ECLI:CZ:US:2004:2.US.67.04
sp. zn. II. ÚS 67/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 21. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 67/04 ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva A. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 15. 1. 2003 sp. zn. 40 Co 304/2002, kterým byl v rozsahu napadeném stěžovatelovým odvoláním potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 1. 2002 sp. zn. 9 C 321/95, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 1. 2003 č. j. 40 Co 304/2002-285 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl v rozsahu napadeném odvoláním stěžovatele potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku č. j. 9 C 321/95-251 ze dne 29. 1. 2002, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se vůči vedlejšímu účastníku F. G. domáhal zaplacení částky 26 387 Kč s příslušenstvím. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné, rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností není napadeno.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 9 C 321/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 16. 12. 1992 s Pozemkovým fondem České republiky (dále jen PFČR) nájemní smlouvu na zemědělskou půdu, mj. i pozemek p. č. 620/1 o výměře 5,7461 hektarů v k. ú D. F. a zavázal se platit nájemné. Nájemní vztah měl být ukončen přiznáním vlastnického práva oprávněné osobě nebo privatizací, výpovědní lhůta činila 1 rok s termínem výpovědi k 30. 9. běžného roku, pokud se strany nedohodnou jinak. Uvedené pozemky stěžovatel na podzim roku 1993 obdělal a zasil na nich ozimou pšenici. Vzrostlé obilí však sklidil dne 29. 7. 1994 vedlejší účastník, který uzavřel dne 18. 10. 1993 s územním pracovištěm PFČR na tytéž pozemky rovněž nájemní smlouvu. Stěžovatel v žalobě namítal, že nájemní smlouva byla s vedlejším účastníkem uzavřena, ačkoliv stěžovateli nebyla dána z nájmu výpověď ani se na ní s pronajímatelem nedohodl, vedlejší účastník se nestal vlastníkem pozemků a pozemky nebyly privatizovány. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník sklidil úrodu na pozemcích bez právního důvodu, a to z celkové výměry 66 216 m2, získal na úkor stěžovatele bezdůvodné obohacení ve výši 74 295 Kč. Žalovaná částka byla vypočtena z uvedené výměry při předpokládané průměrné výnosnosti 37,4 metrických centů za 1 hektar při ceně 300 Kč za metrický cent. Mezi účastníky byl spor o platnost obou nájemních smluv, o rozsah plochy, která byla oseta a sklizena, o množství úrody obilí sklizeného z předmětných pozemků každým z účastníků řízení a jimi vynaložené náklady. Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná jen do výše 3 583 Kč s přísl. a ve zbytku ji zamítl. Dle názoru soudu je nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a PFČR neplatná pro nedostatek projevu vůle ze strany PFČR směřujícího ke vzniku nájemního poměru a především pro nedostatek určitosti předmětu nájmu a výše nájemného. Naopak nájemní smlouvu uzavřenou vedlejším účastníkem s PFČR hodnotil soud jako platnou, neboť byla uzavřena za územní pracoviště PFČR oprávněnou osobou a předmět smlouvy byl určitý. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že vedlejší účastník sklidil úrodu z celé plochy pozemku o výměře 66 216 m2 a soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník z uvedené plochy sklidil ozimou pšenici pouze z 2,3 ha. Stěžovatel neměl platně uzavřený nájem, nemůže tedy vůči vedlejšímu účastníku, který je oprávněným nájemcem, uplatňovat náhradu zisku spočívající v ceně sklizené úrody, a přísluší mu pouze nárok na bezdůvodné obohacení spočívající v pěstebních nákladech, které vedlejší účastník na sklizenou úrodu zjevně nevynaložil. Soud při vyčíslení nákladů vycházel z údajů stěžovatele, dle kterých náklady na osetí 2,3 ha a cena osiva činí částku 3 583 Kč. K tvrzení stěžovatele, že s osetím plochy měl i další výdaje (válení, postřik, rozmetání průmyslových hnojiv, přihnojování kapalnými hnojivy), soud uvedl, že je stěžovatel, pokud jde o předmětnou plochu, neprokázal.
V odvolání stěžovatel uváděl, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy jím navrhované a věc nesprávně právně posoudil. Nalézací soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s tvrzením, že stěžovatel převzal pozemky na základě smlouvy ze dne 1. 7. 1993 o prodeji části podniku od O. J., a to včetně převodu vlastnictví k jiným než trvalým porostům nacházejícím se na těchto pozemcích, a tak vstoupil do práv a povinností oprávněného nájemce pozemků. Nezabýval se argumentací stěžovatele, který existenci nájemní smlouvy odvozoval i od toho, že PFČR řádně platil nájemné a byl jím dokonce o jeho zaplacení upomínán pod pohrůžkou odstoupení od smlouvy, ani argumentací zpochybňující platnost smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a PFČR, neboť osoby jednající za PFČR neměly oprávnění takovou smlouvu uzavřít. Dále uváděl, že v řízení prokázal i rozsah pěstebních nákladů a předložil soudu jejich výpočet, tj. 9 049,20 Kč/1 ha. Výpočet bezdůvodného obohacení provedený soudem považoval za nesprávný, neboť vychází pouze z hodnoty setí a osiva, přestože bylo prokázáno, že pšenici zasel do zoraného a připraveného pole a dosažený výnos dosvědčuje, že o ni řádně pečoval, neboť mezi dosaženými výnosy a pěstebními náklady je přímá souvislost. S ohledem na to, že stěžovatel realizoval v roce 1994 pšenici jako pšenici potravinářskou Státnímu fondu tržní regulace v zemědělství za cenu 324 Kč za 1 q, vypočítal hodnotu pšenice na 29 971 Kč a požadoval změnu rozsudku tak, že mu bude přiznána částka 26 387 Kč s přísl. (V odvolání stěžovatel odvozoval svůj nárok již jen z množství sklizené pšenice, které vzal za prokázané nalézací soud.)
Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel se v řízení domáhal úhrady skutečně vynaložených nákladů v souvislosti s osetím předmětné parcely (což dokládal výpočtem těchto nákladů), přičemž nalézací soud správně podřadil skutková tvrzení stěžovatele pod hmotněprávní ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Pokud stěžovatel v odvolacím řízení provedl změnu skutkových tvrzení k výpočtu výše nákladů na jeden hektar ozimé pšenice a žádá formou finanční náhrady to, co by realizoval na trhu prostřednictvím Státního fondu tržní regulace za předpokladu, že by z uvedené výměry 2,3 ha sklidil 92,5q, tedy užitky, nemohl krajský soud ke změně skutkových tvrzení s ohledem na princip neúplné apelace přihlédnout. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že skutkové závěry jsou podloženy dokazováním provedeným zákonným způsobem, soudu nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které z dokazování nevyplynuly, nebo by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Pokud jde o důkazní návrh označený stěžovatelem až v průběhu odvolacího řízení (doplnění dokazování vyčíslením pěstebních nákladů), uvedl, že takto označený důkaz z pohledu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. neobstojí, neboť nesplňuje přípustnost novot v systému neúplné apelace s důrazem na skutečnost, že žalobce takový důkaz v řízení před soudem neoznačil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, řádně se nezabývaly všemi v řízení předloženými důkazy a nehodnotily je ve smyslu §153 odst. 1 a §157 odst. 2 a §132 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné a je zde tedy důvod pro zrušení. Uvádí, že na č. l. 131 a 150 je založeno vyčíslení pěstebních nákladů, a není tedy pravda, že se jedná o důkaz nově učiněný až v průběhu odvolacího řízení. Soud nevěnoval pozornost obsahu spisu, projevil neznalost zemědělské problematiky a nezabýval se důkazem, že stěžovatel vstoupil do práv a povinností nájemce zemědělských pozemků, když smlouvou o koupi části podniku koupil od PFČR část podniku O. J. a z předmětných pozemků nikdy nedostal výpověď ani se nedohodl na ukončení nájmu.
