ECLI:CZ:US:2004:2.US.377.03.1
sp. zn. II. ÚS 377/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2003, č. j. 18 Co 156/2001-152, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení shora citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. března 2001, č. j. D 1328/2000 - 137. Usnesením byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení o projednání dědictví po paní M. M. Stěžovatelka se domnívá, že těmito rozhodnutími soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v návaznosti na čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a v článcích 1, 3 odst. 1 a 3, 4 odst. 2 a 3, 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu vychází z nesprávného posouzení právně relevantních skutečností, neboť soud považoval datum 12. 3. 1987, kdy bylo jejímu právnímu zástupci doručeno usnesení Krajského soudu v Brně z 6. ledna 1987, kterým bylo skončeno řízení o dědictví, za rozhodující pro stanovení počátku objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, a k návrhu stěžovatelky podanému dne 16. 3. 1990 proto přistupoval jako k návrhu podanému opožděně. Poukazuje na to, že uvedené usnesení nemohlo nabýt právní moci dne 12. 3. 1987, jak to uvádí v ústavní stížností
napadeném rozhodnutí krajský soud, ale až 18. 3. 1987, tedy dnem, kdy mělo být doručeno druhému z účastníků řízení panu D. M. Na základě těchto skutečností stěžovatelka usuzuje, že její návrh na povolení obnovy řízení byl podán včas a krajský soud se měl zabývat tím, zda jsou dány důvody pro povolení obnovy. Dle jejího názoru tak krajský soud porušil shora uvedená ústavně zaručená základní práva, aniž by však svoje tvrzení upřesnila nebo odůvodnila, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. D 1328/2000, z něhož zjistil, že usnesení krajského soudu ze dne 6. ledna 1987 bylo panu D. M. doručeno dne 18. 2. 1987. Ze spisu dále vyplývá, že soud prvního stupně se zabýval jednotlivými důvody pro obnovu řízení, kterých se stěžovatelka ve svém návrhu dovolávala. Po jedenácti letech usnesením ze dne 21. března 2001 její návrh zamítl s odůvodněním, že důvody obnovy, které stěžovatelka ve svém návrhu uplatnila, tedy nesouhlas s původním znaleckým posudkem o ceně nemovitosti, která byla předmětem dědictví, a trestný čin soudce krajského soudu v dědickém řízení, nebyly dány. Krajský soud usnesení soudu prvního stupně podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), potvrdil jako věcně správné, ovšem z jiných důvodů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že návrh na povolení obnovy řízení byl podán opožděně, neboť objektivní lhůta ve smyslu ustanovení §230 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 1. 1. 1993) uplynula dnem 12. 3. 1990, kdy bylo doručeno poslednímu z účastníků řízení rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. ledna 1987, a tímto dnem také nabylo právní moci. Návrh stěžovatelky na obnovu řízení o dědictví po paní M. M. však je datován v Praze dne 15. 3. 1990 a byl podán u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 16. 3. 1990, který jej neformálně postoupil Státnímu notářství v Břeclavi, jemuž byl doručen 23. 3. 1990. Vzhledem k tomu, že byla překročena zákonná objektivní lhůta, není třeba se dále zabývat tím, zda byla dodržena subjektivní tříměsíční lhůta stanovená v §230 odst. 1 o.s.ř., ani zda jsou dány důvody pro povolení obnovy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2004 potvrdil svoje stanovisko týkající se opožděnosti podaného návrhu, a to ve vztahu ke zmeškání tříleté objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení. Zrekapituloval data doručení účastníkům dědického řízení, Ing. D. M. dne 18. 2. 1987 a zástupci stěžovatelky JUDr. R. dne 12. 3. 1987. Tříletá lhůta, v níž mohl některý z účastníků podat návrh na obnovu řízení, skončila dne 12. 3. 1990, přičemž návrh byl podán až 15. 3. 1990. Krajský soud rovněž zdůraznil, že návrh na obnovu řízení soud zamítne nebo povolí ve smyslu §234 odst. 1 o.s.ř., který tedy stanoví pouze dvě možná rozhodnutí o návrhu. Odvolací soud, poté, co zjistil, že návrh na obnovu řízení byl podán opožděně, nemohl rozhodnout jinak, než rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut, potvrdit. Správnost zamítnutí však nedovodil z nedůvodnosti návrhu jako soud I. stupně, ale ze zmeškání lhůty pro jeho podání. Případné zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a vrácení věci k dalšímu řízení by bylo na místě jen tehdy, pokud by v závěru o včasnosti či opožděnosti podaného návrhu bylo třeba provádět nějaké šetření či dokazování. To však v dané věci nepřicházelo v úvahu, poněvadž počátek běhu objektivní tříleté lhůty bylo možno ověřit přímo ze spisu, konkrétně z doručenek, které mají povahu veřejné listiny. Krajský soud konstatuje, že rozhodoval v mezích své pravomoci, podstata rozhodované věci je otázkou aplikace běžného zákona, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry týkajícími se posouzení včasnosti návrhu na povolení obnovy řízení.
Ze zákonné úpravy institutu obnovy řízení obsažené v §228 a násl. o.s.ř. vyplývá, že jde o mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu. Umožňuje tak překonat překážku rei iudicatae (věci rozhodnuté) a znovu ve věci rozhodnout. Zákon proto stanoví určité podmínky pro povolení obnovy řízení, jejichž nesplnění je důvodem pro zamítnutí návrhu.. Jednou z nich je také dodržení zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty pro podání návrhu, a to bez ohledu na to, zda a kdy se účastník řízení o důvodu obnovy dozvěděl, počítané od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí (§230 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 1. 1. 1993). Tato lhůta je nepřekročitelná, její zmeškání nelze prominout. V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně právě z důvodu podání návrhu na obnovu řízení po uplynutí této objektivní lhůty. Jak Ústavní soud ze spisu vedeného u Okresního soudu v Břeclavi zjistil, usnesení Krajského soudu v Brně bylo doručeno poslednímu z účastníků řízení, tedy právnímu zástupci stěžovatelky, dne 12. 3. 1987. Přestože není z data uvedeného na doručence v místě, kam se vpisuje datum převzetí písemnosti adresátem, jednoznačně čitelné, zda byla doručena druhému z účastníků řízení, panu D. M., což vedlo zřejmě k mylnému závěru stěžovatelky ohledně právní moci usnesení krajského soudu, na razítku pošty umístěném v levém dolním rohu doručenky potvrzujícím den převzetí písemnosti adresátem je jednoznačně vyznačeno datum 18. února 1987.
Jelikož tato skutečnost odpovídá i závěru krajského soudu, nelze mu vytýkat protiústavnost. Za těchto okolností není možné v rozhodnutí, jímž stěžovatelce soud nevyhověl, spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu domáhala. Odvolací soud ve věci jednal, rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. K námitce o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto směru neshledal v postupu krajského soudu, ani v napadeném rozhodnutí žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah. Soud v řízení postupoval podle příslušných ustanovení o.s.ř. a o odvolání rozhodl do dvou let od podání návrhu.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti rovněž dovolává článků 1 Ústavy, čl. 14 Úmluvy v návaznosti na čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a článků 1, 3 odst. 1 a 3, 4 odst. 2 a 3 a 11 odst. 1 Listiny, přičemž zásah do ústavně zaručených práv blíže nerozvádí. S ohledem na shora uvedené závěry o dodržení zásad spravedlivého procesu považuje Ústavní soud i tato tvrzení za nedůvodná.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu