadou oficiality rovněž vázán, neboť není možné pominout jeho právo provádět důkazy i bez návrhu stran vlastní aktivní činností, a to zejména v případě, že se ve vlastním skutkovém stavu objeví důvodné pochybnosti, založené např. na důkazech, které je možné hodnotit (jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) odlišně, z jiného úhlu pohledu, neboť v konečném důsledku je to vždy soud, který má odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu věci. Soudy obou stupňů podle přesvědčení Ústavního soudu pochybily, pokud zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině, případně zda spáchaný skutek je vůbec trestným činem. Obecné soudy se náležitě nevypořádaly s nabízející se verzí, že inkriminované jednání stěžovatele bylo projevem zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku (resp. dříve platného §151s občanského zákoníku). Uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu §248 trestního zákona, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

ECLI:CZ:US:2004:2.US.372.03
sp. zn. II. ÚS 372/03 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 22. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. C. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 10. 2002 sp. zn. 8 To 192/2002, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně z 20. 3. 2002 sp. zn. 3 T 503/99, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině ze spáchaného trestného činu zpronevěry, za což byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu a k zaplacení náhrady za způsobenou škodu. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2002 sp. zn. 8 To 192/2002 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. března 2002 sp. zn. 3 T 503/99 se zrušují, protože jimi byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění: Stěžovatel napadá ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 10. 7. 2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 8 To 192/2002, kterým bylo podle ustanovení §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 3. 2002 č. j. 3 T 503/99-111, neboť podle jeho názoru, jak v řízení před soudem nalézacím, tak v odvolacím řízení, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto porušení ústavně zaručeného práva došlo údajně tím, že stěžovatel byl rozhodnutími obecných soudů uznán vinným ze spáchání trestného činu, kterého se nedopustil, a vina ze spáchání trestného činu zpronevěry mu v řízení před obecnými soudy nebyla provedenými důkazy dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem prokázána. Stěžovatel tvrdí, že jeho vina byla v řízení prokazována pouze na základě listinného důkazu, na němž byl evidentně zfalšován jeho podpis, aniž však oba obecné soudy k této skutečnosti přihlédly. Oběma obecným soudům stěžovatel rovněž vytýká, že neplnily svoji zákonnou povinnost uloženou jim, jakož i dalším orgánům činným v trestním řízení, v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, tj. postupovat v trestním řízení tak, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 9. 12. 2003, označeném jako "změna ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 8 To 192/2002", setrval stěžovatel na dosavadním znění petitu ústavní stížnosti s tím, že rozšířil svoji argumentaci o tvrzení, že obecné soudy založily výrok o vině v předmětných rozhodnutích na výpovědi svědka Ing. J. S., který se však nedostavil k výslechu ani ke konfrontaci se stěžovatelem v přípravném řízení, neboť opustil v době vyšetřování předmětné trestní věci území České republiky. Stěžovatel tvrdí, že tak nebyl řádným způsobem vyslechnut svědek, který by jej usvědčoval, a nebyly provedeny ani jím navržené důkazy. Ústavní soud poté, co konstatoval, že jsou splněny všechny formální podmínky pro projednání ústavní stížnosti, si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 503/99 včetně spisu vyšetřovacího ČVS:OVV-1190/98 a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka. Ze spisu sp. zn. 3 T 503/99 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Na č. l. 1 spisu je založeno sdělení obvinění Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Hodonín, ze dne 21. 12. 1998 ČVS:OVV-1190/98 (doručené stěžovateli dne 4. 1. 1999), z něhož se zjišťuje, že stěžovatel je stíhán jako obviněný z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona, neboť na podkladě skutečností zjištěných ze spisového materiálu ORHO-1042/HO-TČ-98 je dostatečně odůvodněn závěr, že dne 31. 7. 1998 poté, co si vyzvedl z opravy opravený osobní počítač zn. AC Media PRO HISpeed, který si nechal dne 19. 5. 1998 opravit prostřednictvím prodejní firmy N., nevrátil této firmě zapůjčený osobní počítač zn. AMD 5x86, v. č. A02526 s monitorem TULIP o úhlopříčce 14 palců v hodnotě nejméně 20 000 Kč, který mu byl majitelem firmy N., s. r. o., Ing. J. S. zapůjčen do doby, než bude opraven jeho osobní počítač. Tímto jednáním měla být naplněna skutková podstata trestného činu podle ustanovení §249 odst. 1 trestního zákona, neboť stěžovatel neoprávněně užívá cizí věc nikoli malé hodnoty. Na č. l. 7 je založen protokol o výslechu svědka, sepsaný na Policii České republiky, Okresním úřadu vyšetřování Hodonín, dne 5. 3. 1999, v němž nstržm. M. H. v předmětné věci uvedl, že jako policejní inspektor řešil trestní oznámení Ing. J. S. Při prověřování tohoto oznámení mu stěžovatel sdělil, že počítačovou sestavu má od Ing. J. S. zapůjčenou, ale že svůj počítač dal do záruční opravy, za kterou pak musel zaplatit, proto tento zapůjčený počítač vrátí Ing. J. S. až poté, co mu bude Ing. J. S. uhrazena částka, kterou musel zaplatit za provedenou opravu. Na základě těchto informací proto policejní orgán postoupil celý spisový materiál Okresnímu úřadu vyšetřování, neboť zde bylo podezření ze spáchání trestného činu. Na č. l. 9 spisu se v protokole o výslechu svědka Ing. J. S. uvádí, že svědek uvedl, že zapůjčený počítač mu Ing. P. C. dosud nevrátil, ale tvrdil mu o něm, že mu ho vrátí, až mu zaplatí videokartu, která byla v servisu A. vyměněna. Policejní orgán poté, co vyslechl další svědky a vyžádal si listinné doklady o provedené opravě počítače v A., předložil Okresnímu státnímu zastupitelství v Hodoníně návrh na podání obžaloby proti stěžovateli (dříve obviněnému) podle ustanovení §166 odst. 3 trestního řádu. Na č. l. 32 Okresní státní zastupitelství v Hodoníně vrátilo věc policejnímu orgánu k doplnění vyšetřování s tím, že na základě stávajících důkazů nelze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §249 odst. 1 trestního zákona, ale mohlo by se jednat o trestný čin zpronevěry podle §248 trestního zákona, a ohledně posouzení, zda skutečně jde o tento trestný čin, je třeba doplnit dokazování. Státní zástupce současně v tomto přípise zdůraznil, že "při posuzování subjektivní stránky trestného činu bude třeba u obviněného vyloučit postup podle §151s a násl. občanského zákoníku o výkonu práva zadržovacího, neboť z výpovědi svědka S. vyplynulo, že obviněný podmiňoval vrácení zapůjčeného počítače zaplacením videokarty, která mu byla v servisu A. vyměněna." V témže přípise je pak dán pokyn, jakým způsobem je v tomto ohledu třeba zaměřit další vyšetřování. Podle pokynů státního zástupce byl vyslechnut jako svědek Ing. B., technik servisu A. (na č. l. 34 - 35). Na č. l. 36 je založeno upozornění na změnu právní kvalifikace na trestný čin zpronevěry (§248 trestního zákona). Ve věci rozhodl Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 7. 2. 2001 č. j. 3 T 503/99-66 tak, že obžalovaného zprostil obžaloby pro označený trestný čin, neboť nalézací soud dospěl k závěru, že vzhledem k rozporům mezi výpovědí obžalovaného a svědků J. S. a P. S. nemůže spolehlivě a bez pochybností dospět k závěru, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, a má za to, že se skutečnosti, které se tvrdí v popisu skutku, vůbec nestaly. Po odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 11. 2001 sp. zn. 8 To 295/2001 podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu odvoláním napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně doplnil dokazování výslechem svědků Ing. J. S. a P. S. a rozsudkem ze dne 20. 3. 2002 č. j. 3 T 503/99-111 rozhodl o vině stěžovatele ze spáchaného trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle ustanovení §248 odst. 1 trestního zákona za použití §53 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč a k zaplacení částky 23 790 Kč poškozené firmě N., s. r. o., jako náhrady za způsobenou škodu. V odůvodnění se soud prvního stupně zabýval zejména rozpory mezi výpovědí obžalovaného (stěžovatele) na straně jedné a tvrzeními svědků P. S. a Ing. J. S. na straně druhé a dospěl k závěru, že obžalovaný je usvědčován oběma výše uvedenými svědky, listinnými důkazy, především podepsaným protokolem o zapůjčení počítače, další svědeckou výpovědí svědka Ing. B. a doklady o opravě počítače. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obžalovaný jednal v daném případě v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) trestního zákona. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 8 To 192/2002 podle ustanovení §256 trestního řádu jeho odvolání zamítl a po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků rozsudku i správnosti postupu řízení, které těmto výrokům předcházelo, dospěl k závěru, že po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně tento soud doplnil dokazování v mezích stanovených rozhodnutím odvolacího soudu. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele ohledně jím vytýkaných procesních pochybení a odkázal v této souvislosti na obsah trestního spisu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a se způsobem hodnocení provedených důkazů. Podle jeho názoru tak nebyly shledány závady jak ve výroku o vině stěžovatele, tak ani ve výroku o uloženém trestu a náhradě škody, proto odvolací soud v závěru dospěl k přesvědčení, že odvoláním napadený rozsudek je správný i ve výroku o náhradě škody, a s ohledem na všechny tyto důvody odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Pro úplnost je třeba z výše označeného spisu konstatovat, že stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003 č. j. 3 Tdo 197/2003-134 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že dovolání bylo přípustné [podle ustanovení §265a odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního řádu] a stěžovatel v podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a e) trestního řádu. Stěžovatel však pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu požadoval přezkoumání některých provedených důkazů a namítal neprovedení jiných, jím navrhovaných. Jde tedy podle názoru dovolacího soudu o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které však nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal existenci některé z podmínek nepřípustnosti trestního stíhání podle ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu, neshledal dovolací soud rovněž naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, ani jiného důvodu uvedeného v citovaném ustanovení. Účastník řízení, Krajský soud v Brně, za něhož jedná předsedkyně senátu 8 To JUDr. Z. K., uvedl k námitkám stěžovatele ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 22. 10. 2004, že se nemůže vyjádřit jiným způsobem, než jaký vyplývá z odůvodnění předmětného usnesení, neboť v jeho odůvodnění bylo reagováno na všechny námitky podaného odvolání. Další účastník řízení - Okresní soud v Hodoníně jménem předsedy senátu 3 T Mgr. L. S. uvádí, že podle jeho názoru ve věci provedl všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k náležitému objasnění věci. Při hodnocení důkazů nevycházel, jak se domnívá stěžovatel, pouze z jednoho listinného důkazu, nýbrž ve věci vyslechl obviněného, svědky a provedl celou řadu listinných důkazů. Při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Závěrem účastník zdůrazňuje, že v řízení před soudem prvního stupně byla zachována všechna zákonná práva obviněného. Okresní státní zastupitelství v Hodoníně jako vedlejší účastník řízení, zastoupen náměstkem okresního státního zástupce, uvádí ve svém vyjádření, že po doručení výzvy Ústavního soudu a stejnopisu ústavní stížnosti opětovně přezkoumal dostupné spisové materiály v předmětné věci, ale i nadále má za to, že argumentům vyjádřeným v ústavní stížnosti nelze přisvědčit, neboť výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona byl vydán v řízení, ve kterém bylo postupováno v souladu s trestním řádem, a nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci. Ing. J. S. zaslal sice Ústavnímu soudu své vyjádření, ale přes písemné poučení o povinnosti všech účastníků i vedlejších účastníků být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, ve stanovené lhůtě požadovanou plnou moc nepředložil, proto k obsahu jeho vyjádření Ústavní soud nemohl přihlížet. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, zejména s ohledem na tvrzení stěžovatele, že se nedopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, resp. že v jeho jednání nelze spatřovat prvky trestnosti. Ústavní soud považuje nejprve za nutné připomenout, že není další odvolací instancí v systému obecných soudu České republiky, a že se jak ve svém řízení, tak i ve svém rozhodování zásadně řídí zásadou minimalizace zásahů do jejich nezávislé rozhodovací činnosti, to vše však pod podmínkou, že rozhodnutími těchto soudů a řízením, které jim předcházelo, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody konkrétních subjektů. Trestní řízení je od svého počátku až do konce ovládáno řadou obecně formulovaných právních pravidel-zásad vyjádřených zejména v ustanovení §2 trestního řádu. Mezi nejvýznamnější zásady trestního řízení, které se týkají v širších souvislostech všech orgánů činných v trestním řízení, tedy i soudů, je zásada oficiality a z ní odvozená zásada legality a zásada vyhledávací. Výše uvedená zásada oficiality ukládá všem orgánům činným v trestním řízení postupovat z úřední povinnosti tak, aby byl naplněn, za podmínek stanovených zákonem, účel trestního řízení. Jestliže pro policejní orgán a státního zástupce znamená v přípravném řízení úřední povinnost vyhledávat z vlastní iniciativy a provádět důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i bez návrhu stran v tomto řízení objasnit všechny relevantní skutečnosti, bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného, tím spíše lze říci, že soud je touto zásadou oficiality rovněž vázán, neboť není možné pominout jeho právo provádět důkazy i bez návrhu stran vlastní aktivní činností, a to zejména v případě, že se ve vlastním skutkovém stavu objeví důvodné pochybnosti, založené např. na důkazech, které je možné hodnotit (jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) odlišně, z jiného úhlu pohledu, neboť v konečném důsledku je to vždy soud, který má odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu věci. Z výpovědí poškozeného při hlavním líčení před soudem prvního stupně i svědka P. S. vyplývá, že stěžovatel vždy na jejich požadavky na vrácení zapůjčeného počítače argumentoval tím, že počítač vrátí teprve tehdy, až firma N., resp. poškozený uhradí stěžovateli jím zaplacenou opravu počítače ve firmě A. Výpověď obou svědků potvrzoval částečně svou výpovědí rovněž stěžovatel, který sice popíral, že by si předmětný počítač od firmy N., s. r. o., jejímž vlastníkem byl poškozený, půjčil, současně však uváděl, že po Ing. J. S. požadoval "rozdíl v ceně opravy počítače", neboť se mělo jednat o záruční opravu. Soudy obou stupňů podle přesvědčení Ústavního soudu pochybily, pokud zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině, případně zda spáchaný skutek je ve výše naznačených souvislostech vůbec trestným činem. Tím, že nevyslechly jako svědka nstržm. M. H., porušily soudy povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy se náležitě nevypořádaly s nabízející se verzí, že inkriminované jednání stěžovatele bylo projevem zadržovacího práva podle §175 a násl. občanského zákoníku (resp. dříve platného §151s občanského zákoníku). Jedním ze stěžejních úkolů trestního řízení není "za každou cenu" usvědčit obžalovaného ze spáchání trestného činu uvedeného v obžalobě, ale zjistit materiální pravdu. Této povinnosti obecné soudy nedostály. Ústavní soud obiter dictum podotýká, že uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu §248 trestního zákona, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Ze všech těchto důvodů proto dospěl Ústavní soud k závěru, že jak Krajský soud v Brně, tak i Okresní soud v Hodoníně porušily právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a z důvodu procesní ekonomie i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.372.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 372/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 196/35 SbNU 569
Populární název Trestný čin zpronevěry
Datum rozhodnutí 22. 12. 2004
Datum vyhlášení 19. 1. 2005
Datum podání 10. 7. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §248
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-372-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44609
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21