ECLI:CZ:US:2004:2.US.609.02
sp. zn. II. ÚS 609/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti M., a. s., zastoupené advokátem Mgr. Z. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2002, čj. 2 Ko 256/99-319, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. 8. 1999, čj. 39 K 26/98-161, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 9. 2002, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu v Brně uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 K 26/98, Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud v Brně prohlásil usnesením ze dne 31. 8. 1999, čj. 39 K 26/98-161, na majetek navrhovatelky konkurs. Správcem konkursní podstaty ustanovil advokáta JUDr. P. B. Vyzval věřitele navrhovatelky, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne prohlášení konkursu přihlásili všechny své nároky s uvedením jejich výše, právního důvodu vzniku a jejich zajištění, s tím, že na nároky, které nebudou přihlášeny, nebude brán v konkursu zřetel. Dále rozhodl o vyvěšení zkráceného znění usnesení na úředních deskách příslušných soudů a o zveřejnění výpisu z něj v Obchodním věstníku. Navrhovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 5. 6. 2002, čj. 2 Ko 256/99-319.
K návrhu JUDr. P. B., správce konkursní podstaty navrhovatelky, přiznal jmenovanému správci konkursní podstaty Ústavní soud usnesením ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 609/02, postavení vedlejšího účastníka.
K projednávané ústavní stížnosti se podrobně vyjádřili účastníci řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně. Oba soudy vyslovily přesvědčení, že jejich postupem nedošlo k zásahu do tvrzených ústavních práv navrhovatelky. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.
V projednávané věci navrhovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek navrhovatelky. Takové rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout dovoláním, jehož přípustnost je dána ustanovením §238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2002 (dále jen "o.s.ř."). Jak vyplývá z obsahu usnesení odvolacího soudu, navrhovatelka nebyla o právu podat dovolání poučena. S takovou situací ovšem občanský soudní řád počítá v ustanovení §240 odst. 3, podle něhož, neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, lze dovolání podat do čtyř měsíců od doručení. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by navrhovatelka tento mimořádný opravný prostředek podala. Ústavní soud ověřil skutečný stav věci dotazem na příslušné oddělení Krajského soudu v Brně, jež potvrdilo, že navrhovatelka dovolání nepodala. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě podání ústavní stížnosti odmítnuto jako nepřípustné (srov. III. ÚS 148/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, usn. č. 58, nepubl. usnesení I. ÚS 532/02).
Ústavní soud neshledal důvody ani pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud ovšem vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v §75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, k jejichž vzniku stěžovatel svým opomenutím nepřispěl, a kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených práv (srov. II. ÚS 240/02, I. ÚS 192/2000). V dané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť proti napadenému usnesení Krajského obchodního soudu v Brně podala navrhovatelka odvolání, jímž se odvolací soud řádně meritorně zabýval. Navrhovatelka měla dále možnost podat proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, jíž ovšem nevyužila.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj