infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 428/03 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.428.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:2.US.428.03
sp. zn. II. ÚS 428/03 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) O. K., 2) Ž. B., a 3) L. Š., zastoupených JUDr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 6. 2003, č. j. 22 Cdo 308/2003-279, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2001, č. j. 11 Co 856/2001-233, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2001, č. j. 11 C 310/95-194, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů ve věci žaloby o určení vlastnického práva k pozemku. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 310/95 Ústavní soud zjistil, že v roce 1952 nabyli manželé O. a F. K. kupní smlouvou vlastnictví k usedlosti v J. Část svých pozemků prodali již v roce 1964 manželům N. V roce 1965 nabídli darem státu pozemky náležející k usedlosti, které mohly být hospodářsky využívány, přičemž předmětem darování měla být i parcela o výměře 3733 m2. Stát nabídku přijal v roce 1966. Nemovitosti, které z usedlosti zbyly po darování zemědělských pozemků státu, manželé K. prodali kupní smlouvou ze dne 3. 7. 1973 A. Č. (žalobkyně v předmětném sporu) a jejímu tehdejšímu manželovi do bezpodílového spoluvlastnictví. Po rozvodu manželství se A. Č. stala na základě dohody o vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 28. 1. 1982 jejich vlastnicí. Rovněž docházelo k přečíslovávání parcel a ke změnám v jejich evidenci, která se stala nepřehlednou. (Parcela č. 161/1, která byla nově vytvořena, po určitou dobu nebyla evidována vůbec.) Dne 31. 3. 1992 stěžovatelé uplatnili podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nárok k pozemkům darovaným v tísni státu, mezi nimi i ve vztahu k pozemku. Restituční nároky stěžovatelů byly uspokojeny zčásti dohodou o vydání věci v roce 1993, což však nebyl případ parcely o výměře 1529 m2 v k. ú. J., kterou od roku 1973 jako zahradu užívala A. Č.. Teprve dne 25. 1. 1996 vydal Okresní úřad v Opavě, Okresní pozemkový úřad rozhodnutí, že stěžovatelé jsou jako oprávněné osoby vlastníky předmětného pozemku. A. Č. podala dne 28. 12. 1995 u Okresního soudu v Opavě žalobu, kterou se domáhala vůči ČR - Okresnímu úřadu v Opavě určení, že je výlučným vlastníkem pozemku s tím, že na výměrách pozemků, které se svým manželem koupila v roce 1973, chybí 1529 m2, což je přesná výměra předmětného pozemku nacházejícího se v oploceném prostoru, který jim byl v uvedeném roce předán, nicméně dle výpisu z katastru nemovitostí byl v době podání žaloby evidován na LV žalovaného. Následně do řízení na straně žalované vstoupil 1) stěžovatel a žaloba byla rozšířena i vůči stěžovatelkám 2), 3). Okresní soud návrhu v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl, neboť dospěl k závěru, že u žalobkyně byly splněny všechny zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku vydržením. Krajský soud v Ostravě následně rozhodnutí soudu prvního stupně shora citovaným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c ) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění platném v době jeho rozhodování. Své rozhodnutí Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., v tomtéž znění, neodůvodnil. Porušení ústavně zaručených základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy při právním posouzení předmětné věci některá ustanovení zákona vůbec neaplikovaly, ač tak dle jejich názoru byly povinny učinit, a to §46 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1973, a §6 zákona č. 22/1964 Sb., když nepřihlédly k identifikaci parcel vypracované SG v Opavě dne 24. 5. 1973 ani k obsahu uvedené písemné kupní smlouvy, z níž je patrno, že úmyslem účastníků smlouvy nebylo převést na kupující více, než je v ní výslovně uvedeno. Rovněž namítají, že soudy neaplikovaly ustanovení §132a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 4. 