ECLI:CZ:US:2004:2.US.81.04
sp. zn. II. ÚS 81/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. O., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. T. K., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 61 To 417/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2003, sp. zn. 8 T 119/2002, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání stěžovatele, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), kterým se domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Tím byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 lit. b) trestního zákona a z trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Stěžovatel v postupu obecných soudů shledal porušení preambule Ústavy ČR, dále čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a 3, lit. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V jeho věci mělo být porušeno právo stěžovatele na rovnost všech občanů ČR před zákonem, a dále právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel uvedl, že jeho případ byl silně medializován, byla vytvářena senzace a byly prezentovány podružné, často nepravdivé informace. Stěžovatel má za to, že této "senzační" atmosféře podlehli i soudci, kteří o jeho věci rozhodovali. Stěžovatel tak usuzuje i z toho, že jemu uložený trest byl mimořádně přísný, a dle jeho názoru generální prevence dominovala nad ostatními hledisky uvedenými v §23 trestního zákona. Mediální zkreslování informací stěžovatel shledal i v záměrném snižování věku dívek navštěvujících jej v jeho bytě. Také údaje o čase, kdy mělo dojít k trestné činnosti, nejsou přesně vyšetřeny, a vycházelo se jen z přibližných údajů dívek (před třemi, čtyřmi roky).
Dále uvedl, že nebyl přijat poukaz obhajoby na jednoznačnou výpověď svědkyně - sousedky stěžovatele, která měla již v přípravném řízení uvést, že dívky stěžovatele navštěvovaly až poté, co se v roce 2000 odstěhovala jeho manželka.
Před řízením odvolacího soudu si stěžovatel přečetl v deníku L. n. příběh ředitele školy, který byl pro podobnou trestnou činnost odsouzen Okresním soudem v Benešově k dvouletému trestu odnětí svobody s tříletým podmíněným odkladem.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že všechny dívky k němu chodily dobrovolně "mimo pochybných radovánek jim rovněž nahrazoval domácí zázemí, které postrádaly ve svých rodinách". Stěžovatel poukázal na žádost o milost, kterou v jeho prospěch podala řada jemu neznámých lidí.
Podle názoru stěžovatele byl jediným vážným poškozeným "zájem státu, zákonodárce, na sexuální abstinenci lidí mladších 15 let". Tento zájem měl nepochybně svou logiku a opodstatnění v době svého vzniku, ale dnes je fyzická a sociální vyspělost mládeže docela jiná, což by mělo být zřejmé ne-li ze znění zákona, tak z jeho aplikace.
Závěrem uvedl, že podle jeho tvrzení nikdo nezkoumal osoby "poškozených" dívek. Odvolací soud rovněž zamítl jeho návrh na výslech pracovnice Dětského krizového centra, PhDr. A. F., která byla přítomna výslechu dívek, ale zejména jako přední odbornice je schopna porovnat jednání stěžovatele se skutky, s nimiž se v odborné praxi setkává. Její výslech by mohl soudu napomoci při posuzování společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele.
K ústavní stížnosti se za Městský soud v Praze vyjádřila předsedkyně senátu 61 To. Uvedla, že nepovažuje za účelné vyjadřovat se k ústavní stížnosti nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. K námitce silné medializace uvedla, že sám stěžovatel aktivně přispíval k medializaci, na rozdíl od soudu, který zájem médií ve věci mohl pouze respektovat. Jednoznačně odmítla, že by rozhodnutí soudu bylo ovlivněno prezentací věci sdělovacími prostředky, a že by byla stěžovatelova práva v trestním řízení poškozena medializací causy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z jakých důkazů, provedených výlučně v trestním řízení, soud vycházel a též jakými hledisky se řídil při úvaze o druhu a výměru trestu.