Soud prvního stupně bez jakéhokoliv žalobního návrhu stěžovatele, resp. účastníka oprávněného podat určovací žalobu pro prokázaný naléhavý právní zájem rozhodl o neplatnosti nájemní smlouvy stěžovatele, kterou uzavřel na užívání dotčených polností s PFČR, i když toto právo by příslušelo jen stěžovateli a vedlejšímu účastníku pouze proti pronajímateli, který je povinen přenechat nájemci pronajatou věc ve stavu způsobilém smluvnímu užívání. V tomto smyslu hodnotí stěžovatel rozhodnutí soudu prvního stupně jako nezákonné a zdůrazňuje, že mělo na rozhodování ve věci zásadní vliv.
Stěžovatel dále poukazuje na průtahy v řízení, ke kterým došlo v řízení před soudem prvního stupně, neboť mezi podáním žaloby a nařízením prvního jednání uběhly 4 roky a mezi jednotlivými jednáními byla roční pauza, což způsobilo znehodnocení důkazů, např. výpovědí svědků, kteří si již přesně nepamatovali okolnosti věci.
Rozhodnutí obou soudů zamezilo stěžovateli rozšířit nebo založit žalobu novou proti PFČR. Protizákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel i v tom, že vedlejší účastník s podporou soudních rozhodnutí zcizil, co mu nepatřilo, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém právním posouzení věci a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Šumperku na výzvu Ústavního soudu k vyjádření k ústavní stížnosti nereagoval.
F. G. se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti však dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.
Podstatou ústavní stížnosti je poukaz stěžovatele na nedostatky v provádění dokazování, nesouhlas s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a z něj vyvozenými právními závěry soudů.
Pokud jde o námitky týkající se dokazování, Ústavní soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že nalézací soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, jak výslechem řady svědků, tak provedením listinných důkazů, avšak ne všemi provedenými důkazy se zabýval zákonu odpovídajícím způsobem.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že nalézací soud se v odůvodnění rozhodnutí výslovně nevypořádal s některými jeho tvrzeními (zejm. ohledně převzetí pozemků na základě smlouvy ze dne 1. 7. 1993 o prodeji části podniku od O. J. a vstupu do práv a povinností oprávněného nájemce pozemků, argumentací týkající se existence nájemní smlouvy stěžovatele odvozené z toho, že PFČR řádně platil nájemné a byl o jeho zaplacení upomínán pod pohrůžkou odstoupení od smlouvy, poukazem na neplatnost nájemní smlouvy vedlejšího účastníka z důvodu jejího podpisu osobou k tomu neoprávněnou) a především všemi provedenými důkazy (výpočet pěstebních nákladů). Odvolací soud pak pouze (pokud jde o tyto námitky) obecně konstatoval správnost skutkových i právních závěrů nalézacího soudu i jím provedeného dokazování, aniž se k výslovným námitkám uvedeným v odvolání stěžovatele konkrétně vyjádřil.
Z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí dle §157 odst. 2 o. s. ř. jistě povinností soudu není se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů. I když v projednávané věci v některých případech (zejména pokud jde o otázku platnosti obou nájemních smluv a smlouvy s O. J.), jichž se námitky stěžovatele dotýkají, mohlo být stanovisko obou soudů ohledně argumentace stěžovatele vyjádřeno podrobněji a výstižněji, Ústavní soud se omezuje na toto konstatování, neboť uvedená "nedůslednost" soudu nedosahuje neústavnosti a především v dané věci otázka platnosti nájemních smluv nebyla z hlediska posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení podstatná.
K jinému závěru však Ústavní soud dospěl, pokud jde hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci je nesporným, že předmětné pozemky byly osety stěžovatelem, že na nich vzešla ozimá pšenice, jejíž kvalita a výnos nebyly nijak zpochybněny, a kterou sklidil a dále prodal vedlejší účastník, který tak získal bezdůvodné obohacení.
Stěžovatel v řízení přitom od počátku požadoval, aby mu byla uhrazena cena, za kterou by pšenici, sklizenou v jím uvedeném množství, prodal dalšímu zpracovateli. Obecné soudy ale dospěly k závěru, že mu nenáleží právo na vydání užitků, neboť s ohledem na neplatnost nájemní smlouvy nebyl oprávněným nájemcem předmětných pozemků.
Z tohoto hlediska proto neobstojí závěr odvolacího soudu, který uvedl, že stěžovatel nárok spadající svým obsahem pod hmotněprávní vymezení užitků dle §458 odst. 1 obč. zák. uplatnil až v odvolacím řízení, zatímco před soudem prvního stupně požadoval zaplacení skutečně vynaložených nákladů. Skutečnost, že stěžovatel požadoval i užitky, je zřejmá z žalobního návrhu, kterým požadoval zaplacení částky představující cenu za ztržení pšenice, dále z přípisu na č. l. 30 a násl., a konečně i z konstatování soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku. Závěr, že stěžovateli přísluší jen nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající ve vynaložených nákladech, pak vyslovil nalézací soud.
Stěžovatel pouze v rámci řízení předkládal důkazy, kterými prokazoval náklady, které mu v souvislosti s vypěstováním pšenice vznikly. Přitom, pokud jde o pěstební náklady stěžovatel výslovně uváděl, že je činí nejen náklady na osivo a jeho zasetí do půdy, ale i náklady tvořené přípravou a zpracováním půdy, hnojením, postřiky - viz č. l. 105, kde tyto náklady konkretizuje a vyčísluje na 9 049,9 Kč/1 ha, dále č. l. 131, na kterém je založen výpočet pěstebních nákladů včetně příloh - fotokopie faktur týkajících se nákupu hnojiv postřiků apod., a sborník prodejních cen oboru 061 polní a mechanické práce (č. l. 132-150). Těmito důkazy, přestože byly při jednání konaném dne 15. 3. 2001 provedeny (čteny), se nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí nezabýval, nijak je nehodnotil z hlediska opodstatněnosti a průkaznosti, ale pouze se omezil na strohé konstatování, že stěžovatel další náklady neprokázal (str. 4 rozsudku). Přitom pokud jde o náklady na osivo a mechanické práce spojené s osetím, soud uvedl, že z důvodů ekonomiky řízení vycházel z tvrzení stěžovatele o výši těchto nákladů, tedy v tomto případě se spokojil s důkazem, jehož opodstatněnost byla prokazována stejným způsobem.
Ústavní soud uvádí, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich pravomoci zasahovat. Stejně jako mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. (Uvedené konstatování se vztahuje i na projednávanou věc, pokud jde o nesouhlas stěžovatele s provedeným hodnocením důkazů a se závěry z něj vyplývajícími, zejména ohledně toho, kdo byl oprávněným nájemcem uvedených pozemků a kdo z účastníků z jaké výměry a v jakém rozsahu pšenici sklidil.)
Ústavní soud je však oprávněn ověřit, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásad vyplývajících z Listiny a zakotvených v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům či navrhovat důkazy vlastní, ale v relaci k důkazům provedeným i povinnost soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů takový důkaz pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Z čl. 82 odst. 1 Ústavy a ustanovení §132 o. s. ř. pak vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, kterou však nelze vykládat tak, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoliv, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene. Uvedeným ustanovením je jednak realizována podmínka ústavního principu nezávislosti soudu a jednak jím je zajišťována podmínka rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny). K narušení rovného postavení účastníků v řízení totiž může dojít právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, avšak některé důkazy pouze konstatuje, ale neučiní je předmětem svých úvah a hodnocení.
Dle názoru Ústavního soudu nalézací soud uvedeným zásadám nedostál, neboť nepřihlížel ke všemu, co uvedli účastníci řízení a co vyšlo najevo, a všechny důkazy, které provedl, nehodnotil ani jednotlivě, ani ve vzájemné souvislosti. Jednalo se přitom o důkazy a tvrzení stěžovatelem výslovně uvedené, přičemž z povahy předmětu projednávané věci, kdy bylo zřejmé, že náklady na vypěstování obilí nelze omezit jen na hodnotu osiva a jeho zapracování do půdy, byl návrh stěžovatele na provedení takového důkazu opodstatněný. Odvolací soud pak nesprávnost takového postupu neshledal.
Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy) (viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.).
Pro úplnost, pokud jde o dokazování, Ústavní soud uvádí, že odvolací soud stěžovateli nevytkl, jak se domnívá, že důkaz - vyčíslení pěstebních nákladů - byl nově učiněný až v průběhu odvolacího řízení, ale to, že tento důkaz neobstojí dle §205 odst. 1 o. s. ř., neboť právě nesplňuje podmínku, že žalobce takový důkaz v řízení před soudem prvního stupně neoznačil.
Dle názoru Ústavního soudu v dané věci rovněž došlo k nesprávné aplikaci §458 obč. zák. Podle tohoto ustanovení v případě bezdůvodného obohacení musí být vydáno vše, co bylo nabyto, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Pro posouzení nároku ve smyslu §458 obč. zák. je tedy podstatné, zda ten, kdo se bezdůvodně obohatil v konkrétním případě tím, že sklidil a prodal obilí, které nezasil a nevypěstoval, jednal či nejednal v dobré víře. Obecné soudy při posuzování nároku stěžovatele vycházely z předpokladu, že požadavek dobré víry vedlejšího účastníka je nutno odvodit od zjištění, zda obilí vzrostlo na pozemcích, ke kterým měl oprávněný nájem. Tato skutečnost by však mohla být podstatná jen při posuzování dobré víry v souvislosti s hospodařením (jeho oprávněností) na pozemcích, ke kterým existovaly duplicitní nájemní smlouvy, o jejichž platnosti nebylo pravomocným výrokem soudu rozhodnuto, nikoliv při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v nákladech na vypěstování obilí na těchto pozemcích, a užitků.
Obecné soudy se proto měly zabývat otázkou, zda za situace, kdy bylo nesporné, že ozimou pšenici zasil (byť na pozemcích, k nimž nebyl vyjasněný právní vztah) stěžovatel a že si toho byl vedlejší účastník při sklízení pole vědom, lze dovozovat, že byl vedlejší účastník v dobré víře, že mu náleží zisk z prodeje pšenice, na jejímž osetí a vypěstování se nepodílel, přestože mohl být v dobré víře, že pšenice vzešla na jím pronajatých pozemcích. (Ústavní soud poznamenává, že ze zápisu z jednání konaném před provedením sklizně, tj. dne 8. 7. 1994, vyplývá, že vedlejšímu účastníku byla známa existence duplicitní nájemní smlouvy k předmětným pozemkům, že stěžovatel hodlá obilí, které zasil, sklidit a vedlejší účastník připouští, že se jedná o pozemky, které "měl" užívat, č. l. 18).
Ústavní soud (aniž by prejudikoval následné vyhodnocení důkazní situace obecným soudem a z ní vyvozená skutková zjištění a odpovídající právní posouzení) uzavírá, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost provedeným důkazům a odpovídajícím způsobem tyto důkazy nevyhodnotily, skutkové závěry obecných soudů nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, a nemohly tak být vyvozeny opodstatněné právní závěry, což vede v konečném důsledku k pochybnostem o správnosti, přezkoumatelnosti, přesvědčivosti a spravedlnosti napadeného rozhodnutí, přičemž toto pochybení svou závažností a intenzitou s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci zasahuje do oblasti ústavně zaručených práv zakotvených v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho zakládá i rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Výkon spravedlnosti v právním státě musí dbát na procesní čistotu a dodržování zákonných a ústavních kautel, přičemž pouze rozhodnutí, jež je co do svého výroku i odůvodnění výsledkem a završením ústavně souladného postupu, může z ústavněprávního pohledu obstát.
Pro úplnost Ústavní soud k námitce stěžovatele týkající se tvrzeného nezákonného postupu soudu, který se měl neoprávněně zabývat otázkou platnosti nájemní smlouvy, uvádí, že soud je oprávněn si učinit závěr o předběžné otázce, jejíž předchozí vyřešení je nutné (eventuálně to soud za nutné považuje). Nejedná se totiž o její rozhodnutí ve výroku rozhodnutí, nýbrž jen o její vyřešení, aby bylo možno rozhodovat věc samu. Námitkou stěžovatele ohledně průtahů řízení se Ústavní soud s ohledem na to, že se nejednalo o aktuální a trvající zásah orgánu veřejné moci, neboť ústavní stížnost směřovala již proti pravomocnému rozhodnutí, nezabýval.
Na základě výše uvedených zjištění a úvah shledal Ústavní soud ústavní stížnost důvodnou a pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 1. 2003 č. j. 40 Co 304/2002-285 zrušil.