1983, stanovící podmínky ochrany držby, a nesprávně aplikovaly ustanovení §135a občanského zákoníku ve znění z let 1984 - 1991 a ustanovení §872 odst. 6 a §134 občanského zákoníku, v platném znění, upravující vydržení. Domnívají se totiž, že A. Č. nemohla být nikdy se zřetelem ke všem okolnostem, mezi nimiž má nejvýznamnější postavení nabývací titul, v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří. Pokud by tedy obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení citovaných právních předpisů řádně, nemohly by dospět k závěru, že A. Č. předmětné pozemky vydržela. Stěžovatelé soudům dále vytýkají, že se nevypořádaly s otázkou existence pravomocného správního rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byl uspokojen jejich restituční nárok k předmětnému pozemku a z něhož měly vyjít, a nepřípustně tak aplikovaly ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Rovněž nevymezily adekvátně vztah mezi zákonem o půdě a občanským zákoníkem. Tento stav je dle názoru stěžovatelů v rozporu s principem právní jistoty i s principem právního státu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle něhož rozhodnutí soudů, jež nerespektují pravomocné rozhodnutí správního orgánu, nemají povahu rozhodnutí zásadního právního významu. Mají za to, že tento soud, který opakovaně zdůrazňuje princip právní jistoty jako základ právního státu, ponechal bez povšimnutí skutečnost, že jim soudy svými rozhodnutími nezákonně odňaly vlastnické právo, které jim pravomocně přiznal jiný státní orgán na základě zvláštního zákona. Nejvyšší soud v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2004 uvedl, že se v dané věci zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že nikoli, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadní. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 539/98) vztahující se k otázce přezkumu rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud posuzuje toliko přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení, Ústavním soudem a navrhl ústavní stížnost v části směřující proti jeho usnesení odmítnout. Pro úplnost dále uvedl, že situace, kdy se někdo současně s držbou pozemku, který koupil, chopí i pozemku, na který se kupní smlouva nevztahovala, jsou v praxi poměrně časté a řeší je konstantní judikatura (např. rozhodnutí publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 12 pod č. C 836 a ve sv. 3 pod č. C 283). Proto nemohlo jít o věc zásadního právního významu. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Vychází se totiž z toho, že v terénu často nejsou znatelné hranice pozemků, a proto pokud někdo užívá po stanovenou vydržecí dobu nerušeně více, než koupil, může být po posouzení všech okolností případu jeho držba oprávněná. Odkaz stěžovatelů na nabývací titul je v nejobecnější rovině správný, opomíjí však skutečnost, že platný občanský zákoník o takovém titulu vůbec u vydržení nehovoří a že judikatura připouští jako podklad pro vydržení i tzv. domnělý titul. Soudy v nalézacím řízení z těchto právních zásad vycházely, přičemž otázka, zda v konkrétním případě byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí posouzení konkrétního případu a v zásadě, pokud by nešlo o krajní vybočení z obvyklého posuzování věci, o což zde nešlo, nemůže z daného rozhodnutí učinit rozhodnutí zásadní ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Námitky stěžovatelů ohledně pravomocného správního rozhodnutí o vydání pozemků v restituci nejsou dle názoru dovolacího soudu případné. Již dříve Nejvyšší soud vyslovil, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (např. sp. zn. 22 Cdo 1390/2002). Právě v tom spočívá uplatňování zásady právní jistoty, na kterou stěžovatelé narážejí. V dané věci to platí tím spíše, že pozemkový úřad se otázkou vydržení nemohl zabývat. Krajský soud v Ostravě dle vyjádření z 26. 2. 2004 nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl. Je přesvědčen, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, kterých se v ústavní stížnosti dovolávají. Setrvává na právním názoru vyjádřeném v odůvodnění svého rozsudku, na něž odkazuje. Okresní soud v Opavě ve vyjádření ze dne 17. 3. 2004 odmítl tvrzení stěžovatelů, že by napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a svobod. Uvedl, že skutkový základ věci byl zjištěn na základě důkazů řádně provedených před soudem, které byly hodnoceny v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Své rozhodnutí soud pokládá za odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu. V dalším proto odkázal na jeho odůvodnění, neboť z něj jsou zřejmé rozhodovací důvody, kterými se při posuzování věci řídil. Ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná. Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94), kterým přísluší vést řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, vykládat jiné než ústavní předpisy a aplikovat je při řešení konkrétního případu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. V projednávané věci však Ústavní soud takové extrémní vady, jež by zakládaly porušení uvedených ústavně zaručených principů, nezjistil. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud posuzoval, zda obecné soudy při svém rozhodování o otázce, zda byly v daném případě splněny všechny zákonné podmínky nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením, postupovaly ústavně konformním způsobem. Jak je možno zjistit ze spisového materiálu, okresní soud po zhodnocení řádně provedených důkazů ve shodě s krajským soudem dospěl k závěrům, že u žalobkyně je naplněn zákonný předpoklad oprávněnosti držby podle §130 občanského zákoníku, držby trvající nepřetržitě zákonem stanovenou dobu deseti let a že předmětný pozemek je způsobilým předmětem držby. Dovodil, že žalobkyně byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek patří, neboť má za to, že již v době uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1973 směřoval úmysl účastníků smlouvy k převodu předmětného pozemku, když tento pozemek tvořil určitý celek s dalšími převáděnými nemovitostmi a byl v době uzavření kupní smlouvy prodávajícími takto užíván, po jejím uzavření pak užíván kupujícími. Tento závěr je podpořen i porovnáním výměr převáděných pozemků uvedených ve zmíněné kupní smlouvě se současně evidovanou výměrou pozemků v katastru nemovitostí, ač k žádným dispozicím od nabytí nemovitostí kupujícími nedošlo. Ústavní soud shledal, že při zkoumání, zda byly splněny podmínky pro vydržení, soudy obou stupňů postupovaly podle příslušné právní úpravy v souladu s názory teorie i praxe. Danou otázkou se podrobně zabývaly a jejich závěrům, které ve svých rozhodnutích i náležitě odůvodnily, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud nemohl akceptovat námitku stěžovatelů, že se obecné soudy nevypořádaly s existencí pravomocného rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu). Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud se touto záležitostí podrobně zabýval již ve svém rozhodnutí, kterým zrušil první rozsudek okresního soudu vydaný v předmětné věci, a posléze i v napadeném rozsudku (str. 3, 4), v němž dostatečně zdůvodnil, proč existence pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu nebrání v dané věci možnosti zabývat se otázkou vlastnictví pozemku z hlediska úpravy obsažené v občanském zákoníku. Ústavní soud tyto jeho závěry nesprávnými neshledal. V opačném případě by totiž v rozporu s právní jistotou mohla nastat situace, kdy by skutečný vlastník ztratil vlastnictví v řízení, jehož nebyl účastníkem, a bylo by mu tak upřeno právo domáhat se ochrany svého práva podle čl. 36 Listiny. V daném případě obecné soudy dospěly k závěru, že výlučnou vlastnicí předmětného pozemku je žalobkyně, která jej nabyla vydržením. Pozemkový úřad tedy, aniž se touto otázkou mohl zabývat, rozhodl dne 25. 1. 1996 o vlastnictví stěžovatelů k pozemku, jehož vlastníkem v této době již nebyl stát, nýbrž žalobkyně, když následkem tohoto rozhodnutí nemohl být zánik jejího vlastnictví k pozemku. S názorem stěžovatelů o zásahu do jejich vlastnického práva proto nelze souhlasit. Nezbývá tedy než konstatovat, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, za dodržení zásad spravedlivého procesu, a ani právní závěry, které z řádně zjištěného skutkového stavu soudy prvního a druhého stupně učinily, nelze považovat za protiústavní. Samotný jiný právní názor stěžovatelů možnost zásahu Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nezakládá. Pokud jde o shora citované usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že přes vydání nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (ve Sbírce zákonů publikovaný pod č. 153/2004 Sb.), kterým bylo zrušeno ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., jež zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rozhodnutí dovolacího soudu nezrušil, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu. To proto, že Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu dospěl k závěru, že jimi nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Z tohoto pohledu by případné nové rozhodnutí Nejvyššího soudu, tentokrát odůvodněné, nemohlo přinést změnu, neboť stěžovatelům primárně nejde o to, aby měli vědomost o důvodech odmítnutí dovolání, ale o to, aby jim Nejvyšší soud vyhověl (obdobně viz IV. ÚS 447/03). Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů zakotvená v čl. 1 a 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 a 11 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 21. prosince 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.428.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 428/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 8. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §6
  • 40/1964 Sb., §130
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-428-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44663
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-20