ECLI:CZ:US:2004:2.US.48.04
sp. zn. II. ÚS 48/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. K., a 2) Ing. Z. K., zastoupených JUDr. J. M., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003, č. j. 25 Cdo 1802/2002-281, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 23 Co 6/2002-257, rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2001, č. j. 12 C 316/94-231, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1994, č. j. Ncd 531/94-17, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Příbrami, a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 9. srpna 2002, a vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 501/02, se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami a tvrdili, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle článků 1, 3, 4, 10, 12, 36, a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článků 2, 14, a 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), článků 6, 8, a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol").
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 23. ledna 2004 se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Příbrami, a Vrchního soudu v Praze, a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, článků 10 odst. 1, 36, 37 a 38 Listiny, a článku 1 Protokolu.
Vzhledem k tomu, že uvedené ústavní stížnosti směřují proti stejným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami a věcně se týkají obdobné otázky, byly rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 17. února 2004, č. j. I. ÚS 501/02-16, spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 48/04.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 12 C 316/94, Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se stěžovatelé domáhali zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Písku. Po vyslovení nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 a postoupení spisu Okresnímu soudu v Písku, navrhl posledně uvedený soud podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") delegovat věc z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Příbrami. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1994, č. j. Ncd 531/94-17, byla věc přikázána Okresnímu soudu v Příbrami.
Z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2001, č. j. 12 C 316/94-231, Ústavní soud zjistil, že jím byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby byl vedlejší účastník řízení povinen zaplatit 500 000,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 23 Co 6/2002-257, byl k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003, č. j. 25 Cdo 1802/2002-281, byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně částky 3 000,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen, jinak bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy všech stupňů nehodnotily důkazy v řízení provedené tak, jak jim ukládá §132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a jejich skutková zjištění jsou v logickém rozporu.
Nesouhlasí se závěry soudů, že usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 26. září 1989, č. j. E 151/89-25, kterým byl zamítnut návrh druhého stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí, bylo vydáno až 4 dny po provedení výkonu rozhodnutí, a že kromě víka "peřiňáku" nedošlo k poškození věcí stěžovatelů, když poškozeno bylo i piáno. Vytýkají, že soudy všech stupňů na daný případ nesprávně aplikovaly ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoOŠ"). Správně měly aplikovat ustanovení §4 odst. 2 ZoOŠ. Stěžovatelé dovozují, že v daném případě nemohlo jít o správný úřední postup, neboť následně bylo zjištěno, že pro jeho nařízení neexistovalo vykonatelné rozhodnutí. Vytýkají dovolacímu soudu, že při zjištěném pochybení odvolacího soudu nezrušil celý rozsudek odvolacího soudu, ale pouze jeho část.
Namítají, že všechny soudy, které ve věci jednaly a rozhodovaly jsou závislé na vedlejším účastníkovi, který rovněž stanovil pravidla pro vedení výkonu rozhodnutí jednacím řádem pro okresní a krajské soudy (Instrukce ministerstva spravedlnosti ČR č. 4 ze dne 5. června 1973, č.j. 417/73-L). V řízení před soudy všech stupňů byla stěžovatelům odepřena účast u jednání. V řízení před dovolacím soudem byli diskriminováni, poněvadž na rozdíl od vedlejšího účastníka řízení museli být zastoupeni advokátem. Byli odňati zákonnému soudci, neboť o věci v prvém stupni rozhodoval Okresní soud v Příbrami namísto Okresního soudu v Písku, přestože nebyly splněny podmínky pro vhodnou delegaci podle §12 odst. 2 o. s. ř. Navíc u soudu prvého stupně a u odvolacího soudu rozhodovali soudci, jejichž podjatost ve věci stěžovatelé namítli. Tím, že soudy všech stupňů těmto námitkám nevyhověly, poskytly ochranu stavu vytvořenému contra legem. Řízení trvá již více než jedenáct let v důsledku průtahů. Soud nerozhodl o jejich návrhu na vydání mezitímního rozsudku a zamítl jejich návrh na změnu žaloby, ačkoliv k tomu byly podmínky.
Nejvyšší soud ČR, jako vedlejší účastník řízení, navrhl odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že se druhý stěžovatel nezúčastnil ústního jednání odvolacího soudu, protože se odmítl podrobit bezpečnostní kontrole při vstupu do budovy soudu.