Městské státní zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti uvedlo, že po rozhodnutí soudu prvého stupně podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, neboť považovalo uložený trest za nepřiměřeně mírný. S tímto závěrem žalobce se však odvolací soud neztotožnil a odvolání zamítl jako nedůvodné. Městské státní zastupitelství v Praze toto rozhodnutí akceptuje. Soudy při rozhodování postupovaly v souladu s trestním řádem a práva stěžovatele neporušily.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, vedený pod sp. zn. 8 T 119/2002. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 20. prosince 2002, č. j. 8 T 119/2002-205, pro uvedenou trestnou činnost shledán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu v trvání tří let. Městský soud v Praze tento rozsudek, napadený stěžovatelem i státním zástupcem, zrušil usnesením ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 61 To 121/2003 (č.l. 247), a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem vrácení věci byly především nedostatky v protokolaci hlavního líčení a rovněž vadná právní úvaha soudu prvého stupně. Soud prvého stupně v původním rozhodnutí neposoudil trestnou činnost stěžovatele jako pokračující. Na základě rozhodnutí odvolacího soudu a jeho závazného právního názoru provedl Obvodní soud pro Prahu 2 znovu celé dokazování.
Ve věci bylo nově rozhodnuto napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2003, č. j. 8 T 119/2002-309. Rovněž toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. V odvolání uvedl, že jednání, pro které byl odsouzen, se opakovaně dopustil i na počátku roku 2003, neboť podlehl opakovanému nabízení nezletilých dívek. Dále uvedl, že se za své chování styděl, avšak nedokázal se celému národu přiznat ke svému nenormálnímu chování. Dále navrhl výslech znalkyně PhDr. A. F. (č.l. 320). Odvolání podal rovněž státní zástupce. S odkazem na provedené důkazy uvedl, že stěžovatel svým jednáním "učil" poškozené, jak bezpracně získávat prostředky přihlížením jeho sexuálním praktikám (č.l. 327).
V řízení před odvolacím soudem uvedl právní zástupce stěžovatele, že trest byl vyměřen v třetině zákonné sazby. Za spekulativní označil negativní vliv jednání stěžovatele na poškozené. V závěrečné řeči pak stěžovatel uvedl, že žil v iluzi, že poskytuje dívkám lepší prostředí, než jaké mají doma. Dále uvedl své zjištění, že není schopen se ve vztahu k dívkám ovládat. Připustil také, že dívkám svým jednáním ublížil. Poukázal i na případ ředitele základní školy z Příbrami, o kterém rozhodoval Okresní soud v Benešově.
Z uvedených podkladů je zřejmé, že stěžovatel mění svůj postoj k jednání pro které byl souzen. V řízení před obecnými soudy uznal svůj podíl viny, v ústavní stížnosti však poukazuje na prudérní společnost, která neakceptuje sexuální rozvoj mládeže.
K námitce na nepřesné časové zařazení jeho trestné činnosti a zkreslování věku dívek, vycházel Ústavní soud z údajů, uvedených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2. Věk dívek v době prvních výslechů se pohyboval mezi 12 až 16 lety, přičemž to byly starší dívky, které poukazovaly na několikaletý odstup od prvních důvěrných kontaktů se stěžovatelem (č.l. 71-117).
Stěžovateli mělo být upřeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky, zaručené v čl. 6 odst. 3 lit. d) Úmluvy. Zásah měl spočívat v nepřipuštění výslechu stěžovatelem navrhované osoby, která měla porovnat případ stěžovatele s jinými podobnými případy. Touto námitkou stěžovatele se odvolací soud zabýval. Dospěl k závěru, že svědkyně nebyla přítomna všem výslechům provedeným před orgány činnými v trestním řízení, navíc řada výslechů proběhla přímo před soudem, který tak měl možnost nezletilé dívky vyslechnut, a o jejich vyspělosti si mohl učinit poznatek na základě vlastní zkušenosti. V této věci Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se soud zabýval odvoláními, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech svědkyně. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.
K porušení práva na rovnost, zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny, mělo dojít medializací případu stěžovatele, která měla negativně působit na rozhodování soudů. Jak je z předložených podkladů zřejmé, zveřejnění věci ve veřejných prostředcích podporoval sám stěžovatel. Jeho tvrzení, že se styděl přiznat veřejnosti své nenormální chování, svědčí o tom, že sám stěžovatel "počítal" s medializací své věci a tomu i přizpůsobil svůj projev navenek.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení nově posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 1., nález 25). Soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině. Skutečnost, že soud neprovedl další navrhované důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků v řízení nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem jejich návrhům. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Soud poté shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu).
Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzená porušení jeho základních práv a svobod, tak jak je namítl v ústavní stížnosti. Závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Soudy se při posuzování věci vypořádaly rovněž se souběhem několika trestných činů. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu