ECLI:CZ:US:2004:2.US.665.04
sp. zn. II. ÚS 665/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. H., zastoupeného JUDr. H. H., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2004, č. j. 21 Co 229/2004-97 (/sp. zn. 21 Co 230/2004), a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2004, č. j. D 890/91-80, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a B. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížnost domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2004, č. j. 21 Co 229/2004-97 (/sp. zn. 21 Co 230/2004), a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2004, č. j. D 890/91-80, a tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svého základního práva spatřuje v tom, že neopominutelnou dědičkou po jeho dědečkovi se rozhodnutími soudů stala vedlejší účastnice řízení, jako naprosto cizí osoba. Podle něj může k dědění vedle závětního dědice nastupovat zákonný neopominutelný dědic, pokud byl v závěti pominut. Nemůže však nastupovat dědic neopominutelného dědice, jako k tomu došlo v daném případě. Dále namítl, že právo dovolat se relativní neplatnosti podléhá promlčení, přičemž v daném případě právní zástupce vedlejší účastnice řízení až dne 23. 3. 2004 pouze upozornil na relativní neplatnost závěti, aniž by ji výslovně namítl.
Z listin přiložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že závětí, sepsanou ve formě notářského zápisu, ustanovil B. Č., stěžovatele svým dědicem. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 5. 2002, č. j. D 890/1991-45, bylo určeno, že stěžovatel, jako jediný dědic ze závěti, nabude veškerý majetek patřící do dědictví po B. Č., a to nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha-východ pro obec Měšice a katastrální území Měšice u Prahy. Toto usnesení bylo k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, čj. 21 Co 287/2003-67, protože soud prvého stupně nejednal s vedlejší účastnicí řízení, která je dědičkou syna zůstavitele, B. Č., Následně bylo usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2004, č. j. D 890/1991-80, určeno, že stěžovatel nabude z dědictví po B. Č., ideální tři čtvrtiny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha-východ pro obec Měšice a katastrální území Měšice u Prahy, a B. Č., nabude z dědictví po B. Č., ideální jednu čtvrtinu týchž nemovitostí. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti k úhradě nákladů pohřbu v poměru toho, co kdo z dědictví nabyl. V totožném poměru pak byla uložena i povinnost k úhradě odměny notářce, a to usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2004, č. j. D 890/1991-82. Proti dvěma posledně uvedeným usnesením podal stěžovatel odvolání, a takto napadená usnesení byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2004, č. j. 21 Co 229/2004-97 (sp. zn. 21 Co 230/2004), potvrzena. Odvolací soud shledal obě usnesení soudu prvého stupně věcně správnými.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V důsledku aplikace uvedeného zásadního postoje Ústavního soudu je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Námitky, vztahující se k účasti vedlejší účastnice řízení v řízení o dědictví po B. Č., obsahovalo již odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvého stupně a odvolací soud na ně reagoval. Pokud odvolací soud dovodil, že B. Č., náleželo dědické právo včetně práva namítnout relativní neplatnost závěti, a uvedená práva v důsledku jeho úmrtí v průběhu řízení uplatňuje vedlejší účastnice řízení (dědička), lze mít takový výklad jednoduchého práva za ústavně souladný. Přiměřeně totéž platí o námitce včasnosti uplatnění námitky relativní neplatnosti závěti, kterou lze podle odvolacího soudu uplatnit kdykoliv v průběhu řízení o dědictví. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá absence pochybností odvolacího soudu o tom, že projevem vůle procesní nástupkyně neopominutelného dědice byla vznesena námitka relativní neplatnosti závěti. Jak shora uvedeno, hodnocení projevu vůle účastníků v průběhu řízení je věcí obecných soudů, a Ústavní soud nemůže do této jejich pravomoci zasahovat.
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal porušení základních práv stěžovatele, tak jak bylo namítáno. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu