infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 762/02 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.762.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:2.US.762.02
sp. zn. II. ÚS 762/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 21. 12. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. zastoupeného JUDr. J.S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2002, č. j. 28 Cdo 946/2002-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. 55 Co 459/2001-59, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. září 2001, č. j. 30 C 69/2001-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2002 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, neboť měl za to, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Stěžovatel se dále domníval, že dovolací soud postupoval při vyřizování jeho podání nesprávně, tedy v rozporu s platným právem. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost považovat za včasně podanou. Stěžovatel totiž tento procesní prostředek využil až poté, kdy Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. V době, kdy Ústavní soud stížnost obdržel, převládal v jeho judikatuře názor, že v takovém případě je pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti rozhodný den, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. Tuto zavedenou praxi změnil Ústavní soud svým sdělením publikovaným dne 3. 2. 2003 ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb., když rozhodl, že běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná vždy dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (s výjimkou obnovy řízení). S přihlédnutím k této změně právního názoru zvolil Ústavní soud postup pro stěžovatele příznivější a jeho podání posoudil ve světle této pozměněné praxe. Ústavní soud tedy konstatuje, že návrh byl podán včas a splňuje všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proto mohlo být přistoupeno k posouzení jeho věcné stránky. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 30 C 69/2001, z něhož vyplynulo následující: Dne 5. 10. 1998 podalo DVB V. č. p. 436 a 437 - bytové družstvo (dále jen "vedlejší účastník") k obvodnímu soudu žalobu, v níž se dožadovalo určení, že je výlučným vlastníkem domu č. p. 436 na p. č. 265/236 a domu č. p. 437 na p. č. 265/239 v katastrálním území Ú. u,. Vedlejší účastník uvedl, že vznikl vyčleněním z P. (stěžovatele) na základě §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). V souladu s §29 odst. 3 citovaného zákona přechází na vyčleněné družstvo vlastnické právo k budovám, v nichž se nachází byty, jejichž nájemci o vyčlenění rozhodli. Stěžovatel však odmítal přechod vlastnického práva potvrdit a katastrální úřad bez tohoto potvrzení neprovedl vklad do katastru nemovitostí. Nemožnost vystupovat jako vlastník pak dle názoru vedlejšího účastníka konstituovala naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Z vyjádření stěžovatele k žalobě vedlejšího účastníka bylo zřejmé, že předmětem sporu je skutečnost, zda se po vyčlenění družstva stal vlastníkem budov výlučně vedlejší účastník či zda vzniklo podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka. Stěžovatel uvedl, že předmětné nemovitosti sestávají kromě bytů rovněž z objektů občanské vybavenosti, tedy kanceláří, skladů, strojovny vzduchotechniky, sociálního zařízení, prodejny potravin, prodejny zeleniny a lahůdkářství. Jednotlivé části budovy byly samostatně kolaudovány a rovněž jejich financování bylo prováděno z oddělených zdrojů. Z těchto důvodů měl stěžovatel za to, že na nově vyčleněné družstvo nepřechází ve vztahu k nebytovým prostorám vlastnické právo, nýbrž toliko spoluvlastnictví. Tento svůj závěr opírá stěžovatel o dikci §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, věty druhé, jež hovoří o přechodu "vlastnictví nebo spoluvlastnictví". Obvodní soud usnesením ze dne 2. února 1999, č. j. 28 C 273/98-7, vyslovil ve věci svou nepříslušnost a postoupil spor Krajskému obchodnímu soudu v Praze (dále jen "krajský obchodní soud"). Ten svým rozsudkem ze dne 27. prosince 2000, č. j. 14 Cm 193/99-22, žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Krajský obchodní soud považoval v této věci za rozhodující, že žádný z členů nově vzniklého družstva nebyl nájemcem či vlastníkem sporných nebytových prostor. Za těchto okolností nemohlo dle krajského obchodního soudu na vyčleněné družstvo přejít vlastnické právo k této součásti budovy. Proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze se vedlejší účastník odvolal, když zpochybnil výklad ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů tak, jak jej provedl krajský obchodní soud. Zákon o vlastnictví bytů stanoví tři podmínky přechodu vlastnického práva na vyčleněné družstvo, a to, že o vyčlenění rozhodnou členové družstva, kteří jsou nájemci či vlastníky bytů a nebytových prostor v nemovitostech patřících družstvu, dále že bude v každé budově rozhodnuto písemně dvoutřetinovou většinou tam bydlících členů, a konečně, že toto rozhodnutí bude písemně oznámeno představenstvu stávajícího družstva. Za splnění těchto předpokladů pak dojde k přechodu vlastnického práva k celé budově na nově vzniklé družstvo, přičemž tento přechod není nikterak podmíněn existencí nájemního či vlastnického vztahu členů vyčleňujícího se družstva k nebytovým prostorám. K názoru stěžovatele, že v souladu s §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů má vyčleněné družstvo ve vztahu k nebytovým prostorám nabýt pouze spoluvlastnické právo, vedlejší účastník uvedl, že interpretace provedená stěžovatelem je chybná, neboť smyslem zmíněného ustanovení je postižení situace, kdy původní družstvo není jediným vlastníkem budovy či jejích součástí a není proto možné, aby na nově vzniklé družstvo přešlo více práv, než mělo družstvo původní. Vrchní soud napadený rozsudek krajského obchodního soudu zrušil usnesením ze dne 27. dubna 2001, č. j. 11 Cmo 83/2001-30, a současně rozhodl, že soudem věcně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 4, jemuž věc postoupil. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. září 2001, č. j. 30 C 69/2001-44, vyhověl vedlejšímu účastníku v plném rozsahu. Konstatoval, že pro řešení sporu je rozhodná otázka, zda jsou nebytové prostory součástí budovy ve smyslu §2 písm. a) zákona o vlastnictví bytů, či zda jsou samostatným objektem. Soud na základě provedených důkazů, mezi nimi mj. i znaleckého posudku, dospěl k závěru, že nebytové prostory samostatný objekt netvoří. V návaznosti na tato skutková zjištění soud vyložil §29 odst. 3 tak, že na vyčleněné družstvo přechází vlastnické právo k budově jako celku, tedy včetně nebytových prostor. K námitce stěžovatele, že bytové a nebytové prostory byly kolaudovány zvlášť, obvodní soud uvedl, že tato skutečnost neprokazuje, že by šlo o samostatné objekty, neboť dle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, je možná kolaudace i části stavby, pokud je tato část schopná samostatného užívání. Pokud jde o způsob financování výstavby nebytových prostor, má obvodní soud za to, že tato otázka by měla být řešena v rámci vypořádání majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí a jako taková nemá vliv na přechod vlastnického práva. Stěžovatel rovněž před obvodním soudem namítal, že přechod vlastnického práva k celé budově na vyčleněné družstvo by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť několik členů původního družstva by se takto obohatilo na úkor ostatních, když nebytové prostory mají hodnotu přibližně 8 000 000 Kč a roční výnos z jejich pronájmu činí 500 000 Kč. Ani s tímto argumentem stěžovatele se obvodní soud neztotožnil, když poukázal na to, že členové družstva pouze využili své zákonné právo rozhodnout o svém osamostatnění, přičemž logickým důsledkem tohoto kroku byl přechod vlastnického práva k objektům, jež doposud užívali. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž rozsudkem ze dne 22. ledna 2002, č. j. 55 Co 459/2001-59, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl oba rozsudky dovoláním, které opřel o tvrzení, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší soud však dospěl k opačnému závěru a dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. září 2002, č. j. 28 Cdo 946/2002-76, odmítl. Za tohoto stavu věci podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. V jejím odůvodnění zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rovněž zopakoval argumenty, jež uplatnil před obecnými soudy. Na závěr uvedl, že se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek a dále že Nejvyšší soud nepostupoval v souladu s právem. II. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud a Městský soud v Praze stručně konstatovaly, že dle jejich přesvědčení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, v dalším pak odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky uvedl, že stěžovatel opakuje totožné argumenty jako v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím i dovolacím řízení. Dále zdůraznil, že obvodní soud i Městský soud v Praze rozhodly v souladu se zákonem o vlastnictví bytů a zavedenou výkladovou praxí Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí č.j. 28 Cdo 469/2002-213 ze dne 7. 5. 2002). Ve světle této výkladové praxe se námitky stěžovatele jevily Nejvyššímu soudu jako nerelevantní. V závěru svého vyjádření Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že podle platné právní úpravy (platné v době vyjádření Nejvyššího soudu) nemuselo být rozhodnutí, kterým bylo dovolání odmítnuto z důvodu nepřípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odůvodněno. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s právním názorem Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze a podotkl, že je třeba odlišit žalobu na určení existence vlastnického práva k budovám od majetkového vypořádání. Zejména však byla dle názoru vedlejšího účastníka ústavní stížnost podána po uplynutí zákonné lhůty, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, č. j. 55 Co 459/2001-59, nabyl právní moci dne 4. 2. 2002, ústavní stížnost byla přitom Ústavnímu soudu odeslána až dne 9. 12. 2002. S touto námitkou se ovšem Ústavní soud již v úvodu vypořádal. III. Ústavní soud zvážil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným obecnými soudy, a sice, že na vyčleněné družstvo přechází dle §29 zákona o vlastnictví bytů vlastnické právo k budově jako celku, tedy nejen k bytovým, ale i k nebytovým prostorům, pokud se tyto v budově nacházejí. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto ani nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, se nachází ve sféře výlučné kompetence obecných soudů, do níž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze při signalizovaném porušení ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. V tomto konkrétním případě má stěžovatel za to, že obecné soudy nerespektovaly jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud naznal, že interpretace ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, jak byla provedena obecnými soudy, sice může pro stěžovatele ve svých důsledcích znamenat nucené odnětí vlastnického práva, neboť nelze vyloučit, že takto připadne vyčleněnému družstvu větší podíl z majetku stěžovatele, než by mu s ohledem na členské podíly jinak náležel, nicméně nelze mít za to, že by se jednalo o zásah neoprávněný. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k podmínkám, za kterých je možné zbavit osobu vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny), přičemž akcentoval nutnost poskytnout z hlediska ústavní konformity za takový akt přiměřenou náhradu (srov. III. ÚS 102/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 175 a násl.). Ústavní soud konstatuje, že tento požadavek byl dostatečně naplněn. Obecné soudy se sice s ohledem na povahu sporu, jenž spočíval výlučně v určení vlastníka sporných nemovitostí, otázkou přiměřené náhrady nezabývaly, nicméně stěžovateli stále náleží možnost domoci se této náhrady v rámci vypořádání majetku, práv a povinností mezi oběma družstvy, jak to předvídá §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Za tohoto stavu věci tedy nelze usuzovat na to, že by stěžovateli byla odepřena přiměřená náhrada za odnětí vlastnického práva, potažmo, že by se napadená rozhodnutí obecných soudů projevila v právní sféře stěžovatele v podobě neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. IV. Ústavní soud rovněž přezkoumal průběh řízení před obecnými soudy a shledal, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly při projednání žaloby proti stěžovateli v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Oba soudy zhodnotily důkazní materiál, učinily na jeho základě právní závěr a ten poté přiměřeným způsobem vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel svým podáním rovněž napadl protiprávnost usnesení Nejvyššího soudu, aniž by ovšem blíže specifikoval, v čem údajný rozpor s právem spočívá. Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání stěžovatele s ohledem na dovolací důvod obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel se tedy vypořádat s otázkou, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud tak učinil a dovolání stěžovatele odmítl, přičemž své rozhodnutí v souladu s §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění do nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb., neodůvodnil. Otázku, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., ponechává Ústavní soud v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů plně na uvážení dovolacího soudu, pakliže se však tato úvaha nepromítla do odůvodnění napadeného rozhodnutí, může se nastalá situace jevit jako sporná. Stav, kdy účastník řízení neměl možnost seznámit se s důvody, které vedly Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, byl Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 1/03 (uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb.) prohlášen za protiústavní pro rozpor s obecnými principy rovnosti a právního státu a rovněž pro nesoulad s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces obsaženým v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud na základě citovaného nálezu zrušil některá neodůvodněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v tomto případě se však rozhodl ke kasaci nepřistoupit. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel nenavrhl zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ale rovněž rozsudky nalézacího a odvolacího soudu. Dospěl-li ovšem Ústavní soud z důvodů shora vyložených k závěru, že ve vztahu k rozhodnutím soudů prvních dvou instancí není ústavní stížnost důvodná, došlo by po zrušení usnesení Nejvyššího soudu k situaci, kdy by tento byl vázán rozhodnutím Ústavního soudu o ústavnosti dovoláním napadených rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a jen stěží by tedy při svém novém rozhodování mohl podané dovolání shledat (na rozdíl od svého již vyjádřeného názoru) přípustným a napadená rozhodnutí zrušit. Jediným výsledkem kasace by tak zřetelně bylo vydání nového, co do výroku totožného, usnesení, ve kterém by Nejvyšší soud ČR v odůvodnění vysvětlil, proč neshledal v otázce řešené v napadeném rozhodnutí zásadní právní význam. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele by však takový postup byl pouhým formalismem, neboť zájmem stěžovatele v prvé řadě není dosažení vědomosti o tom, proč Nejvyšší soud ČR odmítl jeho mimořádný opravný prostředek, ale spíše vydání pro stěžovatele příznivého rozhodnutí. Toho však nelze za výše popsaných okolností docílit. Věcný dopad do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele vylučuje i skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím ve věci samé. Nejvyšší soud ČR toliko deklaroval, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento úsudek Nejvyššího soudu ČR není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně dovolací soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo; lze v této souvislosti připomenout, že v civilním procesu je z hlediska ústavní konformity možné, že je v některých případech rozhodováno s konečnou platností i bez připuštění řádného opravného prostředku. Tím spíše nelze shledávat protiústavnost v odepření opravného prostředku napadajícího již pravomocně skončenou věc (obdobně viz usnesení I. ÚS 254/04 ze dne 26. 5. 2004, nepublikováno, IV. ÚS 447/03 ze dne 7. 9. 2004, nepublikováno). Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbývá než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. 12. 2004 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.762.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 762/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 12. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 72/1994 Sb., §29 odst.3
  • 99/1963 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-762-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42163
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22