Okresní soud v Příbrami, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále odkázal na vyjádření k ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 568/03, ve kterém jsou popsány jednotlivé úkony obecných soudů od konce roku 1994 do konce roku 2003.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, pokud se týká jeho rozhodnutí, odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost. Uvádí, že stěžovatelé nesouhlas s vhodnou delegací neprokazují neexistenci těch důvodů, pro něž bylo návrhu vyhověno, a neobjasňují proč svůj nesouhlas s touto delegací přes výzvu nesdělili Okresnímu soudu v Písku.
Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na odůvodnění napadených rozhodnutí, a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti pokud se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a odmítnutí ústavní stížnosti, pokud se týká ostatních rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Je také třeba konstatovat, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Postupuje-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, upravené v čl. 36 Listiny, a svůj postup řádně odůvodní, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V průběhu řízení byly provedeny a zhodnoceny navrhované důkazy a obecné soudy se všemi provedenými důkazy a tvrzeními účastníků řízení podrobně zabývaly. Ústavní soud tedy neshledal nerovnost v přístupu obecných soudů k účastníkům řízení, ani extrémní nesoulad mezi důkazy provedenými v průběhu řízení a jejich hodnocením a z nich vyvozenými závěry. Skutková zjištění obecných soudů nejsou v logickém rozporu. Na daný případ byly aplikovány veškeré v úvahu přicházející právní normy. Provedená aplikace jednoduchého práva nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Jestliže soud prvého stupně namísto stěžovateli navrhovaného mezitímního rozsudku, vydal rozsudek ve věci samé, postupoval v souladu s procesním předpisem. Rovněž rozhodnutí dovolacího soudu, který zčásti rozsudek odvolacího soudu zrušil a zčásti potvrdil, lze považovat za ústavně souladný a šetřící v maximální možné míře ústavně zaručená práva stěžovatelů. Povinné zastoupení účastníků řízení je v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jak Ústavní soud dovodil například v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 43/2000.
Vedlejší účastník řízení vykonává státní správu ve věcech soudů. Jeho úkolem je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích stanovených zákonem na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Výkon státní správy soudů přitom nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Tato oprávnění a povinnosti jsou logickým důsledkem dělby moci v demokratickém právním státě a jsou pod kontrolou soudní moci. Námitka stěžovatelů, že soudy jako celek jsou na vedlejším účastníkovi řízení závislé, je tedy zjevně neopodstatněná. Stejně i námitka, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Pokud stěžovatelé v průběhu řízení namítali podjatost jednotlivých soudkyň, tak tyto námitky byly postupem předpokládaným procesním předpisem prověřeny a bylo o nich zamítavým způsobem rozhodnuto. Ústavní soud neshledal, že by soudy při rozhodování o námitkách podjatosti zasáhly do práva stěžovatelů zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny.
Je skutečností, že po vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 23 Co 465/2000-175, se stěžovatelé ani jednou osobně nezúčastnili jednání obecných soudů, neboť druhý stěžovatel nebyl ani v jednom případě vpuštěn do budovy soudu. Ve všech případech k tomu došlo proto, že se druhý stěžovatel odmítl podrobit bezpečnostní prohlídce dle pokynů justiční stráže. Ústavní soud již dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 627/01), že každý, kdo zamýšlí účastnit se soudního jednání jako veřejnost, je povinen se podrobit ze zákona vyplývajícímu omezení k zajištění bezpečnosti soudů a soudců, a to s vědomím, že v opačném případě by mu byl přístup k soudnímu jednání odepřen. Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu posuzované omezení potud zmírňuje, že jde-li o předvolanou osobu (účastníka řízení, svědka apod.), odkazuje se způsob bezpečnostní ochrany a postup justiční stráže vedle pokynu předsedy soudu i na pokyn soudce, který předvolal osobu, vzpírající se bezpečnostní kontrole. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byl vždy ústavně souladným způsobem dodržen postup, který vyplývá z §3 odst. 1 písm. d) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 19 března 1999, č. 2022/99-SM, ve znění Instrukce č. 3838/00-SM, která postup soudu a justiční stráže upravuje. Ústavní soud tedy v daném případě neshledal porušení práv podle článku 4 odst. 1 a 4 a článku 38 odst. 2 Listiny, a článku 14 Paktu.
Jako soud prvého stupně rozhodoval v daném případě Okresní soud v Příbrami a jako odvolací soud Krajský soud v Praze, ačkoliv by podle §85 odst. 4 o. s. ř. (podle úpravy platné v době zahájení řízení §85 odst. 3 o. s. ř.) měl být soudem prvého stupně Okresní soud v Písku a odvolacím soudem Krajský soud v Českých Budějovicích. V daném případě usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1994, č. j. Ncd 531/94-17, došlo na návrh Okresního soudu v Písku k delegaci věci Okresnímu soudu v Příbrami. Návrh delegace byl odůvodněn tím, že údajná škoda, jejíž náhrady se stěžovatelé domáhali, měla být způsobena místně příslušným Okresním soudem v Písku. Byl dán na vědomí všem účastníkům řízení k vyjádření. Vedlejší účastník řízení neměl k návrhu námitek a stěžovatelé se nevyjádřili. Okresní soud v Příbrami je ve vztahu k Okresnímu soudu v Písku místně nejbližším soudem prvého stupně mimo územní obvod Krajského soudu v Českých Budějovicích. V daném případě šlo o konflikt mezi právem na nezávislý a nestranný soud, které vyplývá z článku 36 odst. 1 Listiny, a právem na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. Existovala pochybnost o tom, zda budou Okresní soud v Písku, který byl stěžovateli v žalobě označován jako původce škody, způsobené jim neoprávněným exekučním řízením, a Krajský soud v Českých Budějovicích, který předmětné exekuční řízení zastavil, vzhledem ke vztahu k věci a svým předchozím stanoviskům, nezávislé a nestranné. Nešlo tedy o vztah jednoho ze soudců daného soudu k věci, která by měla svůj základ mimo rozhodovací činnost soudu či soudce. S ohledem na shora popsanou skutečnost, a vzhledem k materiální povaze ústavně zaručených práv, považuje Ústavní soud delegaci Okresnímu soudu v Příbrami vůči stěžovatelům za korektní a ústavně souladnou. Proto neshledal, že by tímto postupem došlo k zásahu do práva stěžovatelů vyplývajícího z článku 38 odst. 1 Listiny. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 222/96, není na místě, neboť jím byla řešena jiná situace.
Ani námitka stěžovatelů, týkající se nepřipuštění změny žaloby soudem prvého stupně, nemá ústavně právní relevanci. Souhlas soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení. Soud změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je na místě podání žaloby nové. Danou situaci nelze procesně řešit namítáním nesprávnosti nepřipuštění změny žaloby, ať už v rámci odvolání proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby (neboť je to podle §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nepřípustné), nebo v rámci odvolání nebo dovolání proti rozhodnutí ve věci samé. Pokud by rozhodnutím o nepřipuštění změny žaloby bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, je obranou proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost, kterou je nutné podat z důvodu požadavku právní jistoty účastníků řízení ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoÚS"). V daném případě bylo usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. září 2001, č. j. 12 C 316/94-221, doručeno stěžovatelům 9. října 2001. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení tedy podle §72 odst. 2 ZoÚS marně uplynula 7. prosince 2001.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepřiměřené délky soudního řízení. Je na jedné straně pravdou, že řízení probíhalo od 23. září 1992, a tedy trvalo do vydání posledního rozhodnutí napadeného ústavní stížností celkem 4047 dnů (tj. jedenáct let a jeden měsíc). Na druhé straně je pravdou, že úkony soudů neměly výrazné časové odstupy, zčásti byly limitované i postupem stěžovatelů (podání žaloby nepříslušnému soudu, důkazy navrhované v průběhu řízení a nikoliv na jeho začátku, rozhodování o návrhu na vydání mezitímního rozsudku, neúčast u jednání), a soudy rozhodovaly 3x o odvolání, 2x o dovolání a 2x o námitce podjatosti. Proto Ústavní soud v daném případě neshledal v délce soudního řízení liknavost či svévoli obecných soudů, a proto neshledal ani zásah do práva stěžovatelů podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Kromě toho bylo předmětné řízení již pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Co 501/2003-312, a to k 9. březnu 2004. Ústavní soud by proto ani neměl žádný prostředek, jak případné průtahy v řízení napravit.
Ústavní soud shledal ze všech shora popsaných důvodů ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) ZoÚS odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu